ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1898.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1898/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) městu Ch., zastoupenému advokátem, a 2) České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2005, č. j. 10 C 378/2005-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. B.
III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2002, č. j. 8 C 307/2001-42, zamítl žalobu, aby soud určil, že Česká republika je vlastníkem blíže označených pozemků a budov, které jsou zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 1 pro kat. území Ch. č. 650919 a obec Ch. č. 554481, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení s tím, že mezi žalovaným 2), původním správcem nemovitostí, a žalovaným 1) není sporu o vlastnictví předmětných nemovitostí a že platnost nájemní smlouvy není žádným z účastníků zpochybňována.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 11. 2002, č. j. 10 Co 650/2002-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. března 2005, č. j. 8 C 7/2004-170, žalobu, aby soud určil, že Česká republika je vlastníkem blíže označených pozemků a budov, které jsou zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště v Ch., na LV č. 1 pro kat. území Ch. č. 650919 a obec Ch. č. 554481, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako nájemkyně pozemků a budov a vlastník stánků na pozemku parc. č. 691/23, má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví pozemků parcelních čísel 691/1 až 691/6 a 691/23 a budov na pozemcích parcelních čísel 691/1 až 691/6. Ohledně zbývajících nemovitostí takový zájem nemá. Hospodářské smlouvy č. 40/91 a č. 41/91 z 31. 10. 1991, jimiž žalovaný 1) nabyl vlastnictví sporných nemovitostí, jsou podle názoru soudu prvního stupně platnými právními úkony.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 10 Co 378/2005-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkaz nájemní smlouvou z 5. 2. 2001, kterou žalovaný 1) pronajal žalobkyni na dobu určitou do 31. 12. 2005 stavební parc. č. 611/1 (správně 691/1) s objektem bez čísla popisného o čtyřech nadzemních podlažích, stavební parc. č. 691/2 s objektem bez čísla popisného o jednom nadzemním podlaží, stavební parc. č. 691/3 s budovou bez čísla popisného o dvou nadzemních podlažích, stavební parc. č. 691/5 s budovou bez čísla popisného o jednom nadzemním podlaží a stavební parc. č. 691/6 s budovou bez čísla popisného o dvou nadzemních podlažích. Nájemní smlouvou z 13. 7. 2000 pronajal žalovaný 1) společnosti L., s. r. o., pozemek parc. č. 691/23 do 31. 12. 2005. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně opět vyplynulo, že žalobce nebyl a není vlastníkem žádného prodejního stánku na pronajatých pozemcích, ani staveb, jde o stavby dočasné, jejichž užívání bylo prodlouženo do 31. 12. 2005 a které by měly být po tomto datu odstraněny. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení, stejně tak jako s právním posouzením věci, že hospodářské smlouvy, jimiž k 31. 12. 1991 přešel areál zahrnující kasárna Únorového vítězství a 9. května z majetku státu do majetku žalovaného 1), splňovaly všechny náležitosti stanovené v §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platných změn a úprav ke dni, k němuž se majetek převáděl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Setrvala na stanovisku, že obě hospodářské smlouvy jsou neplatnými právními úkony, neboť v případě převodu vlastnického práva k pozemku nelze považovat za dostatečné a přesné určení tohoto pozemku pouze označení pozemku „podle vžitého názvu budovy na tomto pozemku se nacházející (kasárna 9. května, kasárna Únorového vítězství)“, aniž by předmět převodu byl specifikován tak, „aby bylo zřejmé a seznatelné nejen pro smluvní strany v rámci daného smluvního vztahu, ale též pro třetí osoby, o přesně jaký pozemek se v případě převodu jedná, a to způsobem vylučujícím jakékoliv důvodné pochybnosti“. Na tom podle žalobkyně nemůže nic změnit skutečnost, že ve smlouvách je uvedeno parcelní číslo 691, s ohledem na to, že každá ze smluv se týká pouze kromě názvu kasáren části této parcely. V této souvislosti odkázala na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 354/2001. Dále poukázala na to, že pokud smluvní strany chtěly převést část pozemku, měly k tomuto účelu ještě před uzavřením obou hospodářských smluv nechat vyhotovit geometrický plán, na základě kterého by došlo k zápisu nově vzniklých a ve smlouvě konkrétně uvedených pozemků do evidence nemovitostí. Tento požadavek vyplývá ze zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a z vyhlášky č. 23/1964 Sb., která tento zákon prováděla. Pokud žalovaní odkazovali na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 298/98, žalobkyně uvedla, že tento nález řešil odlišný případ, a to náležitosti určení vlastnictví nemovitostí jiných než pozemků, kterým nebylo přiděleno číslo popisné ani evidenční. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejím tvrzením o nedostatku vůle prodávajícího převést vlastnictví k pozemku parc. č. 691, s poukazem na to, že rozhodnutí obecního zastupitelstva má „jiné obsahové náležitosti, než jaké jsou obsaženy v později učiněném právním úkonu, tedy v předmětných hospodářských smlouvách“. Podle názoru žalobkyně pro posouzení existence této vůle je nepodstatné, zda v době uzavření obou smluv bylo či nebylo účinné ustanovení §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ale podstatné je, zda obecní zastupitelstvo skutečně rozhodlo o koupi pozemku v rozsahu, podobě a podmínek, za jakých byly hospodářské smlouvy uzavřeny. Rozhodnutí obecního zastupitelstva musí být konkrétní, určité a srozumitelné, aby je statutární orgán obce svým jednáním mohl naplnit a aby bylo možno posoudit, zda mezi rozhodnutím obecního zastupitelstva obce o úkonu a faktickým obsahem úkonu, který učinil statutární orgán obce, je shoda či nikoli. Pokud tomu tak není, je právní úkon starosty „neplatný v důsledku absolutní absence vlastní vůle obce“. Tak je tomu v daném případě, kdy rozhodnutí obce nesplňuje zákonné předpoklady a uzavření hospodářských smluv starostou není skutečnou vůlí obce. Dále namítla, že návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí podle hospodářských smluv byl podán až v roce 1993 poté, co byl vypracován geometrický plán obsahující jednotlivé parcely vzniklé z parcely č. 691, podle kterého byl vyhotoven seznam nově vzniklých parcel, který měl doplnit přílohu č. 1 hospodářských smluv. Tento seznam nemohl „mít za následek konvalidaci těchto smluv“ a nelze jej považovat „za novaci hospodářských smluv“, neboť z něho „nevyplývá záměr smluvních stran změnit předmět koupě, resp. nahradit neurčitý předmět koupě předmětem určitým“. Zápis vkladu vlastnického práva žalovaného 1) podle hospodářských smluv nebyl proveden v souladu se zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, čímž se stav katastru nemovitostí dostal do rozporu s právním stavem, a tímto zápisem nemohlo dojít ke zhojení neplatnosti obou hospodářských smluv. Závěr soudu o možném vydržení vlastnické práva žalovaným 1) nemá podle názoru žalobkyně oporu ve skutkovém stavu ani v příslušných zákonných ustanoveních.Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, namítla, že pozemky, na které se vztahuje nájemní smlouva, a pozemky ostatní „spolu fakticky tvoří jeden funkční celek. Sousedství předmětných pozemků je ovšem i právně relevantní skutečností, a to především z hlediska stavebního zákona“. Z hlediska právní jistoty, jestliže se „v případě všech předmětných pozemků a staveb jednoznačně jedná o určitý (v případě pozemků ohraničený) komplex nemovitostí, který byl a je využíván převážně ke stejné či obdobné podnikatelské činnosti, přičemž jakákoliv podstatnější stavební či jiná úprava kterékoliv z nemovitostí je s to zásadně ovlivnit ekonomickou činnost provozovanou na sousedních pozemcích, pak je nepochybně účelné a nutné, aby vlastnické a užívací vztahy k těmto nemovitostem byly postaveny najisto a především odpovídaly správnému právnímu stavu a takto také byly náležitě zaznamenány v katastru nemovitostí“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl odmítnutí dovolání s tím, že pokud žalobkyně přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), nejsou předpoklady přípustnosti podle tohoto paragrafu naplněny. Podle názoru žalovaného 1) by se dovolací soud mohl zabývat právním posouzením věci tehdy, pokud by se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v rozsudku z 2. 12. 2003. Tak tomu v daném případě není, ostatně ani žalobkyně takovou námitku v dovolání nevznesla. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na tom, že hospodářské smlouvy jsou dostatečně určité ve vztahu k platným právním předpisům. Námitka žalobkyně, že předmětné pozemky tvoří funkční hospodářský celek, nemůže obstát. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, uvedl, že „jestliže žalobkyně neměla právo nájmu k jiným pozemkům a stavbám, než-li je sjednáno v nájemní smlouvě ze dne 5. 2. 2001, nemůže být naléhavý právní zájem dle §80 písm. c) OSŘ dán“. S ohledem na nepřípustnost dovolání nepovažoval za potřebné zabývat se dalšími námitkami žalobkyně.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ze 6. 6. 2002, č. j. 8 C 307/2001-42, předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn. V úvahu tak přicházela přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu a právní otázku platnosti předmětných hospodářských smluv neřešil v rozporu s hmotným právem.
V dané věci také není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady dovolacího řízení vznikly jen žalovanému 1) (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému 1) představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 475,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu