ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1395.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1395/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. V., a 2) J. V., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 748/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 10 Co 424/2003-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 7 C 748/97-80, zamítl žalobu, „aby žalovaní vyklidili pozemek č. p. 280/2 o výměře 599 m² v katastrálním území V. L., obec J., okres D., zapsaného na listu vlastnictví č. 22 u Katastrálního úřadu v D.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že sporná pozemková parcela spolu s dalšími nemovitostmi je zapsána na příslušném listu vlastnictví u tamního katastrálního úřadu jako vlastnictví žalobkyně, a to na základě kupní smlouvy uzavřené 11. 4. 1997 s jejich původní vlastnicí, akciovou společností F. D. Žalovaní nabyli vlastnictví sousedních nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1983 a spolu s nimi užívali i spornou pozemkovou parcelu tak, jak ji užívali jejich právní předchůdci, manželé V. Byli přesvědčeni, že jsou jejími vlastníky, neboť byla od pozemků žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, oddělena plotem a nikdo proti jejímu užívání nevznesl námitky. Soud uzavřel, že žalovaní vlastnictví sporného pozemku vydrželi.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 10 Co 424/2003-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaní jsou povinni vyklidit parcelu p. č. 280/2 v obci J., katastrální území V. L., zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 22 u Katastrálního úřadu Ú. kraje, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaní vlastnické právo sporného pozemku vydrželi. V kupní smlouvě, kterou žalovaní nabyli od manželů V. sousední nemovitosti do vlastnictví bylo uvedeno, co je předmětem koupě, včetně výměry, a kupující mohli při zachování náležité opatrnosti zjistit, že užívají pozemky o podstatně vyšší výměře. Rozhodující nebylo jejich subjektivní přesvědčení, že jde o jejich vlastnictví, ale objektivní stav. Žalovaní se ujali držby pozemků o téměř dvojnásobně větší ploše, než koupili, a proto nemohli být objektivně v dobré víře, že jim sporný pozemek patří. Vyhovění žalobě opřel odvolací soud o §126 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazují na rozhodnutí soudu prvního stupně, který podle jejich názoru přihlédl ke konkrétním okolnostem daného případu. Odvolací soud naopak rozhodl nesprávně. Svůj výrok opřel pouze o jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1848/98). K závěru odvolacího soudu, že žalovaní nemohli být vzhledem k výměrám pozemků, jež získali do vlastnictví na základě kupní smlouvy a jež skutečně užívali, v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, dovolatelé namítají, že jsou rozhodující i další okolnosti, jež dále specifikují. Poukazují na další rozsudek Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 22 Cdo 496/2004, s tím, že s ohledem na individuálnost každého případu nelze závěry výše citované judikatury absolutizovat. Odvolací soud proto měl přihlédnout k individuálním zvláštnostem daného případu, to je konkrétně k terénní situaci zkreslené polohou pozemků, k jeho přirozenému začlenění k pozemkům žalovaných, k jeho ohraničení plotem, k přístupu na pozemek jen přes pozemky žalovaných, k investování do něho, k jeho zušlechtění, apod. Dále tvrdí, že se soudy nezabývaly otázkou, jakou skutečnou plochu sporného pozemku žalovaní užívají. Tvrdí, že sporný pozemek byl držen a užíván právními předchůdci žalovaných již od roku 1960 a žalovanými od roku 1982 a namítají, že nelze spravedlivě požadovat, aby míra opatrnosti v letech 1960 nebo 1982 byla posuzována dnešními pohledy a judikaturou. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Obdobnou věcí se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaném pod č. C 1399 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud, ve kterém uvedl: „Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudky publikované pod č. C 631, C 158 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikované v Soudních rozhledech, 2000, č. 7), předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl/... Dobrá víra se tedy posuzuje z objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního přesvědčení držitele. Držitel je proto v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva/... Stává se, že kupující se ujme na základě různých skutečností držby pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí držby plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít“. Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, ve které se kupující ujali držby pozemku o téměř dvojnásobné výměře oproti koupenému. Judikatura toleruje podle okolností případu překročení držby oproti výměře koupeného pozemku do 50%, výjimečně podle okolností případů i více, ovšem téměř dvounásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze. Zcela výjimečné okolnosti, nevylučující objektivní dobrou víru držitele i v případě takového rozdílu mezi výměrou koupeného a drženého pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2733) nebyly ve věci zjištěny; to, co dovolatelé uvádějí, by mohlo podpořit jejich objektivní dobrou víru jen šlo-li by o nepodstatné překročení 50% rozdílu, v dané věci jde však o značné překročení.
K věci je třeba uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a že zejména tam, kdo posouzení věci záleží na úvaze soudů v nalézacím řízení může tuto úvahu dovolací soud zpochybnit jen je-li zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci není.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2, věta před středníkem OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu