ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.238.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 238/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. arch. M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) T. Z., a 2) J. P., zastoupeným advokátem, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 238/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č. j. 26 Co 272/2004-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č. j. 26 Co 272/2004-86 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. 7 C 238/2002-55, určil, že žalobce je spoluvlastníkem ideální ½ nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 437 pro kat. území P., obec K., a to rodinného domu č. p. 184 se stavební parc. č. 110 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 546 m2 a pozemků parc. č. 910/1 - ostatní plocha o výměře 5345 m2 a parc. č. 912 - zahrada o výměře 169 m2. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví žalobce s J. R., matkou žalovaných, trvalo od 19. 4. 1985 do 8. 2. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 11. 1994, sp. zn. 15 C 344/94, jímž bylo toto bezpodílové spoluvlastnictví zrušeno. Kupní smlouvou z 30. 11. 1992 žalobce a J. R. nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví předmětné (výše označené) nemovitosti. Dne 21. dubna 1998 uzavřeli žalobce a J. R. dohodu o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství, podle níž výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stala J. R., na kterou přešel dluh u České spořitelny. Návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem J. R. podala 5. 5. 1998. Po doplnění návrhu podle požadavku katastrálního úřadu byla zapsána jako výlučná vlastnice nemovitostí. Následně darovací smlouvou označené nemovitosti darovala žalovaným, každému z nich v rozsahu ideální poloviny.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. z 21. 4. 1998 je neplatná, neboť byla uzavřena po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §149 odst. 4 ObčZ, počítané od právní moci rozsudku o zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Protože v této tříleté lhůtě nedošlo k uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. ani k podání návrhu na jeho vypořádání u soudu, stali se žalobce a J. R. podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ideální poloviny. Pokud J. R. převedla celé nemovitosti darovací smlouvou na žalované, je částečně neplatná i tato smlouva a žalobce je nadále spoluvlastníkem nemovitostí z ideální poloviny. Podle soudu prvního stupně žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pouze na základě takového rozhodnutí může docílit zápisu svého spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. července 2004, č. j. 26 Co 272/2004-86, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně naléhavého právní zájmu žalobce na požadovaném určení. Uvedl, že soud prvního stupně přehlédl, „že v souzené věci se žalobce domáhá určení pouze spoluvlastnického práva k předmětné nemovitosti v rozsahu jedné poloviny, přičemž ze žalobního návrhu není zřejmý podíl ostatních spoluvlastníků, tj. žalovaných. Podle názoru odvolacího soudu za situace, kdy je žalováno na určení spoluvlastnictví a žalobní návrh neobsahuje žádné údaje týkající se dalších dvou popřípadě i více spoluvlastníků, není dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Je tomu tak proto, že na základě takto formulovaného rozsudečného výroku by nebylo docíleno zápisu v katastru nemovitostí, neboť na katastrálním úřadu nelze požadovat, aby posuzoval a určoval v jakém rozsahu jsou zbývající spoluvlastníci nositeli vlastnického práva“. Žalobu proto zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na dané určovací žalobě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje v nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu o správném žalobním návrhu a v tom, že nebyl vyzván, aby jej upravil, zejména zamýšlel-li odvolací soud o formulaci žalobního návrhu opřít své rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 38, svazek 25, na straně 307. Doplněk odvolání, v němž žalovaní poprvé uvedli, že z výroku rozhodnutí nevyplývá, v jakém rozsahu budou spoluvlastníky žalovaní, byl zástupci žalobce doručen při jednání před odvolacím soudem 7. 7. 2004 a nebylo mu tak umožněno s tímto podáním se předem seznámit. S ohledem na neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a částečnou neplatnost darovací smlouvy setrval na stanovisku, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 104/96, I ÚS 352/2000, III ÚS 198/98 a IV Ú 37/2000) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 22 Cdo 320/2001 a sp. zn. 30 Cdo 143/2002) podle žalovaných nelze dovodit, „že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby byl dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení, bylo nesplněním poučovací povinnosti soudu a představovalo tak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhal, nesplňuje předpoklady určovací žaloby, neboť „není zárukou odstranění budoucích sporů účastníků“. I kdyby na základě takového určení bylo možno provést záznam do katastru nemovitostí, vedlo by toto rozhodnutí k duplicitnímu zápisu, neboť na jeho podkladě by nebylo možno ve vztahu k žalovaným provést žádný zápis, takže by vyvolalo potřebu dalšího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ], je, že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.
Odvolací soud v dané věci postavil své rozhodnutí na právním závěru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě není dán, neboť na základě výroku rozsudku odpovídajícího žalobnímu návrhu, jímž se žalobce domáhá určení pouze velikosti svého spoluvlastnického práva (jedné poloviny) k předmětným nemovitostem, aniž by z rozsudku byla zřejmá velikost podílů ostatních podílových spoluvlastníků, by nebylo docíleno odpovídajícího zápisu v katastru nemovitostí.
Podle §155 odst. l OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Podle §159a odst.l OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle §159 odst. 4 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný, tak aby byl vykonatelný i po stránce materiální. Jde-li o výrok, kterým je rozhodováno o určení práva podle §80 písm. c) OSŘ, musí být ve výroku označena osoba, které se právo týká, a vymezeno právo, které této osobě náleží.
Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozsudku. Ten lze však vykládat i ve spojení se záhlavím - zejména ohledně přesné individualizace osoby, jejíž právo se určuje. Výrok rozsudku je nutno vykládat ve spojení se záhlavím i ohledně osoby, vůči které se právo určuje, která bude podle §159a odst. l OSŘ takovým rozhodnutím vázána. Tak je tomu např. je-li výrokem rozhodnuto o určení vlastnického práva žalobce k věci: osoba, která bude tímto výrokem vázána, je individualizována právě v záhlaví tohoto rozsudku. Nic nebrání tomu, aby výrok rozsudku byl vyložen i v souvislosti s odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s jeho pomocí odstranit pochybnosti o obsahu a rozsahu určeného práva.
S přihlédnutím k uvedeným zásadám musí proto soud v každém konkrétním případě zkoumat, zda žalobní petit, kterým žalobce navrhuje formulaci budoucího výroku soudu na určení svého práva, je přesný, určitý a srozumitelný.
V dané věci se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitostí. Podle skutkového děje vylíčeného žalobcem nemovitosti z nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví s manželkou žalobce přešly podle zákonné domněnky do podílového spoluvlastnictví žalobce a manželky každému z jedné ideální poloviny, ta je však přesto celé převedla na žalované každému z jedné ideální poloviny, a tak jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí. Žalobce tvrdí, že manželka tak převedla více práv než jí náleželo, neboť převedla na žalované i jeho ideální polovinu nemovitostí (rovným dílem), tedy že mu patří polovina spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných, tj. ideální ¼ nemovitostí ve vztahu k celku.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení, že je žalobce spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitostí, s odůvodněním, že darovací smlouva, kterou manželka žalobce darovala žalovaným celé nemovitosti, je částečně neplatná, pokud převedla i spoluvlastnický podíl žalobce v rozsahu ideální poloviny nemovitostí.
S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám, týkajících se materielní vykonatelnosti rozsudku, a k tomu, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je vymezeno, které osobě právo náleží, dále rozsah určovaného práva tak, že jde o spoluvlastnický podíl ideální polovinu nemovitostí, a ve spojení se záhlavím je zřejmé, že žaloba směřuje proti dvěma žalovaným, kteří jsou podle odůvodnění dosud zapsáni v katastru jako spoluvlastníci každý z ideální poloviny, a z odůvodnění vyplývá, že každý nabyli neoprávněně polovinu svého podílu, pak jde o výrok materielně vykonatelný.
K věci je třeba uvést, že domáhá-li se žalobce určení spoluvlastnického podílu k nemovitostem proti dalším spoluvlastníkům nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí, pak předmětem řízení je vždy jen určení spoluvlastnického podílu žalobce, tvořeného tím, že žalovaní jsou takto zapsáni jako spoluvlastníci (na jeho úkor) neoprávněně; žalobce tedy implicitně tvrdí, že mu podle hmotného práva náleží část ze spoluvlastnických podílů žalovaných. Z toho především plyne, že žalobci nejde o určení těch (menších) spoluvlastnických podílů žalovaných, které jim po právu náleží a které ani nezpochybňuje. Z ničeho by tedy nevyplýval naléhavý právní zájem na určení nezpochybněných (částí) spoluvlastnických podílů žalovaných. Mohou nastat i případy, že žalobce bude tvrdit, že každý ze žalovaných je zapsán jako spoluvlastník nemovitostí neoprávněně (že není nositelem hmotného práva) v nestejném rozsahu. Pak nelze vyloučit ani formulaci žalobního petitu na určení, že žalobci náleží ze spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných příslušný ideální podíl, to jest že žalobci náleží ideální podíl nemovitostí ve vztahu k celku (tak např. určuje se, že žalobci náleží čtvrtina z ideálních 4/6 nemovitostí žalovaného 1) a polovina z ideálních 2/6 žalovaného 2), tedy spoluvlastnický podíl ideální 2/6 nemovitostí ve vztahu k celku).
K posledně uvedenému příkladu dovolací soud dodává, že podle §79 odst. l OSŘ je žalobce povinen mimo jiné vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti a musí z ní být patrno, čeho se domáhá. Jestliže v žalobě o určení, že žalobci náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem, žalobce vylíčí skutečnosti, ze kterých dovozuje nabytí svého spoluvlastnického práva v žalovaném rozsahu ve vztahu ke každému ze žalovaných, pak nic nebrání soudu, aby nastane-li případ, že bude třeba i určení té části spoluvlastnických podílů žalovaných, která náleží žalobci, aby soud jeho žalobní petit formulačně sám v tomto smyslu upravil. Takový postup není v rozporu s požadavkem §79 odst. l věta druhá OSŘ, který stanoví, že žalobce musí v žalobě uvést, čeho se domáhá. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, jehož právní věta byla publikována pod C 2375/sešit 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak je formulován výrok jeho rozhodnutí;případným návrhem na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán.“
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ není správný. Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (243b odst. 5 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu