ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.152.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 152/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. A., zastoupeného advokátem, proti žalované E. L., zastoupené advokátem, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 13 C 37/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2005, č. j. 42 Co 127/2005-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. L. S.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 13 C 37/2003-212, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2005, č. j. 13 C 37/2003-235, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem s podílem o velikosti ideální jedné poloviny nemovitosti: rodinného domu č. p. 537 postaveného na pozemku parc. č. 1137/7, zapsaného na listu vlastnickém č. 882 u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, katastrální pracoviště V. M., pro kat. území K. a obec V. M.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: Účastníci žili asi od roku 1996 do poloviny roku 2002 ve společné domácnosti jako druh a družka. Při hrazení nákladů domácnosti a pořizování nových věcí nerozlišovali, zda je platí z příjmů z podnikání žalobce nebo žalované. Městský úřad ve V. M., odbor výstavby a architektury, 3. 11. 1997 vydal žalované stavební povolení ke stavbě rodinného domu o dvou bytových jednotkách a tentýž úřad 30. 3. 1999 vydal žalované kolaudační rozhodnutí, jímž jí povolil užívání části stavby rodinného domu v kat. území K. Jako vlastnice předmětného domu byla na LV č. 882 v katastru nemovitostí se souhlasem žalobce zapsána žalovaná. Stavební práce na předmětném rodinném domě probíhaly v letech 1997 až 1999. Dům stojí na pozemku, který nabyla žalovaná kupní smlouvou uzavřenou s B. P. Dne 6. listopadu 2002 žalobce uvedl do protokolu sepsaného u Okresního úřadu ve V., referátu státní sociální podpory, že od května 2001 žije se synem sám v rodinném domě, jehož vlastníkem je žalovaná, s níž do května 2001 sdílel společnou domácnost, že žalovaná se poté odstěhovala do svého bytu a že dům č. p. 537 v K. užívá na základě nájemní smlouvy se žalovanou. Soud prvního stupně vyslechl řadu svědků, kteří nevěděli o tom, že by před výstavbou předmětného domu nebo v jejím průběhu byla mezi účastníky nějaká dohoda ohledně vlastnických práv účastníků k tomuto domu. Pouze manžel matky žalobce L. S. z rozhovorů s účastníky nabyl poznatek, že dům měl být společným majetkem obou účastníků, a podle matky žalobce H. S. byli účastníci před započetím stavby a v jejím průběhu dohodnuti tak, že v době stavby bude „vše psáno“ na žalovanou a po dokončení stavby se „vlastnictví napíše“ na oba účastníky. Na podkladě provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že „nelze učinit závěr o tom, že by mezi žalobcem a žalovanou byla před započetím výstavby rodinného domu či v průběhu stavby do jeho dokončení uzavřena jakákoli dohoda, která by založila spoluvlastnický vztah obou účastníků k předmětné nemovitosti“. Pokud žalobce tvrdil, že byli se žalovanou domluveni tak, že až se upraví rodinné vztahy žalobce, budou se účastníci podílet na vlastnictví domu, přičemž úpravou rodinných vztahů měl žalobce na mysli uzavření manželství se žalovanou a úpravu vztahů k synovi žalobce, s tím, že chtěli „jít na katastr nemovitostí“, aby polovina domu byla žalobce, nebyla by podle názoru soudu prvního stupně předmětem dohody úprava vlastnických práv k nově vzniklé stavbě rodinného domu, ale teprve budoucí změna ve vlastnických právech k této nemovitosti. Výpovědi manželů S. a sestry žalované A. Š., podle níž žalovaná situaci stavěla tak, že dům staví pro sebe, soud prvního stupně hodnotil pro blízký vztah svědků k účastníkům řízení jako ne zcela věrohodné. Způsob fakturace stavebních prací, vlastnictví zastavěného pozemku žalovanou a uvedení žalované v kolaudačním rozhodnutí soud prvního stupně nepovažoval za skutečnosti rozhodné pro vznik vlastnického práva k dané nemovitosti. Pokud žalobce poukazoval na hledisko dobrých mravů, soud uvedl, že „rozpor s dobrými mravy nemůže vést k založení nového, dosud neexistujícího, práva (tedy ani práva věcného, vlastnického, spoluvlastnického).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 42 Co 127/2005-256, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování výslechem svědka J. R., bratra žalované, který o dohodě o užívání domu, případně o jeho vlastnictví, nic nevěděl, a ztotožnil se také s jeho závěrem, že existence dohody, která by zakládala spoluvlastnický vztah, prokázána nebyla. Zde odvolací soud poukázal na výpověď žalobce při jednání před soudem prvního stupně 13. 8. 2003, kdy žalobce prohlásil, že souhlasil s tím, aby se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se zápisem do katastru nemovitostí stala žalovaná. K tomu soud uvedl, že „k zápisu žalované jako vlastnice předmětné nemovitosti došlo na základě shodného projevu vůle obou účastníků a tento shodný projev vůle nelze posoudit jinak než jako dohodu účastníků (§43 a násl. ObčZ) o tom, že jediným vlastníkem nemovitostí bude žalovaná. Za této situace nemají žádný právní význam okolnosti, že žalobce se významně pracovně i finančně podílel na výstavbě předmětné nemovitosti, a že z okolností, že účastníci spolu žili v době provádění stavby, bylo namístě se domnívat, že nově budovanou nemovitost hodlají užívat společně“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Důvodem dovolání je, že předmětný dům účastníci postavili společně jako druh a družka za trvání jejich společné domácnosti a dohoda účastníků byla taková, že do budoucna uzavřou manželství a dům bude v jejich podílovém spoluvlastnictví každého z nich v rozsahu id. ½. Tyto skutečnosti potvrdili i slyšení svědkové. Ve výpovědi z 13. 8. 2003, o níž odvolací soud opřel své rozhodnutí, žalobce měl na mysli pouze výlučné vlastnictví žalované k bytu, garáži a příslušným pozemkům, ale nikoli k předmětnému domu. Vytýká soudům, že při rozhodování nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaná byla zapsána jako vlastnice domu až počátkem roku 2003, kdy již spolu nežili ve společné domácnosti. Proto nešlo o dohodu na základě shody projevu vůle. Zápis o vlastnictví domu v katastru nemovitostí nebyl proveden dříve proto, že byli dohodnuti, že půjde o společný majetek. I když neměli uzavřenou písemnou dohodu o tom, jakým způsobem budou v budoucnu upraveny jejich vlastnické vztahy k předmětnému domu, z dokazování vyplynulo, že se bude jednat o společné vlastnictví, neboť stavbu a její užívání plánovali a budovali společně. Žalovaná by ze svých příjmů sama nebyla schopna dům postavit, finanční i pracovní přínos žalobce na stavbě domu byl podstatně vyšší než žalované. Žalobce je názoru, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy, z toho pak vyplývá nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Uvedla, že žalobce v dovolání napadá skutková zjištění, a protože nejde o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), nelze takový dovolací důvod uplatnit. V dovolání přichází s novou verzí své výpovědi ze 13. 8. 2003, která je v rozporu s obsahem této jeho výpovědi. Celý výslech žalobce se týkal všech nemovitostí, které byly předmětem sporu, tedy nelze nyní akceptovat výklad, že se netýkala předmětného domu. Tvrzení žalobce o době zápisu stavby do katastru nemovitostí je novou skutečností, kterou nelze v dovolání uplatnit. Poukázala na skutečnost, že žalobce dům stavěl jako podnikatel a za práci od ní dostal zaplaceno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, svazek 22, citovaný i v rozsudku soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164, svazek 16. Ostatně dovolatel ani neuvedl, v čem má spočívat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl především skutkové okolnosti a prakticky jen napadl správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, což samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. listopadu 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu