ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1312.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1312/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Š. D., a b) P. D., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému statutárnímu městu O., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 51/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 11 Co 585/2005-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 80 C 51/2004-66, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou společnými vlastníky pozemku parc. č. 1130/2 – zahrada o výměře 270 m2 v kat. území S. O., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky (společné jmění manželů) pozemků parcelních čísel 1131, 1132/1 a 1132/2 a domu č. p. 338 na pozemku parc. č. 1131 v kat. území S. O. Vlastníkem pozemku parc. č. 1130 o výměře 357 m2 je v katastru nemovitostí vedeno žalované město O. s tím, že správa nemovitosti ve vlastnictví obce byla svěřena Městskému obvodu S. O. Geometrickým plánem z 21. 5. 2004, potvrzeným katastrálním úřadem 27. 5. 2004, byl pozemek parc. č. 1130 o výměře 357 m2 rozdělen na dva pozemky s označením parc. č. 1130/1 – zahrada o výměře 87 m2 a parc. č. 1130/2 – zahrada o výměře 270 m2. V květnu 1981 žalobce a) uzavřel podle §397 ObčZ s Obvodním podnikem služeb O., dohodu o dočasném užívání národního majetku, týkající se dočasného užívání části pozemku parc. č. 1130, a to v rozsahu 276 m2. „Dočasné užívání bylo zřízeno na dobu neurčitou s účinností od 1. 5. 1981“. Dále byla sjednána výpovědní lhůta a úhrada za užívání ve výši 207,- Kč ročně, splatná do 30. 4. běžného roku, kterou žalobci zaplatili jen za první dva roky užívání pozemku. Žalobci na pozemku parc. č. 1130 zbudovali chodník a pergolu, opravili oplocení a postavili plot, který se nachází na hranici nyní mezi pozemky parcelních čísel 1130/1 a 1130/2. Dopisem z 23. 2. 2004 dalo žalované město žalobcům výpověď dohody o dočasném užívání sporného pozemku s výpovědní lhůtou od 1. 4. 2004. Této výpovědi předcházela žádost žalobců z 3. 1. 2004, adresovaná žalovanému, „o rozhodnutí o vydržení části pozemku parc. č. 1130 pro vklad do katastru nemovitostí“. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení a zamítl žalobu, kterou žalobci odůvodňovali vydržením svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, z důvodu, že žalobci neužívali pozemek jako oprávnění držitelé, neboť vzhledem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří, jestliže se chopili jeho držby na základě dohody o dočasném užívání pozemku, a to ani v případě, že by tato dohoda byla platná. Soud prvního stupně označenou dohodu o dočasném užívání pozemku (bez data) považoval pro neurčitost vymezení předmětu nájmu za neplatnou.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 11 Co 585/2005-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí ze 7. 11. 2005, z něhož zjistil, že jako vlastník předmětného pozemku, označeného dosud parc. č. 1130 – zahrada, o výměře 357 m2, je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán T. V. Protože žalobci přes poučení soudem setrvali na žalobě směřující proti městu O., odvolací soud dospěl k závěru, že město O. není v tomto sporu pasivně věcně legitimováno, neboť žaloba na určení vlastnického práva musí směřovat proto tomu, kdo je ke dni rozhodování soudu zapsán jako vlastník. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, na rozdíl od tohoto soudu dohodu o dočasném užívání pozemku hodnotil jako dostatečně určitou a platnou s tím, že úvahy o platnosti dohody o dočasném užívání pozemku byly ale nadbytečné. Zcela se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry žalobců, že jsou oprávněnými držiteli pozemku, a že vlastnické právo k pozemku nemohli nabýt vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že o předmětný pozemek se starali a udržovali jej, aniž by po dobu 20 let ze strany údajného vlastníka byly činěny úkony, jimiž by dával najevo své vlastnictví. O tom, že žaloba musí směřovat proti tomu, kdo je ke dni rozhodování zapsán jako vlastník, měli být soudem prvního stupně poučeni. Skutečnost, že žalované město převedlo vlastnictví k pozemku na jinou osobu bez toho, aby žalobcům nabídlo pozemek ke koupi, považují za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované město namítlo, že v žádném případě nejednalo v rozporu s dobrými mravy. Žalobci byli pozváni na den 1. 12. 2003 na jednání komise rady MOb S. O. k projednání prodeje části pozemku parc. č. 1130, k dohodě však nedošlo, neboť žalobci se domnívali, že pozemek získali vydržením.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 2021, svazek 26.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dvou důvodů, jednak z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, jednak proto, že žalobci vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením nenabyli.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí ohledně nabytí vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku vydržením není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ je, že oprávněný držitel má věc [vyjma věci uvedené v odst. 2] nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§129 odst. 1, §130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“, nebo na rozsudek téhož soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 2190/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1304, svazek 18, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že „oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří“, a že „omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat“. Vědomí užívání věci z titulu práva nájmu, vylučuje dobrou víru nájemce, že mu věc patří jako vlastníkovi (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1074, svazek 15).
Dovolací soud v dané věci neshledal nic, co by rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutím zásadního právního významu, neboť nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek 16.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu