ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2263.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2263/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. G., zastoupené advokátem, proti žalované A. L. G., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 19 C 284/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2005, č. j. 14 Co 632/2004-411, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2005, č. j. 14 Co 632/2004-437, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 085,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. B.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o vypořádání majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví J. G. (původního žalovaného) a žalobkyně, jejichž manželství bylo rozvedeno. V průběhu řízení J. G. zemřel a jeho právní nástupkyní se stala jeho dcera A. L. G.
Okresní soud Plzeň – město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2004, č. j. 19 C 284/97-376, výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalované „dům č. p. 30 se stavební parcelou č. 1 v k. ú. Č., obec D., okres P., tedy nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 103 vedeného Katastrálním úřadem P. kraje, katastrální pracoviště P., pro k. ú. Č., obec D., dále členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Š. se sídlem P., vážoucí se (správně „vázající se“) k bytu č. 7 ve IV. nadzemním podlaží domu č. p. 1573 na stavební parcele č. 3656 spolu s domem č. p. 174 na stavební parcele č. 3657, v P., dále movité věci tvořící vybavení bytu č. 7 na adrese P. popsané ve znaleckém posudku č. 830/3/01 zpracovaném JUDr. M. D., jako soudním znalcem, v celkové hodnotě 203.116,- Kč“. Výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „na vypořádání podílu zaplatit žalobkyni částku ve výši 100.206,- Kč, a to ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod body III. a IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek a pod body V. až VII. o nákladech řízení. Soud prvního stupně při posouzení věci postupoval podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně neprokázala existenci hypotéky na zakoupení bytů ve výlučném vlastnictví žalovaného v Austrálii, která měla být ze společných prostředků splácena i v době trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) žalobkyně a původního žalovaného.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 17. března 2005, č. j. 14 Co 632/2004-411, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2005, č. j. 14 Co 632/2004-437, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I. rozhodl, že „1. z věcí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a otce žalované připadá A) žalobkyni dům čp. 30 se stavební parcelou č. 1 a pozemkovou parcelou č. 1 o výměře 80 m2, nemovitosti zapsané na LV č. 103 v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem P. kraje, katastrální pracoviště P. pro k. ú. Č., obec D., v hodnotě 350.000,-Kč; B) žalované členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Š. se sídlem v P. k bytu č. 7 ve IV. nadzemním podlaží domu v P., v hodnotě 450.000,-Kč“ a „movité věci tvořící zařízení shora uvedeného bytu v hodnotě 203.116,- Kč; 2. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 74.640,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku“; pod body 3., 4. a 5. rozhodl o povinnosti žalované a žalobkyně zaplatit soudní poplatek a dále o náhradě nákladů ve vztahu ke státu. Výroky II. a III. rozhodl o právu účastnic řízení na náhradu nákladů v řízeních před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
Odvolací soud se neztotožnil s hodnocením důkazů listinami, provedeným soudem prvního stupně. Konstatoval, že manžel žalobkyně se stal na základě kupních smluv z listopadu 1980 a z ledna 1986 vlastníkem domovních jednotek, jednak 14/27 Burke Road v C., jednak 7/24 Ewos Parade v C., jejichž kupní cenu uhradil z úvěrů získaných od peněžního ústavu R. B. Celkový vnos ze společných prostředků, představující splátky úvěrů, na výlučný majetek otce žalované tak činil 706 446,- Kč. Vzhledem k okolnostem věci pak dospěl k závěru, že spravedlivým vyjádřením podílů obou bývalých manželů při vypořádání jejich BSM je poměr 30% ve prospěch žalobkyně k 70% ve prospěch žalované, a v tomto poměru majetek v BSM vypořádal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Odvolací soud pochybil, pokud se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž by opakoval dokazování (dovolatelka tu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soud se dopustil pochybení, když bez opakování dokazování dal za pravdu žalobkyni v otázce sporných hypoték a navíc přihlížel k neověřeným fotokopiím dokladů o nich, nikoliv k originálům. Tvrdí, že na získání společného majetku se podílel jen její otec, když žalobkyně do manželství žádný vnos nepřinesla a její pracovní činnost v Austrálii byla minimální. Dovolatelka poukazuje na problematičnost získávání bankovních informací od R. B. a dovozuje, že dva výpisy z účtů předložené žalobkyní neprokazují, že by za trvání manželství bylo ze společných prostředků manželů G. něco spláceno na určitou věc, která by z toho důvodu spadala do masy BSM. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by majetek nabytý za trvání manželství byl pořízen z jiných, než jen z výlučných prostředků manžela žalobkyně a žádná z oficiálních zpráv vyžádaných v Austrálii nepotvrdila tvrzení žalobkyně o splácení hypoték na dva byty v Austrálii, které byly ve vlastnictví otce žalované. R. B. nemá pobočku v C. a pokud snad nějaké platby z účtu původního žalovaného byly prováděny, nebylo prokázáno k jakému účelu a z jakých prostředků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně odmítá názor dovolatelky, že odvolací soud při dokazování nepostupoval správně. Odvolací soud učinil vlastní skutková zjištění zhodnocením příslušných listinných důkazů, jež měl k dispozici a na základě nich dospěl k závěru o existenci hypoték. Ohledně způsobu dokazování žalobkyně odkazuje na příslušné pasáže v komentáři k OSŘ a uzavírá, že odvolací soud provedl důkaz příslušnými listinami a při jejich hodnocení postupoval důsledně podle §132 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud, stejně jako soudy v nalézacím řízení, vycházel při projednání věci ze znění občanského zákoníku účinného do novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. Podle §149 odst. 1, 3 ObčZ zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.
Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§150 ObčZ).
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem (§101 odst. 1 OSŘ). Nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 OSŘ, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§120 odst. 3 OSŘ). Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§125 OSŘ). Hodnocení důkazů je upraveno v §132 OSŘ, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který provádí dokazování. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.
Povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; zpravidla jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 OSŘ).
V dané věci je spor o to, zda ze společného majetku manželů byly vynaloženy prostředky na oddělený majetek jen jednoho z manželů, tedy zda tu byl hypoteční úvěr na koupi bytů ve výlučném vlastnictví původního žalovaného, splácený v době trvání manželství i ze společných prostředků. V případě takového sporu leží důkazní břemeno na účastníkovi, který tvrdí, že kdokoliv z bezpodílových spoluvlastníků vynaložil za trvání BSM prostředky na oddělený majetek druhého účastníka, neboť tento účastník požaduje, aby tyto prostředky byly nahrazeny a zvýšil se tak jeho vypořádací podíl (tvrdí tedy skutečnosti, ze kterých vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky). Pokud však účastník, který během trvání manželství na svůj oddělený majetek vynakládal prokazatelně peněžní částky tvrdí, že šlo o jeho výlučné prostředky, je na něm, aby tuto skutečnost dokázal.
Dovolatelka namítá, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci hypotéčního úvěru, který by původní žalovaný v průběhu manželství splácel; to dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud nezopakoval dokazování listinami provedené soudem prvního stupně (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 980/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor) pod č. C 2096, a na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 61. Tato rozhodnutí, jakož i celá konstantní judikatura (viz např. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), však požadavek opakování dokazování v případě, že odvolací soud se chce odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, vztahuje jen na případ, kdy šlo o zjištění učiněné na základě výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval s přihlédnutím k ustanovením §122 a 123 OSŘ důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně při jednání to především proto, že při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být v protokole zachyceny, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.
Proto se odvolací soud může odchýlit od interpretace obsahu listiny provedené soudem prvního stupně, aniž by důkaz touto listinou opakoval. V dané věci tak není vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci skutečnost, že odvolací soud vyšel z listinných důkazů, které soud prvního stupně nepovažoval za dostatečné, aniž by opakoval důkaz provedený těmito listinami.
Dovolatelka též vytýká, že odvolací soud učinil skutkové zjištění na základě neověřených fotokopií listin. Otázkou provádění důkazů fotokopiemi listin se dovolací soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku sp. zn. 32 Odo 964/2003, publikovaném v Souboru pod č. C 2741. Zákon výslovně stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§125 OSŘ); občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 626/2000, publikovaném v Souboru pod č. C 997, se uvádí: „Jestliže v řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz listinou, může odvolací soud tento důkaz sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Nebyla-li v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněna pravost či správnost obsahu soukromé listiny, jíž byl proveden důkaz, nelze v dovolacím řízení přihlížet k námitce nepravdivosti jejího obsahu“.
Pokud by tedy některý účastník pravost fotokopie popřel, musel by soud s přihlédnutím k tomu, proč podle tvrzení účastníka nelze předložit originál listiny, hodnotit důkaz provedený fotokopií listiny podle zásad upravených v §132 a násl. OSŘ. V dané věci však žalovaná strana pravost fotokopií nepopřela a ani soud prvního stupně neučinil skutkový závěr, že by kopie neodpovídala originálu, byť skutečnost, že jde o neověřené fotokopie, konstatoval.
K námitkám, že R. B. neměla pobočku v C. (což má vyvrátit poskytnutí úvěru tímto peněžním ústavem), se uvádí: Odvolací soud vyšel z toho, že úvěr poskytla pobočka R. B. v P.; proto neexistence pobočky v C. nemůže jeho zjištění zpochybnit. Je skutečností, že žalobkyně uvedla, že šlo o pobočku v C., ovšem kategoricky tuto skutečnost netvrdila (hypotéka tam „měla být vzata“ – čl. 52 spisu). Byly-li předmětné úvěry poskytnuty na koupi bytů původnímu žalovanému ještě před uzavřením manželství s žalobkyní, pak je zřejmé, že ta o jejich bližších okolnostech nemusela být informována, zvláště když ani výpisy týkající se hypoték neuváděly příslušnou pobočku banky.
Dovolatelka konečně uvádí, že nebylo prokázáno, že by prostředky, ze kterých byly (v době trvání BSM) úvěry spláceny, byly v BSM účastníků. Jak však vyplývá z pravidel o důkazním břemeni uvedeném shora, bylo na žalované straně, aby prokázala, že splátky byly v době trvání BSM žalobkyně a původního žalovaného vypláceny z jeho výlučných prostředků; to se však nestalo.
V dané věci tedy řízení před odvolacím soudem tvrzenými vadami netrpělo a způsob, jakým odvolací soud hodnotil listinné důkazy, není nepřiměřený. Proto dovolací důvody tvrzené v dovolání nejsou dány.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalované bylo zamítnuto a náklady vznikly jen žalobkyni (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle §3 odst. 1 bod 6, §4 odst. 1 a 3, když bylo předmětem řízení 30% hodnoty vypořádaného majetku, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 18 010,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 18 085,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu