ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.11.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 11/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 76/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č. j. 17 C 76/2004-16, určil, že V. R., nar. 15. 5. 1909, byla ke dni 15. 5. 2000 výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště P., na LV č. 1748 pro obec P. a kat. území S., a to domu č. p. 559 na stavební parc. č. 2949 o výměře 242 m2, stavební parc. č. 2949 a pozemku parc. č. 2950 – zahrada o výměře 315 m2. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci vedeni V. R. a J. J. (sourozenci), a to V. R. v rozsahu ¾ a J. J. ¼. V. R. zemřela 15. 5. 2000 a jejím jediným dědicem je žalobce. J. J. zemřel 28. 9. 1985 a jeho jedinou dědičkou je žalovaná. Ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 49/72 se J. J. proti V. R. domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Z důvodu zpětvzetí žaloby bylo řízení zastaveno, neboť mezi účastníky sporu došlo k dohodě, podle níž V. R. od J. J. koupí jeho spoluvlastnický podíl za 10 000,- Kč. Z korespondence mezi J. J. a V. R. a V. R. a JUDr. P. P., advokátem J. J., a útržku složenky, podle kterého V. R. 31. 5. 1972 zaslala Krajskému sdružení advokátů v P. částku 10 000,- Kč, soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že odkoupení spoluvlastnického podílu V. R. od J. J. se realizovalo. Z výpovědi svědkyně V. F., manželky žalobce, učiněné ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 C 34/2002, soud zjistil, že V. R. znala od roku 1984, tato se chlubila, že spoluvlastnický podíl koupila za podstatně nižší cenu, než jakou J. J. požadoval, a že nebylo pochyb o tom, že V. R. je jedinou vlastnicí domu a pozemků. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že V. R. nabyla spoluvlastnický podíl J. J. na předmětném domě vydržením uplynutím jednoho roku od 1. 4. 1983 s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 131/1982 Sb., k pozemkům k 1. 1. 1992, neboť před tímto datem nebylo možno vlastnické právo k pozemkům vydržet. Uvedl, že V. R. držela spoluvlastnický podíl J. J. v dobré víře, že jí patří, přičemž dobrou víru opírala o písemnou kupní smlouvu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby soud určil, že V. R. byla ke dni 15. května 2000 výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud opakoval důkaz listinami a na podkladě zjištění z nich dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že mezi V. R. a J. J. došlo k uzavření kupní smlouvy, a nelze ani dovodit, že by mezi nimi došlo k dohodě o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Uvedl, že nebylo nikterak doloženo, že by mezi matkou žalobce a otcem žalované došlo k uzavření písemné smlouvy o převodu nemovitostí. Žalobce předkládal soudu listiny z doby, kdy k uzavření této smlouvy mělo dojít, samotnou smlouvu však nepředložil. Za tohoto stavu se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dobré víře V. R. Skutečnost, že Krajskému sdružení advokátů v P. po průběhu řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví poukázala částku 10 000,- Kč, podle odvolacího soudu sama o sobě nemůže doložit existenci písemného právního úkonu, na podkladě kterého by takto plnila. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdo 417/1998, podle kterého „nestačí pouhý faktický výkon práva, ale je třeba, aby se takový výkon práva uskutečňoval na základě právního důvodu, který by sám o sobě stačil k nabytí práva“. V. R. z dopisu JUDr. P. věděla, že k tomu, aby se stala vlastnicí podílu J. J., je zapotřebí sepsat smlouvu a tuto dát státnímu notářství k registraci. Jestliže k těmto úkonům nedošlo, nemohla být v dobré víře jenom proto, že poslala výše uvedenou částku 10 000,- Kč. Pokud by smlouva o převodu spoluvlastnického podílu existovala, V. R. by ji určitě měla k dispozici, nehledě na to, že by se nacházela u příslušného bývalého státního notářství, příp. jeho nástupce. Nebylo tak prokázáno, že by V. R. byla ke dni své smrti vlastnicí dílu předmětných nemovitostí po J. J.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukázal na to, že „platné právo nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl s ohledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mezi V. R. a J. J. došlo k uzavření mimosoudní dohody o vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Zde odkázal na podání obou v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedeném u soudu prvního stupně pod sp.zn. 11 C 49/72, v nichž oba shodně poukazovali na uzavření dohody o vypořádání spoluvlastnictví a finanční vyrovnání. V těchto skutečnostech a chování V. R. od roku 1972 žalobce spatřuje okolnosti, jimiž prokazuje dobrou víru V. R., že nabyla spoluvlastnický podíl J. J. Není pravdou, že by neprokázal a nenabídl domnělý právní důvod. Bylo doloženo shodné tvrzení J. J. a V. R. o uzavření mimosoudní dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví a výplaty částky na vypořádání již v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nebyla pouze doložena písemná smlouva o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na podkladě provedeného dokazování však nelze vyloučit, že existovala, a to nevylučuje ani skutečnost, že dohoda nebyla registrována podle právních předpisů platných v roce 1972. Odvolacímu soudu vytkl, že opomenul ustanovení §130 odst. 1 ObčZ a tím důkazní břemeno toho, kdo tvrdí, že držba je neoprávněná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Právní závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry V. R. vychází ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a je v souladu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §134 odst. 1 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Z citovaného §130 odst. 1 ObčZ vyplývá, že vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Nejvyšší soud již v usnesení ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 573, svazek 7, zaujal právní názor, že „tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“. „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16. V rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, svazek 15, pak dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“.
Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě jako je posuzovaný, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. Žalobce žádnou takovou listinu, s níž by bylo možno po vydržecí dobu spojovat dobrou víru V. R., že je výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí, nepředložil, ani jinak její existenci nedoložil. V daném případě přicházela v úvahu buď kupní smlouva uzavřená mezi J. J. a V. R. ohledně převodu spoluvlastnického podílu J. J. na V. R. nebo dohoda spoluvlastníků J. J. a V. R. o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, podle níž po zrušení podílového spoluvlastnictví se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí měla stát V. R., která měla J. J. za jeho spoluvlastnický podíl zaplatit náhradu 10 000,- Kč. V obou případech by muselo jít o písemný právní úkon, neboť šlo o nemovitosti (§46 odst. 1, §141 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb.), který v době, kdy měl být uzavřen, zásadně vyžadoval registraci státním notářstvím (§134 odst. 2 téhož ObčZ). Registrace jednoho z uvedených dvou případů právních úkonů státním notářstvím prokázána nebyla. Pokud se V. R. chopila držby předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu J. J. nebo dohody spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v době, kdy zákon vyžadoval registraci státním notářstvím, ale k jejich registraci nedošlo, nebo jen na základě takových ústních právních úkonů, pak nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1481, svazek 21, a usnesení Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 432/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1792, svazek 24).
Je-li dovolání přípustné, dovolacím soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Protože odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu