ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1867.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1867/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. D., proti žalované S. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 126/1998, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2005, č. j. 13 Co 379/2004-150, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2005, č. j. 13 Co 379/2004-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je spoluvlastníkem dále specifikovaných nemovitostí v rozsahu ideální 1/5. Spoluvlastnický podíl, původně náležející jeho matce, přešel v důsledku znárodnění nemovitostí na stát. Nemovitosti byly však v restitučním řízení neoprávněně vydány celé synovi dalšího původního spoluvlastníka, kterému náležel rovněž podíl v rozsahu ideální 1/5. Z titulu spoluvlastnického práva k nemovitostem domáhal se žalobce také na synovi tohoto dalšího spoluvlastníka (žalovaná je jeho právní nástupkyní) vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2000, č. j. 61 C 126/1998-62, výrokem I. tak, že „návrh na vydání rozsudku, kterým by soud určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ½ nemovitostí pozemku parcel. č. 2574 o výměře 4546 m2, zastavěná plocha, včetně ostatního stavebního objektu, zapsaných na LV č. 3780 pro obec B. a v k. ú. Ž. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., a žalované se ukládá povinnost tyto nemovitosti vyklidit, se zamítá,“ výrokem II. zamítl návrh žalobce na zaplacení specifikovaných peněžních částek v celkové výši 720 000 Kč spolu s úroky a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalobce K. D. byla spoluvlastnicí výše zmíněných nemovitostí, a to v rozsahu ideální 1/5. Tyto nemovitosti přešly za života matky žalobce na stát znárodněním v roce 1953. Žalobce jako oprávněná osoba - syn původní spoluvlastnice, která zemřela, nárok na vydání spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neuplatnil. Nemovitosti byly vydány v celém rozsahu původně žalovanému R. N. (synovi dalšího původního spoluvlastníka E. N., kterému náležela ideální l/5 nemovitostí) na základě dohody, kterou uzavřel podle zákona č. 87/1991 Sb. dne 1. června 1992 se s. p. S. B.. R. N. smlouvou z 21. 12. 1992, registrovanou dne 22. 12. 1992, převedl ideální 1/3 pozemku parc. č. 2574 na JUDr. E. P. Žalovaný R. N. dne 29. 5. 1999 zemřel a na jeho místo vstoupila do řízení jeho jediná dědička dcera S. K. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně žalobu na určení zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal věcnou legitimaci, která je spolu s naléhavým právním zájmem jedním z předpokladů úspěšnosti určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ. Nedostatek věcné legitimace spatřoval v tom, že žalobce v zákonné prekluzivní lhůtě neuplatnil vůči povinné osobě nárok na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem, svědčící mu podle zákona č. 87/1991 Sb. Z obdobných důvodů zamítl i žaloby na vyklizení sporných nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení. Posouzení otázky, zda byla celá nemovitost vydána původnímu žalovanému neoprávněně, neshledal pro rozhodnutí o dané věci významné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, č. j. 13 Co 379/2004-150, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2005, č. j. 13 Co 379/2004-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „návrh na vydání rozsudku, jímž by soud určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu 1/5 nemovitostí - pozemku parcel. č. 2574 o výměře 4546 m2, zastavěná plocha, včetně ostatního stavebního objektu, zapsaných na LV č. 3780 pro obec B. a v k. ú. Ž. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., a žalované se ukládá v tomto rozsahu tyto nemovitosti vyklidit, se zamítá.“ Ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce nenabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem dědictvím po matce, neboť nemovitosti byly ještě za jejího života znárodněny. K obnově spoluvlastnického práva k nemovitostem v rozsahu ideální 1/5 pro žalobce jako syna původní spoluvlastnice v restitučním řízení nedošlo, neboť žalobce nárok na vydání tohoto podílu neuplatnil. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce nevyužil možnost ochrany vlastnického práva podle zvláštního předpisu, nemůže se domáhat ochrany podle předpisu obecného. Odvolací soud odkázal na shodný závěr vyslovený v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Okolnosti, za kterých nabyl nemovitosti v restitučním řízení právní předchůdce žalované, považoval odvolací soud rovněž za nepodstatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl výrok, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určovací žalobě, a dále výrok, potvrzující zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž se žalobce domáhal zaplacení specifikovaných peněžních částek z titulu bezdůvodného obohacení. Aniž žalobce zmínil, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem
nenabyl dědictvím po matce v roce 1953. Dále namítá, že sám sice neuplatnil nárok na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem, ale spoluvlastnický podíl nezůstal ve vlastnictví státu a nemovitosti byly neoprávněně celé vydány původnímu žalovanému R. N. Žalobce spatřuje podstatný rozdíl v tom, zda majetek převzal stát nebo „osoba bez dědického práva“. Pokud byl vydáním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu poškozen stát, byl poškozen každý občan a žalobci jako občanovi náleží právo podat žalobu na určení vlastnického práva. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že nepodal žalobu na určení spoluvlastnického podílu k ideální ½ nemovitostí, jak rozhodl soud prvního stupně. Za výraz podjatosti soudce – zřejmě předsedkyně odvolacího senátu považuje názor, že v daném případě nebylo třeba řešit okolnosti, za kterých původní žalovaný R. N. předmětné nemovitosti nabyl v restitučním řízení. Podle obsahu žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal zda jde o dovolání přípustné.
Otázku přípustnosti řešil dovolací soud jen ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci náleží spoluvlastnické podíly k nemovitostem v rozsahu ideální 1/5. Žalobce sice napadl dovoláním i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o bezdůvodném obohacení, ale pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, bylo dovolací řízení v rozsahu dovolání do rozhodnutí o návrhu na vydání bezdůvodného obohacení zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. května 2006, č. j. 61 C 126/1998-185, které nabylo právní moci 7. 6. 2006.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce se domáhal určení spoluvlastnictví k ideální 1/5 nemovitostí, soud prvního stupně však nad rámec žaloby rozhodl o zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnického podílu v rozsahu ideální ½ nemovitostí. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl ohledně ideální 1/5, rozhodl o žalobě podané žalobcem stejně jako soud prvního stupně. Jde tedy o potvrzující rozsudek odvolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/1997, publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nyní po novele §237 odst. l písm. a) OSŘ, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.“).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu nelze v napadené části považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Závěr, že určovací žaloba v daném případě nemůže být úspěšná, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (právní věta publikována pod C 2874/ sešit 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck), jak se o něm zmínil už odvolací soud. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 ObčZ nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na vydání majetku, který v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 přešel na stát znárodněním vyvlastněním bez vyplacení náhrady, upravuje §2 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ OSŘ). Dovolací soud ještě dodává, že namítanou vadou, spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce, by se mohl podle §242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě dovolání přípustného. Taková vada je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) OSŘ.
Žalované by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu