ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.929.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 929/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. R. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o 1.973.096,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 224/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2005, č.j. 10 Co 568/2004-293, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č.j. UC - 857/P - 91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ú. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB, určeno, že služební poměr žalujícího k žalovanému trvá se všemi právy a nároky, a aby bylo žalovanému uloženo „vyplatit“ žalobci náhradu ušlého a nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 do dne nabytí právní moci rozsudku „v rozsahu prováděné valorizace (za měsíc červenec 1991 činil služební příjem 6.048,- Kč čistého)” a peněžitou náhradu naturálních náležitostí s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991 do nabytí právní moci rozsudku. Za žalovaného v žalobě označil „Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru, P., O. 2 (Úřadovna ciz. policie a pas. služby H. 13, Ú.)”.
Městský soud v Praze (poté, co mu byla věc postoupena usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 8. 1995, č.j. 7 C 1576/95 - 67), usnesením ze dne 24.11.1995, č.j. 38 Ca 324/95-78, rozhodl, že „právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalovaného trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 a o peněžité náhradě naturálních náležitostí s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991” se vylučuje k samostatnému projednání a dalším usnesením ze dne 18. 12. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-85, ve stejném rozsahu vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Řízení o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC - 857/P - 91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny celní a pasové služby Ú. ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991 č. 75 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka SNB, zastavil usnesením ze dne 30. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95 - 86.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 8. 1996, č.j. 18 C 25/96 - 107, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel přitom z toho, že Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (jak v průběhu řízení žalobce žalovaného označil) je útvarem Policejního prezídia, nemá právní subjektivitu, a proto ani způsobilost být účastníkem řízení, a že jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 1996, č.j. 18 Co 554/96 - 122, usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce označil za žalovaného Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru P., O. 2 (Úřadovna ciz. policie a pas. služby, H. 13, Ú.). Skutečnost, že žalobce v podání ze dne 25. 10. 1995 označil žalovaného jako Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie PČR považoval za bezvýznamnou, neboť za podstatné pro posouzení, zda je na místě zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., považoval to, jaký subjekt byl žalován původně, bez ohledu na další právní nástupnictví. Je-li subjekt žalobcem jasně označený a identifikovaný existujícím jménem či názvem a bydlištěm či sídlem a nemá v době podání žaloby způsobilost být účastníkem řízení, soud v takovém případě řízení bez dalšího podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastaví, protože jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Zabýval se proto zejména zkoumáním otázky, zda „subjekt, resp. subjekty” žalobcem označené v žalobě měly v době podání této žaloby způsobilost být účastníkem řízení. Ze zákona č. 333/1991 Sb., o Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie, a ze zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů zařazených ve Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie, dovodil, že dvě jednotlivé organizační složky Federálního policejního sboru, které za žalovaného označil v žalobě žalobce, „právní subjektivitu evidentně neměly”.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 20. 3.1998, č.j. 2 Cdon 1263/97-160, dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu odmítl, neboť usnesení soudu prvního stupně, jímž řízení (pro nedostatek subjektivity označeného žalovaného) zastavil, ani potvrzující usnesení odvolacího soudu nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2000).
Ustavní soud České republiky nálezem ze dne 8. 2. 2000, č.j. IV. ÚS 232/98-168, usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11. 1996 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996 zrušil. Dospěl k závěru, že za situace, že stěžovatel (žalobce) „v podstatě uplatnil v návrhu na zahájení řízení více nároků“, přičemž pouze v poměru k jednomu z nich – ke správní žalobě – byl žalovaný označen správně, neměl soud prvního stupně bez dalšího podle §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavit, ale naopak měl postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o.s.ř. a učinit vhodná opatření směřující k odstranění vady podání, spočívající v nedostatečném, resp. neúplném, označení žalovaného v poměru k dalším v žalobě uplatněným nárokům.
Okresní soud v Ústí nad Labem (poté, co Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 25. 5. 2000, č.j. 18 C 25/96, 83/2000-179, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesením bude věc postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem jako soudu místně příslušnému, poté, co usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 7 C 224/2000-216, řízení o návrhu na určení, že trvá služební poměr žalobce u žalované založený dne 1. 11. 1972, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, a poté, co usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-238, ve spojení s usnesením ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002, 796/2003-241, řízení o určení, že trvá služební poměr žalobce u žalovaného založený dne 1. 11. 1972, zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3) usnesením ze dne 3. 12. 2003, č.j. 7 C 224/2000-280, řízení o zaplacení částky 1.973.096,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Ministerstvu vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobce se domáhá nároků vyplývajících ze služebního poměru, jež jsou upraveny v zákoně č. 100/1970 Sb., a že služební poměr zakládá vztahy veřejnoprávní povahy, dovodil, že ve věcech týkajících se služebního poměru rozhoduje služební orgán, nikoliv soud. Protože nedostatek soudní pravomoci je nedostatkem neodstranitelným, řízení zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 1. 2005, č.j. 10 Co 568/2004-293, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok se přímo odvíjí od služebního poměru založeného rozhodnutím o přijetí žalobce do takového poměru podle tehdy platného zákona č. 100/1970 Sb. a že služební poměr je svojí povahou a specifickou právní úpravou vztahem veřejnoprávním a nikoliv soukromoprávním. Jestliže zákon (v daném případě zákon č. 186/1992 Sb.) pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci (o peněžních nárocích vyplývajících ze služebního poměru žalobce) nesvěřuje soudu (§7 odst. 3 o.s.ř.), „nelze, než souhlasit s postupem soudu prvního stupně v napadeném rozhodnutí“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy obou stupňů se zcela odmítly zabývat předběžnou otázkou, zda došlo k řádnému a pravomocnému ukončení služebního poměru žalobce u žalované, a vůbec neakceptovaly návrh žalobce na přerušení řízení do doby, než o předběžné otázce, zda služební poměr žalobce u žalované trvá či nikoliv, bude rozhodnuto. Nesprávné právní posouzení věci dále spatřoval v tom, že v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy odňaly žalobci jeho základní právo, a to právo na spravedlivý soudní proces, neboť již čtyři roky konstatují, že není dána pravomoc soudů, porušovaly a porušují právo žalobce na přiměřeně rychlé projednání jeho věci, neboť jim nic v minulosti nebránilo, aby vedle pasivní legitimace žalované zkoumaly zároveň také svoji pravomoc, a pochybily též v tom, že nesprávně aplikovaly ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., ač správně měly vycházet z ustanovení
§135 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb., jež „jednoznačně odkazuje na ustanovení §256 ZP s tím, že účastník, který řádně a včas neuspokojí nárok druhého účastníka je v prodlení“. Soudy rovněž opominuly zabývat se věcí z hlediska ustanovení §39 obč. zák., když „v postupu žalované nezjistily obcházení zákona pro rozpor s dobrými mravy“, a z hlediska ustanovení
§424 obč. zák., když „žalovaná způsobila žalobci škodu ve výši žalované částky úmyslným jednáním proti dobrým mravům“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci žalobce uplatnil nárok na „zaplacení služebního příjmu a později i platu podle ustanovení §103 zákona č. 100/1970 Sb., neboť jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB podle ustanovení §100 odst. 1 písm. e) zák. č. 100/1970 Sb. bylo v rozporu s tímto zákonem“. Protože ze žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobce v tomto případě podal žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2002), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku, uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., dána pravomoc soudů.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebněprávní vztahy, jichž se uplatněný nárok žalobce týká, vznikaly od rozhodnutí služebního orgánu o přijetí československého státního občana staršího 18 let do služebního poměru (srov. §§3 a 4 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, nyní obdobně §5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby byli náčelníci a velitelé oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (nyní policisté - srov. §56 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky) služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a dávat jim k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. §2 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., nyní obdobně §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti vznikající mocenským aktem služebního orgánu (písemným rozhodnutím o přijetí), byl - stejně jako v součastné době je služební poměr policisty – svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišoval od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj nárok procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravoval zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti (předtím, než s účinností od 1. 7. 1992 ve vztahu k policii a policistům a ke Sboru nápravné výchovy České republiky pozbyl platnosti – srov. §160 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky) tím způsobem, že pravomoc jménem Sboru národní bezpečnosti jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru svěřil ministrům vnitra v oborech jejich působnosti a v rozsahu jimi stanoveném dalším orgánům, náčelníkům a velitelům též v případech stanovených tímto zákonem (dále též jen „služební orgány“). Odvolacím orgánem byl služebně nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Proti rozhodnutí ministra vnitra, nešlo-li o rozhodnutí o odvolání, bylo možno podat rozklad, o kterém rozhodoval ministr vnitra (srov. §117 odst. 1 a 3 zákona č. 100/1970 Sb.). Rozhodnutí služebního orgánu je v právní moci (jak uvádí zákon dále), nelze-li již proti němu podat odvolání (rozklad). Již pravomocné rozhodnutí mohl služební orgán za podmínek uvedených v ustanovení §§124 a 125 zákona č. 100/1970 Sb. zrušit a opětovně rozhodnout ve věci samé.
Na skutečnosti, že řízení ve věcech služebního poměru nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil v následujícím období ničeho ani zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (platný ke dni rozhodování soudů), který v ustanovení §2 odst. 2 obdobně stanoví, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Soudní praxe přitom vychází z názoru, na němž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 16, na které poukazuje i odvolací soud v posuzované věci, nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 16 Co 468/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 2005).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (vyplývající ze služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř.; stejný závěr odvolacího soudu je tudíž správný.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele, že věc měla být posouzena podle ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb., „jež jednoznačně odkazuje na ustanovení §256 ZP“. Ustanovení §135 zákona č. 100/1970 Sb. totiž toliko stanoví, že na služební poměr příslušníků se použije obdobně ustanovení zákoníku práce, jež jsou v tomto ustanovení uvedena. Citované ustanovení tedy pouze stanoví, podle kterého hmotněprávního předpisu mají být otázky služebního poměru příslušníků SNB posuzovány. Toto ustanovení však v žádném případě nestanoví, že by k projednání některých nároků vyplývajících ze služebního poměru byl příslušný soud (§7 odst. 3 o.s.ř.).
Obstát nemohou ani námitky dovolatele spočívající v tom, že věc měla být posouzena podle ustanovení §39, případně §424 obč. zák., jakož i námitky směřující k tomu, že žalobci postupem soudu bylo odňato jeho základní právo na spravedlivý soudní proces, neboť soudy již čtyři roky konstatují, že není dána pravomoc soudů, že soudy porušovaly a porušují právo žalobce na přiměřeně rychlé projednání jeho věci, neboť jim nic v minulosti nebránilo, aby vedle pasivní legitimace žalované zkoumaly zároveň také svoji pravomoc, a že soudy se nezabývaly předběžnou otázkou, zda došlo k řádnému a pravomocnému ukončení služebního poměru žalobce u žalované, a neakceptovaly návrh žalobce na přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto o předběžné otázce, zda služební poměr žalobce u žalované trvá či nikoliv. Všechny tyto námitky totiž směřují k věcnému posouzení důvodnosti žalobcova návrhu, případně jsou kritikou zdlouhavého postupu soudů v této věci. Napadeným rozhodnutím bylo ale rozhodnuto jen o otázce pravomoci soudů k rozhodování o žalobcem uplatněných nárocích. Protože tyto námitky správnost závěru soudů o tom, že není dána pravomoc soudů nezpochybňují, nemohou ani správnost uvedeného závěru soudů obou stupňů zpochybnit.
Věcná správnost usnesení odvolacího soudu není dotčena ani tím, že věc byla soudem prvního stupně nepřesně postoupena ministerstvu vnitra, které není služebním orgánem ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. (nyní obdobně „služebním funkcionářem“ - §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Vzhledem k tomu, že smyslem výroku o postoupení věci (§104 odst. 1 druhá věta o.s.ř.) je, aby věc byla postoupena příslušnému kompetentnímu orgánu, uvedený výrok dostatečně zajišťuje, aby se věc dostala do dispozice ministra vnitra jako služebního orgánu (funkcionáře), do jehož pravomoci náleží jednat a rozhodovat v právních vztazích příslušníků Sboru národní bezpečnosti (nyní příslušníků Policie České republiky) podle §2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. (nyní - §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r.
předseda senátu