ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2329.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2329/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. L., zastoupené advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 250/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2004, č. j. 19 Co 191/2004-377, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce J. Ch., bratr žalované, se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do jeho vlastnictví za náhradu s tím, že je spolu s žalovanou podílovým spoluvlastníkem, každý jednou ideální polovinou, domu čp. 1561 postaveného na pozemku parc. č. 2456 a pozemku prac. č. 2456 v k. ú. V., obec město P., zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2141.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 6. 4. 2000, č. j. 9 C 250/97-157, podílové spoluvlastnictví účastníků ke shora specifikovaným nemovitostem zrušil a přikázal je do výlučného vlastnictví žalované, které uložil, aby zaplatila žalobci částku 7 822 155,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o znalečném, soudním poplatku a nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a poté vzal žalobu zpět. Žalovaná se zpětvzetím nesouhlasila s odůvodněním, že vztahy mezi účastníky jsou napjaté a nemohou se shodnout na společném postupu při správě domu. Městský soud v Praze jako soud odvolací unesením z 30. 10. 2000, č. j. 18 Co 371/2000-204, zpětvzetí žaloby nepřipustil, když dospěl k závěru, že žalovaná má pro nesouhlas se zpětvzetím vážné důvody, a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nejsou důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování spoluvlastnického vztahu a že nemovitosti nelze mezi účastníky rozdělit, neboť nejsou reálně dělitelné. Pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí některému z účastníků však považoval za nutné doplnit dokazování o tom, pro kterého z účastníků svědčí hledisko účelného využití nemovitostí, a to kdo z účastníků je lépe schopen a ochoten pečovat o nemovitosti. Vzhledem k tomu, že žalobce žil v USA a žalovaná využívá při pobytu v České republice byt v jiné nemovitosti, bylo podle odvolacího soudu nevýznamné, zda ten který z účastníků žije v České republice a o nemovitosti osobně pečuje, a dále bytové potřeby účastníků. Odvolací soud také uvedl, že při zvážení otázky, komu z účastníků má být nemovitost přikázána, lze přihlížet i k zájmu rodinných příslušníků účastníků se o dům starat, případně v něm bydlet, a ke schopnosti účastníků zaplatit náhradu na vypořádání podílu.
Původní žalobce J. Ch. dne 29. 8. 2002 zemřel. Dědictvím po něm nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem R. L. Ta se stala jeho procesní nástupkyní v tomto řízení, jak o tom rozhodl soud prvního stupně usnesením z 2. 10. 2003, č. j. 9 C 250/97-279.
Soud prvního stupně rozsudkem z 20. 1. 2004, č. j. 9 C 250/97-335, ve znění opravného usnesení ze 10. 3. 2004, č. j. 9 C 250/97-350, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 1561 na parcele č. 2456 a k pozemku parc. č. 2456 o výměře 619 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. 2141 pro obec P., katastrální území V., u Katastrálního úřadu P., a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované. Uložil jí, aby zaplatila žalobkyni na vyrovnání podílu částku 8 287 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a to každá z ideální ½. Žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl v restitučním řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodou o vydání v roce 1993, právnímu předchůdci žalobkyně J. Ch. byl spoluvlastnický podíl vydán až po rozhodnutí Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb. v roce 1995. V předmětném domě čp. 1561 na náměstí J. v P. žalovaná žila od dětství do roku 1939. Spolu s bratem J. Ch. měli v tomto domě byt, ale ten po neshodách s otcem odešel do domu čp. 2174 v L. ulici v P., který je rovněž v podílovém spoluvlastnictví účastnic. Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl dědictvím po J. Ch. v roce 2002. Soud prvního stupně dospěl ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ k závěru, že je namístě spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem zrušit, když neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by zrušení bránily (§142 odst. 2 ObčZ). Vycházel z toho, že spoluvlastníky nelze zásadně nutit, aby ve spoluvlastnickém vztahu setrvávali. Netvrdí-li a neprokazuje žalovaný existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí návrhu, je namístě spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. Protože vypořádání spoluvlastnictví rozdělením nemovitostí jako reálně nedělitelných nebylo možné, zabýval se dalším způsobem vypořádání, a to, které z účastnic mají být přikázány nemovitosti, jejichž tržní cena podle doplňujícího znaleckého posudku činila 16 574 000 Kč, když obě účastnice o přikázání nemovitostí projevily zájem. Určující nebyla velikost spoluvlastnických podílů, které jsou u obou účastnic stejné, ani solventnost účastnic, když obě prokázaly, že mají prostředky na zaplacení náhrady. Za rozhodující považoval soud prvního stupně hledisko účelného využití nemovitostí, přičemž shledal, že je to žalovaná, která je lépe schopná a ochotná zabezpečit řádnou péči o nemovitost v souladu s jejím stavebně technickým určením. Je snahou žalované, aby nemovitost byla udržována v dobrém stavu a využívána dosavadním způsobem jako nájemní dům. Žalovaná je současně státní občankou ČR a Kanady, od roku 1990 se pravidelně zdržuje nejméně po dobu tří měsíců v ČR a při svém pobytu se stará i o svůj dům v P., D. 406, který úspěšně rekonstruovala, a o další společný dům účastnic v P., L. ulici. Právní důvod nabytí spoluvlastnictví účastnic k němu je shodný, jako v případě nemovitostí, kterých se týká toto řízení. Žalovaná užívá v domě na L. ulici garsoniéru a jsou v něm volné další dva byty. Opravám společného domu čp. 1641 na náměstí J. podle návrhu správcovské firmy (už původní žalobce a žalovaná pověřili správou předmětného domu realitní kancelář) se žalovaná nijak nebrání, řada prací byla provedena za její přímé účasti s tím, že sama věci konzultovala se správcovskou firmou. Jedná se o dům zanedbaný po dobu 40 až 50 let, když byly prováděny běžné úpravy menšího finančního rázu a běžné udržovací práce tak, aby dům byl funkční. K opravě střechy, kterou je třeba provést, přistoupila žalobkyně iniciativně. Spolupracuje s firmou P. F., který pro ni rekonstruoval dům na ulici D. Snaží se i o to, aby rekonstrukce střechy mohla být provedena pokud možno z příjmů domu. K opravě střechy nechala vypracovat znalecký posudek a předložila žalobkyni k podpisu smlouvu o dílo, k uzavření smlouvy však nedošlo. Žalovaná je schopna se o nemovitosti řádně starat, když tak činí po celou dobu, kdy je jejich spoluvlastnicí, snaží se o zachování jejich funkčnosti. Má k nemovitostem i citový vztah, neboť v nich až do roku 1939 žila, a v roce 1994 měla zájem o odkoupení spoluvlastnického podílu. Je matkou dvou dětí, které pravidelně dojíždějí do ČR a syn intenzivně spolupracuje s Universitou Karlovou.
Pokud jde o žalobkyni, vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně žije v USA spolu s manželem, který je vyučený zedník, a žalobkyně se chce vrátit do ČR. Přes poměrně krátkou dobu, kterou měla žalobkyně od nabytí spoluvlastnického podílu k projevení iniciativy o dům, se snažila zdokumentovat skutečný stav nemovitosti, ale nepodepsala smlouvu o dílo o opravě střechy, a tak práce na ní nemohly být zahájeny. K domu nemá citový vztah. Syn M. L. žije v ČR 12 let, je ženatý a nemá bytové problémy, neboť bydlí ve služebním bytě v K. Chtěl by ekonomicky využít sklepy domu čp. 1561. Mladší syn M. L. je vyučený zedník, žije v USA, kde pracoval jako údržbář v hotelu. Plánuje manželství s M. K., žijící v ČR, a uvažuje o bydlení v předmětném domě čp. 1561. Podle soudu prvního stupně rozsah profesní specializace manžela žalobkyně a jejího syna M., i přes jejich ochotu, může zabezpečit pouze malou část skutečných potřeb údržby domu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 2. července 2004, č. j. 19 Co 191/2004-377, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí, aby zaplatila žalované na vyrovnání podílu částku 8 287 000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Za správnou považoval aplikaci §142 ObčZ potud, že spoluvlastnictví je třeba zrušit, když se zrušením souhlasí obě účastnice, dohoda mezi nimi není možná a současný stav žádné z nich nevyhovuje. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nemovitosti nelze reálně rozdělit a že v úvahu připadalo vypořádání přikázáním věci za náhradu jedné ze spoluvlastnic, a to podle kriteria účelného využití nemovitostí, když obě účastnic projevily o nemovitosti zájem a jejich spoluvlastnické podíly jsou stejné. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že kritériu účelného využití nemovitostí odpovídá jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalované, ale uvedl, že „na základě skutkových zjištění prvostupňového soudu dospívá k opačnému právnímu názoru, tedy že hledisko účelného využití věci bude dodrženo přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobkyně.“ Zdůraznil, že poměry obou účastnic, pokud jde o jejich ochotu, schopnosti a možnosti zabezpečit řádnou péči o nemovitosti i možnosti vyplatit druhé straně hodnotu spoluvlastnického podílu, jsou v mnoha směrech stejné a proto považoval za nutné porovnat jejich osobní poměry a dosavadní přístup k nemovitostem. Obě účastnice žijí převážně v cizině, v ČR se zdržují pouze několik měsíců v roce a obě zdůrazňují zájem usadit se v ČR natrvalo, bytová situace je uspokojena. Obě vyzdvihují svůj zájem se o nemovitosti starat a investovat do nich. Žalobkyně se o nemovitosti zajímá aktivně poté, co nabyla spoluvlastnický podíl po zemřelém otci. Ten se s ohledem na svůj věk osobně na správě domu nepodílel, avšak tuto skutečnost nelze zohlednit k tíži žalobkyně. Žalovaná s realitní kanceláří spolupracovala v době, kdy pobývala v ČR osobně, avšak hodnotit její péči o nemovitosti jako řádnou není na místě, když v řízení bylo nepochybně prokázáno, že dům se nachází ve špatném technickém stavu, se zanedbanou údržbou. Žalovaná je spoluvlastnicí nemovitostí od roku 1993 a i když disponuje značnými finančními prostředky, do domu nikdy neinvestovala. Prováděla pouze běžné opravy za účelem udržení funkčnosti stavby, jež byly financovány jen z výnosů domu. Postavení žalované jako spoluvlastnice nebylo snadné, když dohody mezi spoluvlastníky o opravě nebylo možno dosáhnout, avšak i přes tuto obtížnou situaci žalobkyně neprokázala, že by se o zlepšení stavu domu výrazněji přičinila. Lze shrnout, že dosavadní zájem obou spoluvlastníků zůstal v rovině pověření realitní kanceláře správou domu, občasného kontaktu s touto kanceláří a provádění běžných oprav z výnosů z domu. Pak je třeba rozhodnutí o tom, komu mají být nemovitosti přikázány, posoudit podle toho, která z účastnic má lepší předpoklady pro péči o nemovitosti do budoucna. Z tohoto pohledu považuje odvolací soud za lepší postavení žalobkyně, která míní s celou rodinou přesídlit do ČR, její starší syn v ČR již více než 10 let žije, mladší syn má v úmyslu uzavřít sňatek s českou občankou a rovněž zde trvale žít. Její návrat a užití nemovitostí pro potřeby rodiny je možno důvodně předpokládat. Naproti tomu, žalovaná je vlastnicí nemovitostí od roku 1993, dosud žije v zahraničí a jejímu tvrzení o návratu lze obtížněji uvěřit, i s ohledem na to, že její děti žádný vážný zájem o pobyt v ČR neprojevily. Možnost využití nemovitosti pro potřeby rodiny reálná není. I když není nutné, aby vlastník v nemovitosti bydlel a osobně se o ni staral, z hlediska využití nemovitosti a její správy však jde o řešení žádoucí a vhodné. Lze totiž důvodně předpokládat, že vlastníku záleží více na dobrém stavu domu, ve kterém žije. Odvolací soud tedy shledal, že možnost a schopnost nemovitosti účelně využít, zejména pro potřeby bydlení rodiny, je dána na straně žalobkyně. Za irelevantní považoval odvolací soud citový vztah žalované k nemovitosti odvíjející se od skutečnosti, že v domě před 65 lety žila, stejně jako pracovní aktivity syna žalované, kvalitu její spolupráce se stavební firmou, která opravovala jinou její nemovitost, či její úmysl odkoupit nemovitost dříve, než byly vydány v restituci právnímu předchůdci žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) – nesprávné právní posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle §241a odst. 3 OSŘ – skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná považuje za nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu o účelném využití nemovitostí „včetně péče účastníků o nemovitosti a příčinu jejich neurovnaných vztahů.“ Odvolací soud své rozhodnutí postavil na zjištění, že žalobkyně hodlá v budoucnu v České republice i se svojí rodinou žít. Pro posouzení věci je však rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku, přičemž žalobkyně, přestože už měla možnost bydlet v ČR v domě na L. ulici, nevyužil ji ani ona a ani její syn, který hodlá uzavřít manželství s českou občankou. Bytová potřeba druhého syna je uspokojena. Nesprávně odvolací soud pominul při úvaze o účelném využití nemovitostí její aktivity, kterými prokázala, že je i přes svůj věk schopna postarat se řádně o dům za pomoci svých spolupracovníků a také do něj investovat. Odvolací soud také přehlédl, že účastnice mají v podílovém spoluvlastnictví ještě dům na L. ulici, který je nedaleko vypořádávaného domu a v něm jsou volné dva byty. Těmi může být bytová potřeba rodiny žalobkyně zcela uspokojena, žalobkyně je však neužívá. Nesprávné je také zjištění, že žalobkyně má dostatek finančních prostředků na vypořádání podílu žalované, neboť doklady, které předložila, nedosahují požadované částky 8 287 000 Kč. Přitom z rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, vyplývá, že věc nemůže být přikázána spoluvlastníkovi, který není schopen zaplatit přiměřenou náhradu. Žalovaná dále vytýká odvolacímu soudu nesprávně použitý způsob vypořádání spoluvlastnictví. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, kde je uvedeno, že soud není vázán návrhem na způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví a může rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem než navrhovaným – možné způsoby vypořádání vyplývají z ustanovení §142 odst. 1 ObčZ a s účinností o 1. 7. 2000 i z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Odvolací soud se však otázkou reálného rozdělení domu na bytové jednotky nezabýval, ačkoliv by připadalo v úvahu. Při užívání domu k žádným konfliktům mezi účastnicemi nedošlo a lze tak obdobně použít názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 76/1970. Dále žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §142 odst. 2 ObčZ, když za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které měla být žaloba zamítnuta, nepovažoval skutečnosti, že žalovaná v domě strávila dětství, dobu po uzavření manželství a chce v něm strávit i zbytek svého života. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je proto v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o běžné neshody mohou být řešeny podle §139 ObčZ (rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 2. 2004, č. j. 22 Cdo 2288/2003). Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že 30. 9. 2004 zaplatila žalobkyni převodem na její účet částku 8 287 000 Kč. Za neopodstatněnou považuje námitku žalované ohledně nesprávného skutkového zjištění, když jde o zjištění soudu prvního stupně, proti kterým žalovaná nic nenamítala. Žalobkyně také prokázala už před soudem prvního stupně předloženými písemnostmi, že má finanční prostředky na zaplacení náhrady pro žalovanou, a po zaplacení náhrady je její námitka irelevantní. Pokud žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval stav v době vyhlášení jeho rozhodnutí, žalobkyně připomíná, že žalovaná se sama domáhá toho, aby soud zohlednil její úmysl teprve v budoucnu se v domě usadit. Žádné aktivity žalované, že je schopna se o nemovitost postarat nebyla ani tvrzeny, když za takovou aktivitu nelze považovat její péči o jinou nemovitost. Neobstojí ani námitka nesprávně zvoleného způsobu vypořádání. Reálné rozdělení domu na byty nepřipadá v úvahu, neboť tomu brání překážka vyplývající z §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., když v domě je několik bytů, jejichž nájemci jsou fyzické osoby. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2255/2005. Ani výtka ohledně nesprávnosti aplikace §142 odst. 2 ObčZ neobstojí. Žalobkyně připomíná, že když její právní předchůdce vzal žalobu zpět, byla to žalovaná, která se zpětvzetím nesouhlasila s odůvodněním, že účastníci nejsou schopni se domluvit na společném postupu při správě domu. Žalovaná nikdy s návrhem na zamítnutím žaloby nepřišla a nesouhlasila ani s návrhem žalobkyně na uzavření smíru, v rámci kterého by jí bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v užívání jednoho z bytů v domě. V průběhu řízení se postupně zhoršoval stav domu, což vedlo k havarijnímu stavu střechy a žalobkyně se zaktivizovala teprve tehdy, když bylo zřejmé, že žalobkyně dědictvím nabyla spoluvlastnický podíl. Opravu střechy posléze stejně zajistila žalobkyně. Soud prvního stupně sice uváděl, že žalobkyně opravám nijak nebránila, ale pro opravy sama nic neučinila. Žalobkyně má zato, že nelze uvažovat o citovém vztahu žalované k domu, v němž by ráda strávila zbytek života, neboť se do domu nastěhovala ani v průběhu posledních 12 let. Žalobkyně je si vědoma to, že důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by mohla byt zamítnuta žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, v němž spoluvlastník pokročilého věku prožil část svého života. To však není případ žalované, která v domě nebydlí již 65 let a zjevně nemá skutečný zájem se do domu nastěhovat. Toho mohla při svých finančních možnostech dosáhnout i tím, že by pro některého z nájemníků zajistila bytovou náhradu v dalších nemovitostech, které v P. vlastní. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Žalovaná ještě v podání z 21. 12. 2004 označeném jako doplnění dovolání uvedla, že částku 8 237 000 Kč přijala jen proto, že pokud by žalobkyně nemovitosti prodala, předmětnou částku by již nikdy neobdržela. V případě zrušení rozsudku odvolacího soudu je připravena jí žalobkyni vrátit. Dále znovu rozvádí námitku, že rozsudek odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně pak podáními ze 17. 1. 2005 a 15. 4. 2005 reagovala na podání žalované z 21. 12. 2004.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu ve věci samé.
K otázce změny rozsudku soudu prvního stupně jsou použitelné závěry, vyslovené v dále uvedených rozhodnutích dovolacího soudu. Jde o rozhodnutí z doby, kdy přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku byla shodně, jako je nyní v §237 odst. l písm. a) OSŘ, upravena v §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) svazku 2 pod C 132, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.“ Stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích publikovaných v tomtéž svazku Souboru rozhodnutí pod pod C 149 a C 159. V rozsudku z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaném pod R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále uvedl, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 3 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí do dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ.“
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Z důvodu změny napadeného rozsudku /§237 odst. l. písm. a) OSŘ/ je dovolání přípustné proti výroku, jímž odvolací soud přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Naproti tomu odvolací soud shodně jako soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem zrušil, když oba soudy shodně dospěly k závěru, že rozdělení nemovitostí mezi účastnice není možné a pro zamítnutí žaloby podle §142 odst. 2 ObčZ neshledaly důvody zvláštního zřetele hodné. Proti takovému výroku by mohlo by být dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. b) OSŘ, pokud by jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, který jím rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu v dané věci nebylo, neboť soud prvního stupně rozhodoval sice ve věci dvakrát, ale vždy stejně spoluvlastnictví k nemovitostem zrušil.
Dovolání by tedy mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K aplikaci závazného pořadí způsobů vypořádání při zrušení podílového spoluvlastnictví k věci, stanoveného v §142 odst. 1 ObčZ, v němž jako první je uvedeno vypořádání rozdělením věci mezi spoluvlastníky, v návaznosti na §5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2255/2003 (C 2421/svazek 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uvedl, že „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu s byty, které jsou v době rozhodování soudu v nájmu fyzických osob, nepřichází v úvahu vypořádání rozdělením bytového domu na bytové jednotky.“ Závěr odvolacího soudu, že předmětný dům čp. 1561, který je obytným domem s byty v nájmu fyzických osob, nelze vypořádat rozdělením, není s uvedeným rozhodnutím v rozporu, byť odvolací soud otázku rozdělení domu na bytové jednotky výslovně nezmínil. Pro posouzení této otázky tak není přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ založena.
Totéž platí i ohledně závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejsou dány důvody zvláštního hodné, pro které by spoluvlastnictví k nemovitostem nemělo být zrušeno přikázáním za náhradu (§142 odst. 2 ObčZ). Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 12. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003 (C 2419/svazek 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), že „také ustanovení §§142 odst. 2 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k právním normám, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy.“ Odvolací soud vycházel ze zásady, že spoluvlastníky nelze nutit, aby ve spoluvlastnickém vztahu setrvávali. Jinak řečeno pod důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by bylo třeba se od této zásady odchýlit (a zamítnout návrh na zrušení spoluvlastnického vztahu) podřadil zájem žalovaného účastníka na zachování spoluvlastnického vztahu v řízení prezentovaný a podložený konkrétními skutečnostmi. Žalovaná však v průběhu řízení neoznačila skutečnost, o níž by uvedla, že ji považuje za tak významnou, že kvůli ní spoluvlastnický vztah nemůže být zrušen. Neargumentovala z tohoto důvodu ani skutečností, že v domě žila do roku 1939, a trvala na přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Odvolací soud se tak při aplikaci §142 odst. 2 ObčZ neodchýlil od judikatury odvolacího soudu a jeho rozsudek není v rozporu s tímto ustanovením hmotného práva.
Dále se dovolací soud zabýval přípustným dovoláním, směřujícím proti výroku odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně za přiměřenou náhradu.
Šlo v prvé řadě o námitku žalované, že zjištění odvolacího soudu o solventnosti žalobkyně, resp. o tom, že žalobkyně má finanční prostředky na zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ), neboť v případě opodstatněnosti této námitky neměly být nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázány.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až 135 OSŘ.
Obecná cena nemovitostí, ze které soud při vypořádání vycházel, činila 16 574 000 Kč. Protože účastnicím náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem každé z ideální ½, představovala náhrada částku 8 287 000 Kč. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně měla na účtu u H. B. uloženu částku 804 167 Kč a společně s manželem depozitní certifikáty u banky C., N. A. na účtech v částkách 101 656,29 USD a 98. 529,38 USD a u banky C. B. 100 000 USD a dále, že je spoluvlastnicí domu č. v L. ulici v P. Podle zjištění soudu prvního stupně bylo na účtě domu čp. 1561, o němž bylo rozhodováno v tomto řízení, uložena částka 1 550 000 Kč, ze které polovina náležela žalobkyni. Takto zjištěné majetkové poměry odůvodňují skutkový závěr, že žalobkyně je schopna zaplatit žalované částku 8 287 000 Kč zaplatit. Skutkové zjištění odvolacího soudu o solventnosti žalobkyně má tak v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého ze spoluvlastníků soud. přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Také §142 odst. 1 ObčZ, pokud stanoví, že soud při rozhodování o přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům přihlíží k účelnému využití věci, je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. patří k právním normám, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení vymezil hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností. K tomu uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaném pod C 2058/svazek 26 Souboru rozhodnutí, že „byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z toho, popřípadě nebylo přihlédnuto k okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a při níž při právním posouzení věci vycházel. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy nebyla soudem vymezena správně nebo úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy.“
Soud prvního stupně vymezil hypotézu §142 odst. l ObčZ tak, že přikázání nemovitosti vázal na dosavadní péči podílových spoluvlastnic o dům (jak dům udržovaly, opravovaly a investovaly do něj), dále zda v domě dříve žily a mají k němu osobní vztah a zda dům může být využit rodinnými příslušníky podílových spoluvlastnic. Podle soudu prvního stupně to pak byla žalovaná, která o dům řádně pečovala, v domě do roku 1939 žila a má k domu osobní vazbu. Děti žalované do ČR přijíždí, z toho syn pracovně, zatímco syn žalobkyně bydlí ve služebním bytě a druhý syn, který hodlá uzavřít manželství, má o bydlení v domě zájem.
Odvolací soud hodnotil péči účastnic o dům odlišně s poukazem na nepříznivý stavebnětechnický stav domu (vyplývající ze znaleckého posudku o ceně domu), který účastnice zásadně neřešily a prováděly jen prostřednictvím realitní kanceláře nutné opravy pro udržení funkčnosti domu, které mohly být uhrazeny výnosem z domu. Takový přístup zaujala i žalobkyně, když sice dojednávala opravu střechy, ale rovněž jen z výnosu domu. Při stejném hodnocení dosavadní péče účastnic o dům, když takové zjištění má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, považoval odvolací soud za rozhodující hledisko budoucího využití domu rodinnými příslušníky účastnic, resp. účastnicemi (i pro kvalitu péče vlastníka o dům). Takto vymezenému hledisku a jeho významu i v porovnání s hlediskem osobního vztahu žalované k domu nelze nic vytýkat. Obstojí pak i závěr, že toto hledisko svědčí pro žalobkyni, jestliže jeden z jejích synů bydlí ve služebním bytě a druhý hodlá uzavřít manželství s českou občankou, do ČR se přestěhovat a lze také důvodně předpokládat také návrat žalobkyně do ČR. Na tom nic nemění ani to, že v současně době jsou volné byty v domě na L. ulici, který je však ve spoluvlastnictví účastnic, zatímco bydlení v domě čp. 1561 bude v domě náležejícím jen vlastníkovi jednomu.
Z uvedených důvodů bylo dovolání jako neopodstatněné zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně byla sice v dovolacím řízení úspěšná, ale náhradu těchto nákladů, která by jí příslušela vůči žalované podle 243b a a §142 odst. 1 OSŘ, jí dovolací soud vůči žalované nepřiznal(§150 OSŘ). Důvod zvláštního zřetele hodný spatřuje v tom, že žalovaná byla k podání dovolání zjevně motivována dřívějším užívání nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu