ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1827.2003.3
sp. zn. 22 Cdo 1827/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. P., státní podnik, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. K., 2) Ing. R. H. a 3) Ing. A. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 426/2001, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 39 Co 387/02-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 39 Co 387/02-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že původní žalovaný 1) – D. K. -je vlastníkem garáže, kterou vybudoval na pozemku, k němuž má žalobce právo hospodaření; v katastru nemovitostí byl jako vlastník zapsán žalovaný 2). Kupní smlouvu, kterou předmětnou garáž převedl žalovaný 1) na žalovaného 2), však žalobce považoval za neplatnou. Pozemek se nachází uvnitř jeho areálu, a proto má naléhavý právní zájem na určení vlastníka garáže; jen tak bude zajištěna jeho právní ochrana v případě, bude-li v budoucnu požadovat skončení užívání pozemku vlastníkem garáže.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2002, č. j. 13 C 426/2001-29, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že vlastníkem garáže na pozemku č. parc. 723/60 v k. ú. M., v obci P., zapsané na LV č. 660, u Katastrálního úřadu P., je první žalovaný“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce, L. o. M., uzavřel 30. 12. 1967 s deseti společníky včetně žalovaného 1) smlouvu o přenechání pozemku o výměře 600 m2 k dočasnému užívání za účelem výstavby skupiny garáží. Stavba byla povolena 13. 2. 1968. Žalovaný 1) získal posléze losem garáž č. 5, kterou užíval, aniž byla zkolaudována, do doby, než ukončil pracovní poměr v L. o. M.; poté se odstěhoval a garáž prodal kupní smlouvou, uzavřenou 8. 9. 1993, za 28.000,- Kč žalovanému 2). Žalovaný 2) požádal žalobce o schválení tohoto převodu a tento souhlas mu byl dán 20. 9. 1993. Ke kolaudaci garáže došlo až 14. 10. 1996. Poté žalovaný 2) požádal o zápis vlastnického práva ke garáži v příslušném katastru nemovitostí záznamem, který byl proveden 6. 11. 2001. Soud prvního stupně na základě těchto skutečností konstatoval, že žalovaný 1) s žalovaným 2) uzavřeli platnou kupní smlouvu o prodeji garáže podle §588 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a s jejím uzavřením žalobce souhlasil; na jejím základě a na základě kolaudačního rozhodnutí byl proveden zápis vlastnického práva pro žalovaného 2) do katastru nemovitostí. Žalovaného 2) považoval za stavebníka garáže, byť ji stavěl žalovaný 1), neboť při uzavírání kupní smlouvy ještě nebyla garáž v takovém stavu, aby mohla být zkolaudována. Výlučným vlastníkem garáže soud proto shledal žalovaného 2).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. dubna 2003, č. j. 39 Co 387/02-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že vlastníkem garáže na pozemku č.parc. 723/60 v k. ú. M., obci P., zapsané na LV č. 660 u Katastrálního úřadu P. je žalovaný 1). Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaný 1) postavil garáž a nabyl k ní vlastnické právo originárním způsobem. Každá další osoba se mohla stát vlastníkem zmíněné garáže pouze převodem vlastnictví od původního vlastníka nebo jeho přechodem. Žalovaní 1) a 2) uzavřeli ohledně garáže 8. 9. 1993 kupní smlouvu; na základě této smlouvy ale nebyl proveden vklad vlastnického práva žalovaného 2) do katastru nemovitostí. Protože §133 odst. 2 ObčZ pro vznik vlastnického práva k nemovitosti převáděné na základě smlouvy předepisuje vklad do katastru nemovitostí a ten v daném případě proveden nebyl, bylo nutno uzavřít, že žalovaný 2) na základě zmíněné kupní smlouvy vlastnické právo ke garáži nenabyl. Při tom nebylo podstatné, že rozhodnutí o povolení užívání stavby bylo vydáno pro žalovaného 2) jako pro „stavebníka“ a nebylo rozhodné ani to, že žalovaný 2) byl záznamem na základě kolaudačního rozhodnutí poté zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník garáže. Tyto akty nezakládaly změnu existujícího vlastnického práva ke garáži a žalovaný 1) zůstal nadále jejím vlastníkem. Odvolací soud uzavřel, že za zmíněného stavu již nebylo třeba se zabývat námitkou žalobce, že předmětná kupní smlouva byla neplatná pro neurčitost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proti argumentaci odvolacího soudu namítají že „předmětná garáž byla k 8. 9. 1993 budovou rozestavěnou, neboť na ni nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Až dnem 1. 7. 1996 jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí i rozestavěné budovy, požádá-li o to vlastník nemovitosti nebo jiná oprávněná osoba z právního vztahu. Jako vlastník dosud neevidované – nevyznačené rozestavěné budovy se zapisuje stavebník uvedený ve stavebním povolení, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je jiná osoba. Za vlastníka dosud neevidované – nevyznačené novostavby, která je předmětem evidování v katastru, zapisuje se stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je jiná osoba“. V této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1312/96. Tvrdí, že rozsah dokončovacích prací na garáži byl velký a k tomu odkazují na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 162/98. Žalovaný 2) garáž dobudoval a inicioval kolaudační řízení za celou skupinu vlastníků tamních garáží. Uhradil revizi elektrického zařízení, platil daň z nemovitostí, o garáž pečoval a převzal odpovědnost za případné škody vzniklé třetí osobě. K věci přistupoval s veškerou opatrností, s důvěrou v orgány státu, jejichž poučeními se řídil, včetně toho, že s účinností k 1. 7. 1996 skutečnosti, které katastrální úřad zkoumá, byly stanoveny přesněji – k tomu odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 Co 30/98. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Připomíná, že žalovaný 1) postavil garáž jako nemovitost, 20 let ji jako takovou užíval, byť bez jejího zkolaudování, a nesouhlasí proto s tvrzením dovolatelů, že šlo o stavbu rozestavěnou. Dodává, že na převod nemovitostí se v roce 1993 vztahovala příslušná ustanovení ObčZ a katastrálních předpisů, která převod nemovitostí upravovala, a ta podrobně v aplikaci na daný případ specifikuje. K obsahu kupní smlouvy uzavřené 8. 9. 1993 mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) připomíná, že stavba garáže zde nebyla dostatečně specifikována a smlouvu pokládá pro její neurčitost za neplatnou. Znovu s odkazem na provedené důkazy připomíná, že garáž byla v době prodeje stavebně dokončena a žalovaný 2) požádal po její kolaudaci katastrální úřad o zápis vlastnického práva záznamem – nikoliv vkladem – a uvedený úřad tento záznam provedl, přičemž se tak stalo v rozporu s §5 odst. 6 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Šlo o zjevný omyl katastrálního úřadu, když si jeho zaměstnanec, provádějící záznam, zřejmě pozorně nepřečetl kolaudační rozhodnutí a nepozastavil se nad rozporem v označení stavebníka. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných 2) a 3) odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný D. K. zemřel a na jeho místo nastoupila dědička – pozůstalá manželka M. K.
Podle §133 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou č. 89/1996 Sb. (tedy podle stavu v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými) platilo: „Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“. Teprve zákonem č. 89/1996 Sb., byl do tohoto ustanovení vložen odstavec 3, ve kterém se uvádí: „Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy“ (tedy nikoliv vkladem do katastru nemovitostí). Z povahy věci však vyplývá, že toto pravidlo se uplatňovalo již dříve, neboť vklad práva k nemovitosti, která se neevidovala v katastru nemovitostí, nepřicházel v úvahu. Podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje mimo jiné vlastnické právo; podle §2 odst. 2 téhož zákona platí: „Práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“. Je zjevné, že vklad do katastru nemovitostí je předepsán jen u práv uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., tedy u práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí.
Podle §2 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění před novelou č. 89/1996 Sb. (tedy podle stavu v době uzavření smlouvy mezi žalovanými) platilo, že v katastru se evidují stavby spojené se zemí pevným základem, a to
1. stavby, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo,
2. stavby, kterým popisné nebo evidenční číslo přiděleno nebylo,
aa) seskupené na pozemku téhož vlastníka a užívané pro jiné než bytové účely, s výjimkou drobných staveb, 2) jen v souboru geodetických informací,
bb) jejichž obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a které jsou na pozemcích ve vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných staveb.
Evidenci rozestavěných staveb v té době zákon neupravoval; proto předmětem evidence mohly být ty stavby, kterým nebylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo, jen šlo-li o případy uvedené §2 písm. c) bod 2 aa) a bb) katastrálního zákona. Zákon také nestanovil, co je to rozestavěná stavba; i pro toto období lze však vyjít z §27 písm. l) katastrálního zákona v platném znění, podle něhož rozestavěnou budovou je budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud na ni dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že před účinností zákona č. 89/1996 Sb. nebyl pro převod vlastnictví k budově, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, předepsán vklad práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud správně zjistil, že garáž byla již v době převodu mezi žalovanými samostatným předmětem právních vztahů (stavbou – viz např. R 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však pouze na základě této skutečnosti vyšel z toho, že převod vlastnického práva bylo možno realizovat jen vkladem práva do katastru nemovitostí, i když nešlo o stavbu doposud kolaudovanou, aniž se zabýval otázkou, zda tato stavba i před kolaudací podléhala vkladu do katastru nemovitostí, je jeho právní názor předčasný; rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu