ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1466.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1466/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně O. p., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované O. P., s. r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 51/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 12 Co 928/2003-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Prof. JUDr. M. B.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 8 C 51/2000-86, zamítl žalobu, „aby bylo rozhodnuto, že smlouva o zřízení věcných břemen ukládání odpadů a o nakládání s odpadními vodami, uzavřená mezi účastníky dne 20. 2. 1998, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v Š. ze dne 21. 7. 1998, č. j. 10 V 3-1789/98, je neplatná“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely 20. 2. 1998 smlouvu o zřízení věcných břemen o ukládání odpadů a o nakládání s odpadními vodami. Touto smlouvou žalobkyně jako vlastnice pozemků parcelních čísel 258, 259, 676/56, 683/2, 685/5, 685/8, 685/10, 717/20, 717/21 a 880/5 v obci O. a v kat. území O. zřídila ve prospěch vlastníka staveb a pozemků blíže uvedených v článku 1 odst. 2 této smlouvy, tj. žalované, věcné břemeno ukládání a deponování odpadních látek na pozemcích parcelních čísel 258, 259, 683/2, 685/5, 685/10, 717/20 a 717/21, opravňující žalovanou ukládat nebo deponovat na uvedených pozemcích ročně až 1420 tun svých odpadů ze závodu v O., a to kvalitativně v souladu s úředně předepsaným provozním řádem skládky na náklady vlastníka pozemků. Současně zřídila ve prospěch žalované věcné břemeno jízdy a chůze po pozemcích parcelních čísel 676/56, 685/8 a 880/5 v kat. území O., na nichž se nachází příjezdová komunikace ke skládce. Věcná břemena byla zřízena bezplatně na dobu určitou do 31. 5. 2017. Vklad práva z této smlouvy do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutí Katastrálního úřadu v Š. s právními účinky vkladu 25. 5. 1998. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení a dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcných břemen z 20. 2. 1998 není neplatná pro rozpor se zákonem, a to §151n odst. 1 ObčZ, neboť „ukládání odpadů na pozemky žalobkyně včetně práva jízdy a chůze po pozemcích žalobkyně, je povinností něco trpět ve smyslu omezení vlastníka nemovité věci“. Označená smlouva není neplatná ani z důvodu, že věcná břemena byla zřízena bezplatně, neboť občanský zákoník požadavek úplatného sjednání věcného břemene nestanoví. Nepřisvědčil tak námitce žalobkyně, že smlouva „odporuje zásadám poctivého obchodního styku a je v rozporu s dobrými mravy bezúplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene“. Smlouva byla učiněna svobodně a vážně, její obsah je určitý a srozumitelný, takže je platná i hlediska §37 odst. 1 ObčZ.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 12 Co 928/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, které převzal do odůvodnění svého rozhodnutí. Dodal, že nepřípadná je i námitka žalobkyně „o možnosti kvalifikovat věc uzavřené sporné smlouvy ve smyslu §49 ObčZ“. Poukázal na „zmiňovaný charakter stran smlouvy, absenci pozitivní právní úpravy otázek institutu věcných břemen v obchodním zákoníku a požadavek postupu podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku“. Podle odvolacího soudu „s ohledem na charakter subjektů sporné smlouvy ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku je nutno vyloučit jakékoli úvahy o naplnění podmínek §49 občanského zákoníku (§267 odst. 2 obchodního zákoníku), když navíc žalobkyně ani odstoupení od sporné smlouvy netvrdila, tím méně dokazovala“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam po první stránce rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud „nebyla vyřešena otázka přípustnosti bezúplatného zřízení věcného břemene mezi podnikatelskými subjekty jednajícími v režimu obchodního zákoníku a tedy i vázanými obecnou zásadou, že podnikáním se rozumí soustavná činnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 ObchZ)“ a dále otázka, „zda věcným břemenem může být dodávka služeb (v daném případě zajištění skládkování odpadů). Namítá, že obsahem předmětné smlouvy je právo bezúplatně využívat služeb provozovatele skládky. Poukazuje na to, že provozování skládky odpadů má určitý vztah k pozemku, na němž je skládka umístěna, ale „samotná podnikatelská činnost spočívající v provozování skládky odpadů má samostatnou povahu a rozhodně ji nelze podřadit pod pojem „strpět užívání pozemku“. Chybí zde i podstata věcného břemene, tzn. že má sloužit k prospěšnějšímu užívání nemovitostí oprávněného z věcného břemene, neboť nemovitosti oprávněné žalované se nacházejí prostorově jinde než nemovitosti žalobkyně, takže není mezi nimi žádná potřebná spojitost, která by byla podkladem pro prospěšnější užívání nemovitostí žalované. Žalovaná užívá své nemovitosti stále stejně bez ohledu na to, kam ukládá odpady vznikající při její provozní činnosti. „Prospěch z tohoto smluvního vztahu je jen ekonomický v podobě bezplatného skládkování, nikoli však uživatelský.“ Žalobkyně souhlasí s tím, že podle občanského zákoníku lze věcná břemena zřizovat bezplatně. Namítá však, že „ve smluvním vztahu dvou podnikatelských subjektů nelze zásadně poskytovat bezúplatná plnění, neboť je to v rozporu se smyslem podnikání, které je podle §2 odst. 1 obchodního zákoníku vedeno za účelem dosažení zisku“. Hodnota závazku žalobkyně z této smlouvy je v žalobním tvrzení odhadnuta na 15 000 000,- Kč; tím je závazek pro žalobkyni mimořádně ekonomicky tíživý. Důvodně tedy namítala, že smlouva odporuje zásadám poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku a je také v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání a pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, jeho zamítnutí. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1265/98, kdy Nejvyšší soud ČR posoudil jako platné bezúplatné zřízení věcného břemene užívání nebytových prostor, které je „rovněž zpravidla vztahem mezi podnikateli“. Dále uvedla, že „předmětem smlouvy je ukládání kalů z výroby na pozemky žalobkyně a jeho předmětem již není otázka, jak s nimi žalobkyně nakládá“. Tvrzení žalobkyně, že z důvodu ukládání těchto kalů na předmětných pozemcích by žalobkyně musela provozovat skládku, je relevantní. Bezúplatné zřízení věcného břemene bylo zohledněno při sjednávání současného prodeje podniku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Podle §151n odst. 1 ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.
K otázce bezúplatného zřízení věcného břemene odkazuje i dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 20. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2002, podle kterého „jestliže smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádný údaj o úplatnosti tohoto práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně; povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování a opravu nemovitosti, kterou užívá, tím není dotčena (§151n odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000)“.
Dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by uvedený judikát nebyl použitelný ve vztazích mezi podnikateli; ostatně v uvedeném sporu šlo o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, který spočíval v časově neomezeném užívání nemovitosti pro podnikatelskou činnost. Nadto nelze přehlížet, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene měla být součástí celého komplexu dokumentů, na jejichž základě byly řešeny právní vztahy mezi zúčastněnými stranami v souvislosti s nabytím podniku žalovanou.
Dovolací soud také neshledal nic nad čím by se měl pozastavit ani z hlediska obsahu práva žalovaného odpovídajícího zřízenému věcnému břemeni, jestliže se žalobce zavázal jako vlastník pozemků, na nichž je zřízena skládka, trpět tzv. skládkování odpadu žalovaného (v limitované výši a v souladu s veřejnoprávními předpisy) jako vlastníka nedalekého podniku produkujícího odpad.
S ohledem na uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ nebyly naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu