ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1142.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1142/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně V. W., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. B., zastoupenému obecným zmocněncem, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 7/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2004, č. j. 8 Co 1907/2004-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2004, č. j. 8 Co 1907/2004-86, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2004, č. j. 30 C 7/2003-68, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2005, č. j. 30 C 7/2003-109, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je podílovou spoluvlastnicí níže uvedené chaty, kterou vybudovala spolu s žalovaným; v katastru nemovitostí je jako její vlastník zapsán jen žalovaný.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 30 C 7/2003-68, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2005, č. j. 30 C 7/2003-109, rozhodl, že „žaloba se v části o určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny chaty číslo evidenční 37 postavené na parcele č. 639/20 o výměře 16 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 366 pro katastrální území B. n. V., zamítá. O zbývající části žaloby bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2004, č. j. 8 Co 2387/2003-51, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2004“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že chata je postavena na pozemku žalovaného a rozhodnutí o užívání chaty bylo adresováno jako stavebníkovi rovněž jemu. Manželství se žalobkyní, která při výstavbě chaty pomáhala, žalobce uzavřel až po dostavbě chaty. Chatu účastníci řízení užívali společně, nešlo ale o společné vlastnictví této nemovitosti; žalobkyně neprokázala, že by v tomto směru s žalovaným uzavřela, byť jen ústně, jakoukoliv dohodu. Otázku spoluvlastnictví chaty účastníci začali řešit až po kolaudaci chaty.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 8 Co 1907/2004-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně učiněnými ve smyslu §132 odst. 1 a §136 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). K odvolací námitce žalobkyně konstatoval, že prokázaný záměr žalovaného převést vlastnictví poloviny chaty na vnučku, ať k tomuto vyjádření došlo před zahájením stavby, v jejím průběhu, či po dostavbě, svědčí nepřímo o tom, že o budoucím spoluvlastnictví neměl její nepochybný vlastník zcela konkrétní představu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že se soudy soustředily především na otázku neexistence dohody o spoluvlastnictví nemovitosti a nebraly v úvahu skutečnosti, které ji prokazují. Z žádného důkazu nevyplývá, že se účastníci dohodli toliko na užívání chaty a že se otázka vlastnictví začala řešit až po postavení chaty. Zdůrazňuje, že byla od počátku přesvědčena, že je samozřejmě její spoluvlastnicí, což vyplývá z logiky věci, neboť účastníci spolu žili ve společné domácnosti a posléze spolu uzavřeli manželství. Chatu stavěli společně, na stavbě se žalobkyně podílela prací i finančně a bylo by nelogické, aby těžce pracovala při její výstavbě jen proto, aby ji pouze užívala a nestala se její spoluvlastnicí. Otázku, zda chata měla být přepsána či nepřepsána na dceru manželů S. není v daném sporu podstatná a tuto skutečnost nelze pokládat za rozhodující pro závěr svědčící v neprospěch žalobkyně. Není pravda, že spoluvlastnictví chaty bylo řešeno až po jejím postavení; od počátku bylo zřejmé, což plyne z výpovědí svědků, že se chata staví pro oba účastníky. Soud prvního stupě tuto otázku řešil jednostranně a proto odvolací soud, z tohoto hodnocení vycházející, dospěl k nesprávnému závěru. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 336/96. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné, neboť je založeno na dostatečně zjištěných skutečnostech. Žalovaný netvrdí, že se žalobkyně na stavbě chaty nepodílela, ale z pouhé její účasti na výstavbě nelze dovozovat, že tak vznikl spoluvlastnický vztah. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadený rozsudek je rozhodnutím po právní stránce zásadním (§237 odst. 3 OSŘ), protože řeší otázku vzniku vlastnictví ke stavbě postavené více stavebníky jinak než judikatura dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2/3003, vyslovil: „Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby“. Vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není samo o sobě rozhodující ani to, komu patří stavební pozemek.
V dané věci soudy v nalézacím řízení neučinily skutkové zjištění, že z okolností výstavby bylo zřejmé, že vlastníkem stavby prováděné oběma účastníky se stane jen žalovaný; naopak odvolací soud konstatoval, že žalovaný neměl o vlastnictví chaty nepochybnou představu. Za této situace spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, který zaujal při řešení otázky vzniku vlastnictví stavby postavené více stavebníky jiný právní názor než zastává dovolací soud, na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu