ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.894.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 894/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované J. n., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 107/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co 222/2004-444, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 3. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „dne 16. 3. 1999 při kontrole vzájemných účetních dokladů mezi J. n., spol. s r.o. a firmou P. v.d. bylo zjištěno, že při vykonávání pracovní činnosti ve funkci správce pověřeného řízením ekonomiky podniku, žalobce neoprávněně uzavřel smlouvy o úplatném postoupení pohledávek za zvlášť nevýhodných podmínek, přičemž toto své konání při předávání agendy dne 1.3.1999 novému vedení zatajil“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že smlouvy o postoupení pohledávky s firmou F. a.s. uzavíral nikoli jako zaměstnance, ale jako prokurista J. n., spol. s r.o., na kterého se ustanovení zákoníku práce nevztahují. Smlouvy navíc nepovažuje za nevýhodné, neboť úplata představuje 70% nominální hodnoty postoupené pohledávky.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 2. 8. 2000, č. j. 3 C 107/99-61, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou žalobci dopisem ze dne 17. 3. 1999 doručeným žalobci dne 24. 3. 1999 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.055,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalobce“. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru od 1. 9. 1994 ve funkci správce nemocnice pověřeného vedením ekonomiky podniku. S přijetím nového organizačního řádu žalované dne 1. 10. 1997 se však již nadále nezabýval ekonomikou podniku; za tímto účelem byl v souladu s tímto organizačním řádem zřízen nový úsek, v jehož čele byl od října 1997 M. D. Žalobce současně vykonával pro žalovanou funkci prokuristy, a to až do 26. 2. 1999, kdy byl z této funkce odvolán. Dne 19. 2. 1999 uzavřel jako prokurista žalované společně s MUDr. J. M. za žalovanou tři smlouvy s firmou F. a.s. o úplatném postoupení pohledávek žalované za společností P. v.d. Tyto smlouvy žalobce nezavedl do účetnictví žalované a ani je nepředložil účtárně k jejich zanesení do účetnictví. Dospěl k závěru, že žalobce sice uzavřel smlouvy se společností F. a.s., ovšem jako prokurista, o čemž svědčí i dovětek připojený k jeho podpisu na těchto smlouvách. V uzavření těchto smluv tedy v žádném případě nelze spatřovat porušení pracovní kázně, neboť prokura je institut upravený v obchodním zákoníku a mezi prokuristou a podnikatelem, za něhož prokurista jedná, vzniká vztah obchodní, nikoli pracovní; proto se nezabýval ani tím, zda uvedené smlouvy o úplatném postoupení pohledávek byly uzavřeny za zvlášť nevýhodných podmínek či nikoliv. I když žalobce uvedené smlouvy nezanesl do účetnictví ani je nepředložil k zaevidování a nemluvil o nich při předávání své agendy dne 1. 3. 1999, tuto povinnost neměl, neboť se netýkala jeho činnosti správce nemocnice; jako správce nemocnice neměl povinnost žalovanou o existenci těchto smluv informovat.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2001, č.j. 16 Co 476/2000-79, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neodstranil rozpory, jež v řízení vyplynuly ohledně pravomoci žalobce v jeho funkci správce nemocnice, zejména ohledně doby po 1. 10. 1997, kdy nastoupil do funkce vedoucího ekonomického úseku M. D. Teprve poté, co bude objasněna pracovní náplň žalobce ke dni 19. 2. 1999, bude možno posoudit, zda jednání žalobce popsané v okamžitém zrušení pracovního poměru představuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, jak je má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 17. 10. 2001, č.j. 3 C 107/99-136, ve znění usnesení ze dne 15. 1. 2002, č.j. 3 C 107/99-137, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou žalobci dopisem ze dne 17. 3. 1999 doručeným žalobci dne 24. 3. 1999 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 11.960,- Kč k rukám zástupkyně žalobce a „ČR na účet Okresního soudu v Jeseníku“ 4.055,- Kč. Znovu vyšel z toho, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru od 1. 9. 1994 ve funkci správce nemocnice pověřeného vedením ekonomiky, že byl současně společníkem žalované a až do 26. 2. 1999 vykonával též funkci prokuristy žalované, že od měsíce října roku 1997 se již fakticky nezabýval vedením ekonomiky podniku, neboť v říjnu roku 1997 byl přijat na nově vytvořené místo vedoucího ekonomického úseku M. D., který vyřizuje a zpracovává ekonomickou agendu podniku, že žalobce nadále vykonával činnosti ekonomického charakteru pouze z pozice prokuristy žalované nebo proto, že zastupoval ředitele nemocnice v době jeho nepřítomnosti, a že dne 19. 2. 1999 uzavřel jako prokurista společně s MUDr. M. jménem žalované s firmou F. a.s. tři smlouvy o úplatném postoupení pohledávek za společností P. v.d., které nezavedl do účetnictví ani je nepředložil účtárně k jejich zanesení do účetnictví. Dospěl k závěru, že v jednání, jež je žalobci vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, nelze spatřovat porušení pracovní kázně, neboť žalobce vystupoval jako prokurista, o čemž svědčí dovětek za jeho podpisem na smlouvách. V době uzavření smluv již nebyl pověřen vedením ekonomiky podniku, jeho činnosti správce se tyto smlouvy netýkaly a jako správce nemocnice neměl povinnost žalovanou o existenci těchto smluv informovat či je zanést do účetnictví.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 6. 2002, č.j. 16 Co 117/2002-161, rozsudek soudu prvního stupně ve znění „doplňujícího usnesení“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za názor, který se „nedá akceptovat“, označil závěr soudu prvního stupně, že, podepsal-li žalobce sporné smlouvy jako prokurista, aniž by v té době byl pověřen vedením ekonomiky podniku, netýkaly se podpisy smluv jeho činnosti správce v pracovním poměru a nemohl se tím dopustit porušení pracovní kázně. Takový zúžený pohled by ve svém důsledku znamenal, že, ať už by zaměstnanec ve své funkci např. předsedy představenstva či prokuristy učinil cokoli (třeba něco, co by mohlo představovat trestný čin zpronevěry), výkonu jeho práce v pracovním poměru by se to vůbec netýkalo a žádného porušení pracovní kázně by se nemohl dopustit. Svým základním povinnostem stanoveným v ustanovení §73 zák. práce a případně §74 zák. práce (jde-li o vedoucí zaměstnance) musí však zaměstnanec dostát za každé situace, pokud pracovní poměr trvá. Z toho podle odvolacího soudu plyne, že zaměstnanec je povinen plnit povinnosti z pracovního poměru, tedy i jednat v souladu s ustanovením §73 a §74 zák. práce (jde-li o vedoucího zaměstnance), i při výkonu své funkce plynoucí z obchodního vztahu k zaměstnavateli, a, pokud při výkonu této funkce zaviněně porušil povinnosti z pracovního poměru, dopustil se porušení pracovní kázně. Uložil soudu prvního stupně, aby s ohledem na uvedené závěry zjistil, zda skutečně byly žalobcem uzavřené smlouvy pro žalovanou nevýhodné, zda úmyslně smlouvy nenechal zavést do účetnictví, zda jejich existenci zatajil při předávání agendy ke dni 1. 3. 1999 „apod.“. Teprve po zjištění těchto skutečností může soud prvního stupně učinit závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň, a, pokud ano, zda ji porušil zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 12. 12. 2003, č. j. 3 C 107/99-369, ve znění usnesení ze dne 9. 7. 2004, č.j. 3 C 107/99-421, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou žalobci dopisem ze dne 17. 3. 1999 doručeným žalobci dne 24. 3. 1999 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobci 24.857,- Kč k rukám zástupce žalobce a České republice „na účet Okresního soudu v Jeseníku“ 6.487,- Kč. Znovu zjistil, že žalobce pracoval u žalované od 1. 9. 1994 v pracovním poměru ve funkci správce nemocnice pověřeného vedení ekonomiky, že tuto funkci vykonával též u předchozího zaměstnavatele – Okresního ústavu národního zdraví v Š. a to od roku 1981, že byl též společníkem žalované a až do 26. 2. 1999 vykonával funkci prokuristy žalované, že v souvislosti s přijetím M. D. v říjnu 1997 na nově vytvořené místo vedoucího ekonomického úseku se již fakticky nezabýval ekonomikou podniku a vykonával-li nadále činnosti ekonomického charakteru, činil tak z pozice prokuristy žalované nebo z důvodu, že zastupoval ředitele nemocnice v době jeho nepřítomnosti, a že dne 19. 2. 1999 uzavřel jako prokurista žalované společně s MUDr. M. jménem žalované se společností F. a.s. tři smlouvy o úplatném postoupené pohledávek žalované za společností P. v.d. Vycházeje dále z toho, že, i když v době uzavření smluv se již žalobce nezabýval vedením ekonomiky žalované a předmětné smlouvy uzavřel jako prokurista žalované, byl povinen za každé situace jako vedoucí zaměstnanec žalované dostát svým povinnostem zakotveným v ustanovení §73 a §74 zák. práce, tedy i při výkonu své funkce plynoucí z obchodního vztahu zaměstnavatele, zabýval se tím, zda skutečně smlouvy o postoupení pohledávek byly pro žalovanou nevýhodné, zda je žalobce úmyslně nezavedl do účetnictví a zda jejich existenci zatajil při předávání agendy ke dni 1. 3. 1999. Dospěl k závěru, že uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek žalované za společnosti P. v.d. nejsou pro žalovanou nevýhodné. Sjednaná úplata za postoupení pohledávek odpovídá zvyklostem v obchodních vztazích a, ačkoli ujednání o splatnosti úplaty obsažené v těchto smlouvách je nevýhodné, neboť splatnost úplaty byla vázána až na vymožení pohledávek, což je doba značně nejistá, přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce neměl v tomto směru dostatek zkušeností, ekonomikou žalované se zabýval pouze tři roky a neměl ani zkušenosti s uzavíráním podobných smluv, neboť mimo těchto žádné jiné smlouvy o postoupení pohledávek za žalovanou neuzavřel. Přihlédl též k tomu, že výše postoupených pohledávek byla ve skutečnosti k datu uzavření smluv nižší, ale tato skutečnost byla způsobena okolnostmi, o kterých žalobce ani MUDr. M. neměli žádnou vědomost, neboť při uzavírání smluv vycházeli z podkladů vedoucího ekonomického úseku žalované. Žalobce se nedopustil ani úmyslného nezanesení smluv o postoupení pohledávek do účetnictví žalované, neboť bylo prokázáno, že písemná vyhotovení předmětných smluv zůstala u MUDr. M., který smlouvy na požádání nového vedení nemocnice dodatečně předložil, a podle praxe zavedené u žalované smlouvy předkládal účtárně k jejich zaevidování ten pracovník, který za žalovanou vyhotovení smlouvy po jejím uzavření obdržel. Dne 1. 3. 1999 uzavření smluv žalobce nikomu neoznámil, protože předával pouze agendu správce nemocnice, nikoliv agendu prokuristy, přičemž soud prvního stupě přihlédl i k okolnostem, za kterých tak činil – „pro žalobce to byla doba zcela jistě velmi pohnutá, neboť v krátké době byl odvolán z funkce prokuristy žalované společnosti, téhož dne mu byla doručena výpověď z pracovního poměru u žalované a byl požádán, aby do práce po dobu výpovědní lhůty již nedocházel“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č.j. 16 Co 222/2004-444, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci přípisem žalované ze dne 17. 3. 1999 je neplatné, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 101.363,- Kč k rukám advokáta JUDr. D. B. a ČR – Okresnímu soudu v Jeseníku 6.487,- Kč. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobce vytčené mu v okamžitém zrušení pracovního poměru nemělo povahu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalobce byl jedním z nejzkušenějších zaměstnanců žalované, který z titulu svých funkcí zastávaných u žalované musel uzavřít nesčetné množství nejrůznějších smluv, a není proto podstatné, že neuzavřel zrovna smlouvy o postoupení pohledávek v rozsahu jiném, než byl předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru. Podepsal též společenskou smlouvu ze dne 19. 7. 1995, kterou byla žalovaná založena a jež v bodě IX. stanoví, že nakládat s majetkem společnosti v účetní hodnotě na 1.000.000,- Kč a uzavírat jménem společnosti závazky s předmětem plnění na stejnou hodnotu mohou jednatelé a prokurista pouze společně a s předchozím písemným či faxovým souhlasem P. v.d, která byla jedním ze společníků žalované. Žalobce přesto v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřel společně s MUDr. M., ačkoliv se jednalo i o pohledávky ve výši 5.429.631,27 Kč a ve výši 3.815.600,- Kč. Žalobce tak musel vědět, že nebyl oprávněn takové smlouvy uzavřít, neboť uzavření smluv bylo v rozporu s bodem IX. společenské smlouvy. Soud prvního stupně též „nepřiložil váhu“ skutečnosti, že mezi žalovanou a P. v.d. byly četné vzájemné vztahy a závazky, jež byly hrazeny bankovními převody, v hotovosti či formou zápočtu, a že P. v.d. byla navíc společníkem žalované s největším vkladem. Nevyhodnotil řádně ani samotné dojednání podmínek uzavření předmětných smluv o postoupení pohledávek. Uzavření smluv se dlouhodobě (s vědomím žalobce) připravovalo a smlouvy byly nakonec uzavřeny tak, že splatnost postoupených pohledávek byla sjednána ve výši 70% nominální hodnoty postoupených pohledávek, a to až po vymožení pohledávek, přičemž měla být poukázána postupníkem na účet F. n. m. ČR na úhradu dluhu žalované. Uzavření smluv v takové podobě je třeba ze strany žalované skutečně hodnotit jako smlouvy krajně nevýhodné. Žalobce navíc existenci smluv neoznámil při předávání agendy prokuristy dne 1. 3. 1999. Na tom nic nemění, že se jednalo o předání agendy prokuristy – funkce zastávané žalobcem podle obchodního zákoníku. Žalobce byl i v té době stále vedoucím zaměstnancem žalované ve funkci správce nemocnice a, pokud věděl o skutečnosti (uzavřené smlouvě), která měla významný ekonomický dopad pro žalovanou, byl podle §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zák. práce povinen o ní žalovanou informovat. Není přitom vyloučeno, že šlo o dobu pro žalobce velmi složitou, jak uvádí soud prvního stupně, ovšem to nezbavuje žalobce povinnosti plynoucí z pracovního poměru. Ohledně osoby žalobce bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobce nadhodnotil práce na opravě kuchyně, že v účetní uzávěrce za rok 1996 byly nesrovnalosti a vady, že penalizoval zdravotní pojišťovnu ČR za prodlení se splněním závazků a s jeho vědomím byly závazky za zdravotní pojišťovnou ČR postoupeny jiné společnosti, čímž narušil dobré vztahy mezi žalovanou a zdravotní pojišťovnou ČR, že v účetnictví žalované chybí směnka vystavená žalobcem a MUDr. M., že žalobce za svého působení u žalované realizoval nákup nepotřebného materiálu od společnosti S. a.s., že realizoval nákupy drahých věcí a materiálu, u nichž se nepodařilo dohledat, jakým způsobem byly použity pro potřeby žalované, že nehospodárně vynakládal prostředky na služební cesty, uzavřel nevýhodnou smlouvu o provozu vrátnice, ústředny a ostraze objektu nemocnice a že pronajal své manželce nebytový prostor za účelem provozování nápojového automatu, což mělo za následek ztráty na zisku u vlastního nápojového automatu žalované. Dospěl k závěru, že jednání žalobce popsané v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 17. 3. 1999 mělo vzhledem ke všem uvedeným okolnostem povahu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v prvé řadě namítá, že odvolací soud nepostupoval plně v souladu se zásadou procesní ekonomie, když byl soudu prvního stupně jeho rozsudek „třikrát vrácen“ (správně dvakrát) k doplnění dokazování, přičemž z listiny označené jako okamžité zrušení pracovního poměru bylo zřejmé, pro jaké důvody k němu došlo a vytýkané vady bylo možno zmínit již v prvním „zrušovacím rozsudku“ (správně usnesení). Druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě žalobce s žalovanou byl výkon funkce správce nemocnice, tedy zajišťování všech technických záležitostí souvisejících s chodem zdravotnického zařízení. Z dokazování vyplynulo, že žalobce v době podpisu smluv o postoupení pohledávek nebyl pověřen řízením ekonomiky podniku. Porušil-li žalobce při provozu podniku žalované jakkoli své povinnosti vyplývající z udělené prokury, bylo možné jej za to postihnout odvoláním z této funkce, což se také stalo, nelze však ztotožňovat oprávněné zájmy žalované se zájmy byť většinového společníka žalované (společností P. v.d.), jak činí odvolací soud. Podle přesvědčení dovolatele nelze za porušení pracovní kázně postihnout zaměstnance a zároveň společníka obchodní společnosti, když při hlasování na valné hromadě neplní pokyny svých nadřízených, při výkonu svých práv odmítá spolupracovat s ostatními společníky, kteří jsou rovněž zaměstnanci dotčené obchodní společnosti nebo převede svůj obchodní podíl na jinou osobu, která tohoto podílu poté zneužije v neprospěch oprávněných zájmů této společnosti. Kdyby soud připustil zásahy zaměstnavatele do činnosti společníka, znamenalo by to nesvobodný výkon hlasovacích práv společníka obchodní společnosti. Zpochybňuje dále závěr odvolacího soudu, že v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedené smlouvy o postoupení pohledávek, byly pro žalovanou krajně nevýhodné a výrazně ji poškodily. Skutečnost, že žalované nebylo na základě uzavřených smluv ničeho zaplaceno, nemohla být žalobci ani žalované v době okamžitého zrušení pracovního poměru známa. Vytýká konečně odvolacímu soudu, že při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlížel též k okolnostem, jež nemohly být v době okamžitého zrušení pracovního poměru žalované známy, a proto k nim nemohla přihlížet ani žalovaná, ani soud. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání, protože je neúplné a „poněkud zmatečné“, bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť uzavřením smluv o postoupení pohledávek bylo žalobcem zasaženo do majetkové sféry žalované (zaměstnavatele) a je nepodstatné, zda k tomuto (závadnému) jednání došlo ze strany žalobce ve funkci správce podniku, který byl zároveň prokuristou, neboť povinnost uvedenou v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce má vedoucí zaměstnanec v jakémkoli vedoucím postavení u zaměstnavatele; odvolací soud náležitě přihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 24. 3. 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalované od 1. 9. 1994 jako správce nemocnice, pověřený vedením ekonomiky podniku. Od října roku 1997 se již žalobce vedením ekonomiky žalované nezabýval, protože tato agenda byla svěřena vedoucímu ekonomického úseku M. D. Žalobce byl rovněž společníkem žalované a až do 26. 2. 1999 vykonával funkci prokuristy žalované. Podle bodu IX. společenské smlouvy o založení obchodní společnosti J. n., spol. s r.o., uzavřené dne 19. 7. 1995, nakládat s majetkem společnosti v účetní hodnotě nad jeden milion Kč a uzavírat jménem společnosti závazky s předmětem plnění nad jeden milion Kč mohou jednatelé a prokurista pouze společně a s předchozím písemným nebo faxovým souhlasem P. v.d. Dne 19. 2. 1999 uzavřela žalovaná jako postupitel s F. a.s., jako postupníkem, tři smlouvy o postoupení pohledávek (mimo jiné ohledně pohledávky v hodnotě 5.429.631,27 Kč a v hodnotě 3.815.600,- Kč); za žalovanou smlouvu podepsali MUDr. J. M. a Ing. J. S. jako prokurista. Dopisem ze dne 17. 3. 1999 žalovaná rozvázala s žalobcem pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce proto, že při vykonávání pracovní činnosti ve funkci správce pověřeného řízením ekonomiky podniku neoprávněně uzavřel smlouvy o úplatném postoupení pohledávek za zvlášť nevýhodných podmínek, přičemž toto své konání při předávání agendy dne 1. 3. 1999 novému vedení zatajil.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, 74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Porušením pracovní kázně se rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně. Jinak řečeno, porušení pracovní kázně se může zaměstnanec dopustit jen jednáním při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení §14 odst. 1 obch. zák. prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Prokuru lze udělit jen fyzické osobě.
Společnost s ručením omezeným jako právnická osoba je podnikatelem [srov. §2 odst. 2 písm. a) a §3 odst. 1 písm. a) obch. zák.].
Prokura je zvláštním druhem plné moci, kterou může udělit jen podnikatel. Vztah mezi prokuristou a podnikatelem, jde-li o prokuru, nemůže být vztahem pracovněprávním. Funkce prokuristy totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není ani upraven pracovněprávními předpisy; řídí se ustanoveními obchodního zákoníku, případně obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tutéž obchodní společnost (společnost s ručením omezeným) vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů.
Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou společnosti s ručením omezeným sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti prokuristy. Stejné však platí obráceně - dosavadní existence pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a společností nebrání tomu, aby se tato fyzická osoba stala prokuristou téže společnosti. I když je fyzická osoba jako prokurista společnosti oprávněna za ni jednat, jde – jak výše uvedeno – o rozdílné subjekty práva, mezi nimiž může být uzavřena smlouva směřující ke vzniku pracovního poměru. Podstatné je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti prokuristy, ale může se týkat jen činnosti od práce prokuristy odlišné (srov. obdobně o postavení jednatele rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, pod pořadovým číslem 13 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp.zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 63).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že základním povinnostem stanoveným v §73 zák. práce a případně §74 zák. práce (jde-li o vedoucího zaměstnance) musí zaměstnanec dostát za každé situace, pokud pracovní poměr trvá. Nelze však již souhlasit s tím, že porušení povinností z pracovněprávního vztahu s sebou zároveň nese porušení povinností prokuristy a naopak, případně, že intenzita porušení pracovní kázně je v obou případech stejná. Platí-li, že funkce prokuristy není druhem práce ve smyslu §29 odst. 1 písm. a) zák. práce (a na tomto svém závěru nemá dovolací soud důvod něco měnit), pak ustanovení zákoníku práce mohou dopadat jen na ten vztah, který má zaměstnanec vůči zaměstnavateli v důsledku vztahu pracovněprávního (např. na funkci správce nemocnice, pověřeného vedením ekonomiky podniku). Z toho dále vyplývá, že jen pracovněprávní vztah lze ukončit způsoby uvedenými v zákoníku práce [tedy i okamžitým zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Proto je pro posouzení platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nepodstatné, zda zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z jiného než pracovněprávního vztahu (např. z výkonu funkce prokuristy). Jak již bylo výše uvedeno, jednotícím kritériem pro všechny druhy povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, byť by se jednalo rovněž o vztah k zaměstnavateli, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně. Povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu [i z ustanovení §73 odst. 1 písm.d) zák. práce] se nemohou vztahovat na takové činnosti (práva a povinnosti), jež jsou ve vztahu k zaměstnavateli (jako subjektu právního vztahu) upraveny (regulovány) jinak - vyplývají z jiného právního vztahu. Jinak řečeno, vykonává-li fyzická osoba, která je zároveň zaměstnancem i prokuristou téže společnosti, úkony, jež vyplývají z jejího obchodněprávního vztahu jako prokuristy společnosti, nemůže být tato její činnost zároveň poměřována z hlediska povinností vyplývajících ze vztahů pracovněprávních.
V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobce v době, kdy se měl dopustit jednání, jež bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru (19. 2. 1999), byl ve vztahu ke svému zaměstnavateli (žalované) jednak pracovním (jako zaměstnanec ve funkci správce nemocnice, pověřeného vedením ekonomiky podniku), jednak obchodním (jako prokurista). Uzavřením smluv ze dne 19. 2. 1999, které nemohl uzavírat jménem žalované jako správce nemocnice, pověřený vedením ekonomiky podniku, ale jedině ze své funkce prokuristy žalované (o tom v řízení nebylo ani sporu), mohl porušit toliko povinnosti, které ve vztahu k žalované měl jako prokurista (ustanovení článku IX. společenské smlouvy ze dne 19. 7. 1995). Protože - jak výše uvedeno - pouze funkce správce nemocnice pověřeného vedením ekonomiky podniku mohla být vykonávána v pracovním poměru, mohl žalobce porušit pracovní kázeň jedině v případě, že by tak učinil při výkonu této funkce. Opačný názor odvolacího soudu proto není správný.
Protože právní názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci (že žalobce porušil pracovní kázeň porušením povinností při výkonu funkce prokuristy), není správný, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu