ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.869.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 869/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 760/27 jako správce konkursní podstaty C., akciové společnosti v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. I. H., 2) K. H., 3) J. H. jako procesním nástupcům po žalovaném Ing. B. H., zastoupeným advokátem, o 1.029.201,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 118/95, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č.j. 16 Co 480/2003-370, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 6.040,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce C., akciová společnost, se domáhal, aby mu žalovaný Ing. B. H. zaplatil 1.029.201,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 27.3.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán jako vedoucí sekce - referátu 1012 v obchodní skupině 1000. V průběhu roku 1992 uzavřel žalobce se společností T., š.p. celkem 23 kupních smluv na dodávky bavlněných lůžkových textilií v celkové nákupní ceně 15.607.680,- Kč, a v návaznosti na tyto dodávky \"měl nasmlouvánu realizaci dodávek tohoto zboží ve franco cenách v úhrnné výši 16.636.881,- Kč\". Žalovaný \"ve snaze získat pro sebe obchodní síť žalobce\" uzavřené kupní smlouvy \"stornoval\", v důsledku jeho jednání přestali zahraniční zástupci při objednávání výrobků T. š.p. jednat se žalobcem a navazovali obchodní kontakty s firmou B. s.r.o., jejímž jediným zakladatelem, společníkem a statutárním orgánem byl žalovaný, případně přímo se samotným výrobcem T. š.p. V důsledku jednání žalovaného vznikla žalobci škoda ve výši 1.029.201,- Kč, spočívající v rozdílu mezi kupní cenou, za niž bylo zboží nakoupeno, a franco cenami, za které mělo být realizováno. Žalobce je přesvědčen, že uvedená škoda spočívající v ušlém zisku mu náleží v celém rozsahu, neboť žalovaný úmyslně zrušil kupní smlouvy proto, aby v nově sjednaných kupních smlouvách nastoupila na místo žalobce jeho firma B. s.r.o., popřípadě přímo T. š.p. jako prodávající.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27.11.1996 č.j. 9 C 118/95-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.020,- Kč \"na účet\" advokáta. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli ve smyslu ustanovení §172 zákoníku práce, neboť - i když nebylo zjištěno, že \"dokumentace k těmto 23 obchod. případům zmizela vinou žalovaného\" - bylo prokázáno, že stornování 23 smluv provedl T. š.p. a žalovaný \"toto musel akceptovat\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.7.1997 č.j. 39 Co 312/97-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a uložil mu, aby po doplnění řízení po skutkové stránce ve věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 17.12.1998 č.j. 9 C 118/95-149 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 43.917,- Kč se 17% úrokem od 27.3.1995 do zaplacení, ohledně částky 980.134,- Kč se 17% úrokem od 27.3.1995 do zaplacení žalobu zamítl, řízení o částce 5.150,- Kč se 17% úrokem od 27.3.1995 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 93.202,- Kč \"na účet\" advokáta. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že \"mezi jednáním žalovaného, které spočívalo ve vyznačení stornování zakázek, a vznikem škody není stav příčiny a následku\". Vycházel ze zjištění, že pokyn obchodnímu referátu žalovaného ke stornování všech 23 zakázek dali představitelé š.p. T., bavlnářské závody R. Podle názoru soudu prvního stupně však žalovaný porušil povinnosti dané pracovní smlouvou, neboť vědomě neupozornil vedoucího zaměstnance na hrozící škodu; kdyby tuto povinnost splnil, mohl žalobce zajistit zakázky výrobky jiného podniku. Žalovanému proto uložil, aby podle ustanovení §175 zákoníku práce zaplatil žalobci na náhradě škody trojnásobek svého průměrného hrubého měsíčního výdělku.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.2.2000 č.j. 39 Co 321/99-201 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 43.917,- Kč a v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení z částky 980.134,- Kč ve výši 17% za dobu od 27.3.1995 do 27.5.1995 potvrdil a ohledně úroků z prodlení z částky 43.917,- Kč jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 17% úroku z částky 43.917,- Kč za dobu od 27.3.1995 do 27.5.1995 zamítl, v zamítavém výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 980.134,- Kč se 17% úrokem z částky 1.024.051,- Kč od 28.5.1995 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 183.464,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 29.187,50 Kč, vše \"na účet\" advokát. Po doplnění řízení obžalobou \"podanou dne 23.8.1999 Obvodním státním zastupitelstvím pro P. v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 136/99\" a fakturami vystavenými státním podnikem T. (ze kterých zjistil, že \"mezi jmenovaným státním podnikem a žalobcem probíhal obchodní styk po únoru 1993\") dospěl k závěru, že \"není pochyb a bylo prokázáno, že žalobce nemohl realizovat smlouvy pro úmyslné jednání žalovaného, který v době, kdy byl jeho zaměstnancem, stornoval 23 smluv, neboť se tak dohodl, jak sám uvedl ve své výpovědi, s podnikem T.\". Odvolací soud dovodil, že žalovaný tím porušil povinnost při plnění pracovních úkolů \"s úmyslem realizovat zakázky přes svoji firmu B.\" a že žalobci tímto jednáním ušel majetkový prospěch vyčíslený obchodním rozpětím. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný nebyl oprávněn smlouvy stornovat, \"byť měl k tomu příkaz od podniku T. (jedné ze smluvních stran)\". \"Úmyslné zavinění žalovaného\", které je podle názoru odvolacího soudu dáno tím, že \"důvodem ke stornování smlouvy bylo, aby sám získal obchodní případy, musí podle ustanovení §179 odst. 3 zákoníku práce vést k povinnosti žalovaného nahradit žalobci i jinou škodu (ušlý zisk)\".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR - poté, co zjistil, že na majetek žalobce C., akciové společnosti, byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.8.2000 č.j. 80 K 53/99-69 prohlášen konkurs, a že žalovaný navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, a co dovodil, že v řízení má být pokračováno se správcem konkursní podstaty JUDr. A. J., advokátem, na místě žalobce - rozsudkem ze dne 13.8.2002 č.j. 21 Cdo 1111/2001-273 rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 980.134,- Kč se 17% úrokem z částky 1.024.051,- Kč za dobu od 28.5.1995 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že pro nedostatek důvodů nemohly být přezkoumány jeho závěry o tom, že žalovaný \"stornováním 23 smluv\" porušil svou právní povinnost, že \"důvodem ke stornování smluv bylo, aby žalovaný sám získal obchodní případy\", a že \"majetkový prospěch\" byl \"vyčíslen obchodním rozpětím\" (souhrnem obchodního rozpětí ve 23 obchodních případech). Podle dovolacího soudu bylo řízení též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť obchodní případy, v nichž byly zakázky \"stornovány\", byly jednotlivě zpracovávány v průběhu roku 1992 a mohly se v nich naplňovat odchylně i předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu; v řízení proto měly být zjišťovány rozhodné skutečnosti pro každý obchodní případ zvlášť.
Po doručení tohoto rozsudku dovolacího soudu sdělil žalobce (správce konkursní podstaty advokát JUDr. A. J.) podáním ze dne 5.11.2002 doplněným podáním ze dne 12.11.2002, že bere žalobu (v rozsahu, v jakém byl rozsudkem dovolacího soudu zrušen rozsudek odvolacího soudu) zpět. Uvedl, že dne 2.5.2002 uzavřeli účastníci dohodu o narovnání, podle které žalovaný zaplatil žalobci 1.600.000,- Kč, a že zaplacením této částky došlo \"k úplnému a konečnému vyrovnání pohledávky žalobce vůči žalovanému, jejíhož zaplacení se domáhá v tomto soudním řízení\".
Žalovaný sdělil, že se zpětvzetím žaloby nesouhlasí. Uvedl, že dohodu ze dne 2.5.2002 uzavřel za situace, kdy \"zde existovalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 118/95 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 321/99 ze dne 16.2.2000\", kdy na návrh žalobce byla podle těchto rozhodnutí nařízena exekuce a jejím provedením pověřena soudní exekutorka JUDr. D. K. a kdy \"hrozil prodej majetku žalovaného a zánik jeho účasti v obchodních společnostech\". Protože žalovaný nebyl schopen zaplatit celou dlužnou částku, přistoupil na dohodu, podle které se žalobce spokojil pouze s částkou 1.600.000,- Kč a podle které se zavázal vzít návrh na exekuci zpět. Podle názoru žalovaného nedošlo dohodou ze dne 2.5.2002 k platnému mimosoudnímu vyřešení sporu účastníků; i když byla označena jako dohoda o narovnání, podle jejího obsahu nejde \"o narovnání ani jiné mimosoudní řešení sporu\", ale o \"dohodu o zaplacení a částečném prominutí dluhu výslovně označeného jako dluh na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a rozhodnutí Městského soudu v Praze\", která je pro rozpor s obsahem a účelem zákona neplatná. Nesouhlas se zpětvzetím žaloby žalovaný dále odůvodnil tím, že v případě zastavení řízení se bude muset domáhat vrácení peněz v řízení před soudem, v němž se bude muset řešit předběžně otázka odpovědnosti žalovaného za škodu, a že je procesně ekonomické, aby o odpovědnosti žalovaného za škodu bylo rozhodnuto v tomto řízení, neboť při rozhodování o vrácení peněz by soud z takového rozhodnutí vycházel.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 15.1.2003 č.j. 16 Co 317/2002-297 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dovodil, že zákon (v ustanovení §222a odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001) neurčuje hlediska, ze kterých by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby; rozhodující proto jsou \"konkrétní okolnosti případu a povaha uplatňovaného nároku, která především určí, zda budou v úvahu přicházet spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska\". Vážné důvody opodstatňující nesouhlas se zpětvzetím žaloby zpravidla spočívají v tom, že \"žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto\", a předpokladem úspěšného uplatnění těchto vážných důvodů je, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. V projednávané věci je třeba podle názoru odvolacího soudu vycházet \"spíše z hledisek objektivních\". Mezi účastníky je nesporné, že \"v mezidobí žalovaný žalobci na tento konkrétní nárok plnil a žalobce jej považuje za uspokojený\", a za této situace nelze v tomto řízení řešit \"otázku charakteru dohody účastníků z 2.5.2002 ani právního základu nároku žalobce a jeho důvodnosti\", neboť \"v případě závěru, že argumentace žalovaného je správná a dále že nárok žalobce není plně či částečně opodstatněn, bylo by paradoxně na místě zcela či zčásti zamítnout žalobu, na které žalobce již netrvá\"; věcně lze vyřešit \"vztah mezi účastníky a jejich vzájemné nároky pouze ve sporu zahájeném na návrh žalovaného, a to o vydání bezdůvodného obohacení\". Odvolací soud proto podle ustanovení §222a odst.1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20.8.2003 č.j. 21 Cdo 371/2003-316 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že o zpětvzetí žaloby mělo být správně rozhodováno podle ustanovení §208 občanského soudního řádu ve znění do 31.12.2000, dospěl dovolací soud k závěru, že nelze (s ohledem na dosavadní výsledky řízení) považovat \"za nesporné\", že by žalovaný zaplatil žalobci částku 1.600.000,- Kč s úmyslem nahradit škodu, kterou způsobil (podle tvrzení žalobce) zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žalovaný totiž zaplatil žalobci částku 1.600.000,- Kč na základě dohody účastníků ze dne 2.5.2002 a k objasnění toho, s jakým úmyslem žalovaný toto plnění poskytl a zda došlo k mimosoudnímu vyřešení sporu dohodou účastníků, bylo potřebné se zabývat zejména otázkou platností této dohody. Pouze tehdy, byla-li dohoda ze dne 2.5.2002 platným právním úkonem, který by představoval mimosoudní vyřešení projednávané věci, by bylo možné dospět k závěru, že žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby bez vážných důvodů. Dovolací soud dále vytknul odvolacímu soudu, že rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, ačkoliv předmětem odvolacího řízení byla v té době jen část žalobcem uplatněného (a soudem prvního stupně rozhodnutého) nároku na náhradu škody.
V průběhu dalšího řízení bylo zjištěno, že žalovaný Ing. B. H. dne 17.7.2003 zemřel. Městský soud v Praze z osvědčení o dědictví ze dne 23.9.2003, vydaného JUDr. V. J., notářkou v B., zjistil, že dědici po Ing. B. H. jsou Ing. I. H., K. H. a J. H., a usnesením ze dne 28.5.2004 č.j. 16 Co 480/2003-345 rozhodl, že s nimi bude v řízení pokračováno na straně žalovaného.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 7.12.2004 č.j. 16 Co 480/2003-370 zpětvzetí žaloby učiněné podáním žalobce ze dne 5.11.2002 připustil, rozsudek soudu prvního stupně \"ve výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 980.134,- Kč a o 17% úroku z prodlení z částky 1.024.051,- Kč za dobu od 28.5.1995 do zaplacení, a ve výroku nákladovém\" zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení \"před soudy všech stupňů\". Odvolací soud provedl důkaz listinami a výslechem žalobce (správce konkursní podstaty advokáta JUDr. A. J.) a soudní exekutorky JUDr. D. K. a dovodil v první řadě, že k zániku nároku žalobce na náhradu škody nedošlo jeho uspokojením ve smyslu ustanovení §252 odst.1 zákoníku práce, neboť žalovaný nezaplatil žalobci částku 1.600.000,- Kč s úmyslem splnit svou povinnost ze zákona a nahradit škodu, kterou způsobil žalobci zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Dohodu účastníků ze dne 2.5.2002 odvolací soud posoudil jako platnou dohodu o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, neboť byla uzavřena písemně a obsahuje přesné označení zaměstnavatele a zaměstnance, označení nároku, který je mezi nimi sporný, a to \"zejména poukazem na soudní řízení vedené v této věci\", výši pohledávky \"s příslušenstvím i exekuční řízení\" a \"vymezení práv a povinností, které mají na místě dosavadního nároku mezi účastníky platit - žalovaný zaplatí žalobci částku 1.600.000,- Kč a žalobce vezme zpět návrh na exekuci\". Námitku, že úmyslem žalovaného Ing. B. H. při uzavření dohody ze dne 2.5.2002 bylo \"pouze oddálit nepříznivé následky exekuce\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že z výslechu JUDr. A. J., JUDr. D. K. a z textu dohody \"vyplývá snaha účastníků vypořádat sporné (sporný) nároky mezi nimi dohodou o sporných nárocích, čemuž napovídá i označení této dohody s tím, že rozhodně není bez významu motivace žalovaného, který sice musel zaplatit částku 1.600.000,- Kč, avšak na druhou stranu se daným jednáním vyhnul zaplacení zbytku exekuované částky ve výši cca 800.000,- Kč\". Žalovaný \"následně\" podal u soudu návrhy na nařízení předběžného opatření, kterými se snažil vůči žalobci a soudní exekutorce JUDr. D. K. \"docílit zákazu dispozice\" se zaplacenou částkou, což nasvědčuje \"spekulativnímu jednání Ing. B. H., který po platném uzavření dohody o sporných nárocích se snažil bez vědomí žalobce získat v případě úspěchu dovolání částku zpět, a nelze z nich tedy dovozovat zpětně úmysl žalovaného vyřešit celý spor pouze do rozhodnutí o jím podaném dovolání\". Protože nárok žalobce na náhradu škody uzavřením dohody ze dne 2.5.2002 zanikl, nesouhlasil žalovaný se zpětvzetím žaloby bez vážných důvodů; odvolací soud proto podle ustanovení §208 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 zpětvzetí žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v rozsahu, v jakém byl nárok žalobce předmětem odvolacího řízení, a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (procesní nástupci žalovaného Ing. B. H.) dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu v první řadě, že je v rozporu s provedeným dokazováním jeho závěr, podle kterého dohoda ze dne 2.5.2002 obsahuje vymezení sporných nároků; bod 1. dohody totiž odkazuje \"pouze na pohledávku na základě výše uvedených soudních rozhodnutí a na náklady exekučního řízení\", \"z právního hlediska jde o chybnou konstrukci, protože na základě těchto rozhodnutí žádná pohledávka nevzniká, ani nevznikla\", neboť \"jsou pouze deklaratorní, přičemž právo zde vzniká na základě zaviněného protiprávního úkonu z titulu odpovědnosti za škodu\", a je zřejmé, že \"dohoda ponechává stranou samotnou podstatu, hmotněprávní nárok, a věnuje se pouze procesnímu vyjádření\". Dohoda ze dne 2.5.2002 podle názoru dovolatelů dále \"nevyjadřuje úmysl stran nahradit dosavadní sporný závazek novým\", naopak z ní vyplývá, že na \"pohledávku, která měla být spornou, zaplatí žalovaný 1.600.000,- Kč\". Dohoda ze dne 2.5.2002 nemůže být platnou dohodou o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce a žalovanému při jejím uzavírání \"šlo jedině o prováděnou exekuci\", a to \"bez vazby na spor o náhradu škody\". Dovolatelé rovněž odvolacímu soudu vytýkají, že jeho závěru, podle kterého žalovaný zaplatil částku 1.600.000,- Kč podle dohody \"o narovnání\", neodpovídá \"postup v exekučním řízení\", neboť v \"oznámení o bezpředmětnosti z 15.5.2002 sp. zn. EX 15/02\" se uvádí jako její důvod, že \"došlo k uspokojení pohledávky oprávněného\", což by nemohlo platit, kdyby dohoda ze dne 2.5.2002 založila mezi účastníky jiná práva a povinnosti. Dohodu \"o narovnání\" nepotvrdila ani svědkyně JUDr. D. K., z jejíž výpovědi vyplynulo, že \"žalovaný měl zájem pohledávku uhradit, ale snažil se zaplatit méně, avšak rychleji\", že \"exekuce skončila zaplacením pohledávky a zastavením\" a že žalovaný \"zaplatil požadovanou částku ještě před uzavřením dohody o narovnání\". Při hodnocení výpovědi této svědkyně odvolací soud náležitě nepřihlédl ani k tomu, že jde o manželku zmocněnce žalobce JUDr. J. K. Dovolatelé dovozují, že žalovaný zaplatil částku 1.600.000,- Kč jen z důvodu \"exekuce prováděné na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí\" a že \"bylo dohodnuto zaplacení nižší částky v rámci této exekuce, aniž by to mělo jakékoliv dopady na dosavadní spornost žalobcem uplatněné pohledávky\". Žalovaní navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že \"odkaz na soudní rozhodnutí\" obsažený v bodě 1. dohody ze dne 2.5.2002 \"vymezuje sporné nároky, kterých se dohoda týká\", a že ze znění dohody je zřejmá \"vůle stran nahradit sporný závazek Ing. H., jehož zaplacení bylo předmětem soudního sporu, novým závazkem, a to závazkem Ing. H. zaplatit žalobci 1.600.000,- Kč\". Po zaplacení této částky nebylo exekuční řízení \"ukončeno vymožením vymáhané pohledávky\"; ve skutečnosti byla exekuce usnesením soudu na základě návrhu žalobce zastavena. Žalobce dovozuje, že odvolací soud zhodnotil všechny důkazy v souladu se zákonem (skutečnost, že svědkyně JUDr. D. K. je \"příbuznou právního zástupce žalobce\", je \"zcela irelevantní\") a že dohoda ze dne 2.5.2002 představuje platnou dohodu o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal - vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu sice bylo vydáno po 1.1.2001, ale ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 17.12.1998 - podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §208 o.s.ř. je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Vážné důvody, které ve smyslu ustanovení §208 věty druhé o.s.ř. opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, spočívají - jak bylo již uvedeno v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2003 č.j. 21 Cdo 371/2003-316 - zpravidla v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný například v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o.s.ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů). Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby lze spatřovat také v tom, že dokazování ve věci pokročilo tak daleko, že byl v podstatě objasněn skutkový stav věci a že proto lze očekávat v blízké době rozhodnutí soudu ve věci samé, a to zejména tehdy, jestliže se žalobce zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí soudu. Vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby však nemůže mít žalovaný nebo jiný účastník řízení tehdy, jestliže v řízení vymáhaný nárok žalobce byl již mimosoudně (dobrovolně) splněn (uspokojen) či jinak zanikl, jestliže žalobce uplatnil v řízení před soudem promlčený nárok nebo jestliže došlo k mimosoudnímu vyřešení sporu nebo jiné právní věci platnou dohodou účastníků.
V předchozím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2003 č.j. 21 Cdo 371/2003-316 bylo současně vysvětleno, že v projednávané věci žalovaný nemohl mít vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby - vzhledem k tomu, že dokazování ve věci značně pokročilo, že žalovaný nárok žalobce na náhradu škody neuznával a že za této situace žalovaný měl nejméně procesně ekonomický důvod k tomu, aby v řízení bylo pokračováno a aby bylo soudem rozhodnuto ve věci samé - jen tehdy, kdyby žalobcem vymáhaný nárok na náhradu škody byl mimosoudně (dobrovolně) uspokojen či jinak zanikl nebo kdyby došlo k mimosoudnímu vyřešení sporu platnou dohodou účastníků.
Žalobce vzal zpět svou žalobu s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 2.5.2002 dohodu \"o narovnání\", na základě které mu žalovaný zaplatil částku 1.600.000,- Kč, čímž došlo \"k úplnému a konečnému vyrovnání pohledávky žalobce vůči žalovanému\". Žalovaný namítal, že dohoda účastníků ze dne 2.5.2002 nepředstavuje dohodu o sporných nárocích ve smyslu §259 zákoníku práce, že nárok na náhradu škody, kterou po něm žalobce v tomto řízení vymáhá, neuznal a nadále neuznává ani zčásti a že částku 1.600.000,- Kč zaplatil žalobci jenom proto, že tu v době poskytnutí plnění bylo vykonatelné rozhodnutí, které mu ukládalo povinnost nahradit žalobci škodu, a že chtěl zabránit provedení již nařízené exekuce postižením svého majetku.
Podle ustanovení §259 zákoníku práce účastníci mohou upravit nároky mezi nimi sporné dohodou, která musí být učiněna písemně, jinak je neplatná.
Dohodou o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce si účastníci pracovněprávního vztahu upravují svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, jež mezi nimi byly dosud sporné. Uzavření dohody podle ustanovení §259 zákoníku práce předpokládá, že mezi účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem, a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Došlo-li k dohodě o sporných nárocích, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě.
O obsahu právního úkonu mohou - tak jako tomu bylo v projednávané věci - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ se v ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit.
Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, je třeba přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout). Z ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce vyplývá, že projev vůle musí být vždy vyložen též se zřetelem k okolnostem, za nichž byl učiněn, a že celkové zhodnocení všech rozhodných okolností musí odpovídat dobrým mravům. Výklad projevu vůle samozřejmě vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci ze znění dohody ze dne 2.5.2002 bez pochybností vyplývá, že na \"pohledávku\" uvedenou pod bodem 1. dohody se žalovaný zavázal zaplatit 1.600.000,- Kč, a to do 9.5.2002 \"na účet exekutora JUDr. D. K. č. ... \", a že zaplacení této částky \"bude úplným a konečným vyrovnáním výše uvedené pohledávky\". Text dohody však nestanoví jednoznačně, zda odkaz na rozhodnutí \"Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze ze dne 17.12.1998 a 16.2.2000 čj. 9 C 118/95-149 a 39 Co 321/99-201\" a na \"exekuci vedenou JUDr. D. K. \" uvedený v bodě 1. dohody znamená označení nároku na náhradu škody, o němž bylo těmito rozhodnutími rozhodnuto a který je touto exekucí vymáhán (jak tvrdí žalobce), nebo jen pohledávky těmito rozhodnutími přisouzené a uvedenou exekucí vymáhané (jak uvádí dovolatelé), tedy zda předmětem dohody byl žalobcem v tomto řízení požadovaný nárok na náhradu škody nebo jen zaplacení části pohledávky, přiznané soudními rozhodnutími, na něž žalovaný přistoupil z důvodu zabránění provedení exekuce, aniž by tím byl dotčen hmotněprávní základ žalobcova nároku.
O okolnostech, za nichž byla dohoda ze dne 2.5.2002 uzavřena, bylo dokazováním před soudy zjištěno, že návrh na uzavření dohody učinil a její znění formuloval žalovaný, že účastníci při jejím uzavření nejednali přímo (žalobce přistoupil na písemný návrh, který mu žalovaný zaslal) a že žalobce byl na základě telefonického rozhovoru se žalovaným přesvědčen, že žalovaný nemá pochybnosti o důvodnosti nároku a že má zájem o \"narovnání\". Vzhledem k tomu, že dohoda ze dne 2.5.2002 uzavřená na návrh žalovaného je označena jako \"dohoda o narovnání\", že \"narovnáním\" se v oblasti pracovněprávních vztahů obvykle rozumí dohoda o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce, že žalobce v uvedeném smyslu také návrh žalobce pochopil a že žalovaný ani při telefonickém rozhovoru účastníků základ žalobcova nároku nezpochybňoval, lze z těchto okolností provázejících uzavření dohody dovodit, že \"pohledávkou\" uvedenou pod bodem 1. dohody se rozumí nárok na náhradu škody, požadovaný žalobcem v řízení před soudy, a že dohoda ze dne 2.5.2002 představuje dohodu o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce, jejímž předmětem byl tento žalobcův \"hmotněprávní nárok\".
Na uvedeném závěru nic nemění to, že žalovaný sjednáním dohody se žalobcem zřejmě sledoval (jak o tom svědčí zejména jeho pozdější jednání) \"zabránění provedení již nařízené exekuce\". Pro obsah právního úkonu totiž není významná vůle, kterou jednající sice měl, ale kterou neprojevil. Směřoval-li projev vůle žalovaného - jak uvedeno výše - k dohodě o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce, nelze uzavřenou dohodu dodatečně zpochybňovat tvrzením, že měl jinou vůli, jestliže ji neprojevil.
Předmět dohody o sporných nárocích nelze důvodně zpochybňovat ani tím, že žalovaný zaplatil sjednaných 1.600.000,- Kč na účet soudní exekutorky JUDr. D. K. Uvedené místo plnění totiž účastníci sjednali v bodu 3. dohody ze dne 2.5.2002; na základě postupu žalovaného odpovídajícího tomuto ujednání tedy nelze úspěšně dovozovat, že by dohoda ze dne 2.5.2002 nemohla představovat dohodu o sporných nárocích. Okolnost, jak případně soudní exekutorka JUDr. D. K. obdrženou platbu označila pro účely exekučního řízení, je pak pro posouzení obsahu dohody ze dne 2.5.2002 bezvýznamná.
Opodstatněné nejsou ani námitky dovolatelů proti hodnocení výpovědi svědkyně JUDr. D. K. odvolacím soudem. I když odvolací soud se - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - na výpověď této svědkyně při zjištění skutkových okolností odvolává, je současně nepochybné, že svědkyně se na uzavření dohody ze dne 2.5.2002 nezúčastnila a že tedy o okolnostech, za nichž byla uzavřena, nemá bezprostřední poznatky. Případné chybné hodnocení výpovědi této svědkyně odvolacím soudem tedy nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl v souladu se zákonem k závěru, že žalovaný neměl vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, neboť žalobcem požadovaný nárok na náhradu škody uzavřením dohody ze dne 2.5.2002 zanikl. Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, jsou žalovaní povinni ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §142 odst.1 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nyní ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bodu 6., §13 odst.1, §14 odst.2, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 5.000,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. J. K. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. §137 odst.3 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 965,- Kč. Celkovou částku 6.040,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu