ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2428.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2428/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) M. D. a b) J. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) M. K., 2) O. K., 3) O. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k plotu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 569/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2005, č. j. 16 Co 159/2002-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2002, č. j. 12 C 569/2000-87, zamítl návrh žalobců, aby bylo určeno, že „jsou výlučnými spoluvlastníky plotu nacházejícího se na pozemku parc. č. 2134 a poz. parc. č. 2133 v kat. úz. a obci T. “ a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, neboť mezi účastníky dochází ke sporům o vlastnictví k plotu oddělujícímu pozemky žalobců parc. č. 2134 a 2133 od pozemků žalovaných parc. č. 2131 a 2132 a určení vlastnického práva k plotu mezi nimi vytvoří pevný rámec pro řešení dalších právních vztahů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky žalobců parc. č. 2134 a 2133 byly původně součástí pozemku parc. č. 2096/1- role a pozemky žalovaných parc. č. 2131 a 2132 součástí pozemku parc. č. 2074/8- louky v k. ú. T. Geometrickým plánem ze dne 4. 11. 1957, vyhotoveným Oblastním ústavem geodézie a kartografie v Č. B., okresním měřičským střediskem v T. pod č. zak. 03-3-57-920/30 byly dřívější louka a role rozděleny na stavební pozemky za účelem výstavby samostatných rodinných domků a následně byly rozprodány občanům. Parcely č. 2134 a 2133 nabyly od státu podle kupní smlouvy ze dne 17. 1. 1957 a jejího dodatku ze dne 6. 6. 1958 M. a M. R., kteří na parcele č. 2133 postavili rodinný dům a posléze kupní smlouvou ze dne 26. 2. 1979 3NZ 132/79 a 3N178/79 převedli jednu polovinu všech nemovitostí na oba žalobce (dceru a zeťě). Po úmrtí M. R. (zemřel dne 2. 11. 1989) darovala M. R. smlouvou ze dne 9. 7. 1990 1NZ 677/90 a 1 N 943/90 zbývající polovinu nemovitostí žalobkyni a). Parcely č. 2131 a 2132 nabyly od státu kupní smlouvou ze dne 7. 7. 1960 žalovaní 1), 2). Ti postavili na parcele č. 2131 rodinný dům a později převedli jednu polovinu všech nemovitostí na žalovaného 3) (syna). Žalobci a žalovaní spolu sousedí a jejich pozemky odděluje plot v délce 40 m, který tvoří jižní hranici pozemků žalobců a současně severní hranici pozemků žalovaných a je situován směrem od východu k západu. Plot je tvořen železobetonovou podezdívkou, dvanácti sloupky, z nichž jeden je ocelový a ostatní železobetonové a drátěným pletivem, které je zavěšeno na šponovém drátu. Polovina plotu směrem k polnostem má pletivo o 10 cm vyšší než předchozí polovina. I když hrana železobetonové podezdívky kopíruje jižní hranici pozemků žalobců a plot je umístěn na jejich parcelách č. 2133 a 2134, soud prvního stupně uzavřel, že plot není v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Žalovaní v řízení zpochybnili výlučné vlastnictví žalobců k plotu tvrzením, že po dožití původního provizorního plotu (jen dřevěných sloupků v zemi s použitým pletivem) postavili v roce 1970 společně s právními předchůdci žalobců manžely R. nový plot. Tvrdili, že každá ze sousedících stran financovala a vystavěla polovinu plotu v délce 20 m a obě poloviny pak spojili v jediný funkční celek. Prvých 20 m plotu směrem od ulice U Vodojemu postavili právní předchůdci žalobců manželé R. a zbývajících 20 m plotu od pátého železobetonového sloupku směrem k polnostem postavili žalovaní. V terénu lze druhou část plotu odlišit, neboť její drátěné pletivo je oproti prvé části zvýšeno o 10 cm. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důkazy, o něž žalobci opřeli svá tvrzení, nestačí k prokázání jejich výlučného spoluvlastnictví k plotu. Tehdejší vlastnice M. R. nyní vyslechnuta jako svědkyně poskytla údaje, jež jsou v rozporu s těmi, jež uvedla dne 24. 6. 1997 ve správním řízení o dodatečné povolení stavby ohrazení výběhu pro drůbež, probíhajícím pod č. j. 2974/97-21/97 před Městským úřadem v T. Její svědectví proto není postačující. Plot na jižní straně není zmíněn ani v kupní smlouvě ze dne 26. 7. 1979, ani v posudku znalce M. D. ze dne 4. 3. 1990, vyhotoveném pro řízení o dědictví po M. R., které proběhlo pod sp. zn. 5 D 1362/89 před Státním notářstvím v J., což by se dalo předpokládat, pokud by měl být ve spoluvlastnictví žalobců. Navíc žalobě podle soudu prvního stupně beztak nelze vyhovět pro rozpor žalobního petitu s žalobním tvrzením žalobců. Ti mají polovinu nemovitostí ve společném jmění a zbývající polovinu vlastní výlučně žalobkyně a). Žalobní petit však těmto tvrzením neodpovídá.
Krajský soud v Brně jako odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 16 Co 159/2002-116, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že podle §132 odst. 1 ObčZ lze vlastnictví k věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem ale nic z toho žalobci neprokázali. Tvrzení žalobců, že plot vystavěli výlučně jejich právní předchůdci, nebylo podpořeno ani výslechy svědků ani listinnými důkazy, zejména obsahem dědického spisu po zemřelém otci žalobkyně M. R. ani spisem Městského úřadu v T. č. j. 1337/97-21/97. Naopak tvrzení žalovaných o tom, že sporné oplocení vybudovali společně po dostavbě svého domu s otcem žalobkyně, podporují částečně i výpovědi nestranných svědků i skutečnost vyplývající z šetření na místě samém, že sporné oplocení je vybudováno ze dvou rozdílných materiálů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], dále, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ] a dále ještě, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že soudy obou stupňů nepokládaly za rozhodující, že sporný plot je umístěn na pozemcích žalobců a kopíruje hranice mezi pozemky žalobců a pozemky žalovaných. To nasvědčuje tomu, že při jeho stavbě byl dán úmysl založit k němu vlastnické právo pouze pro žalobce. Dále nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že jim soudy nepřiznaly vlastnické právo alespoň k reálné části plotu případně k ideální části plotu. Vady řízení spatřovali v tom, že je soudy nevyzvaly k odstranění rozporu mezi žalobním tvrzením a žalobním petitem, když v odůvodnění žaloby žalobci uváděli, že pozemky, na nichž stojí sporný plot, jsou jednou polovinou ve společném jmění žalobců a) a b) a že zbývající polovinou jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně a), zatímco v žalobním petitu požadovali určení svého spoluvlastnictví. Dále spatřovali vady řízení v tom, že nebyli vyzváni postupem podle §118a odst. 3 OSŘ k navržení dalších důkazů k prokázání žalobního tvrzení o svém výlučném vlastnictví. Skutečnost, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, spatřovali v tom, že soudy zpochybnily věrohodnost současné výpovědi svědkyně žalobců M. R. s odkazem na záznam o její dřívější výpovědi ze dne 24. 6. 1997 ve správním řízení před Městským úřadem v T., aniž byl záznam ze dne 24. 6. 1997 navržen a přečten k důkazu a dále ještě v tom, že skutkové zjištění, že se žalovaní 1), 2) podíleli na výstavbě plotu, nemá oporu v provedeném dokazování.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami oprávněnými a že byly řádně zastoupeny, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“). Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (Soubor rozhodnutí, C 103, svazek 2).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
K právní otázce nabytí vlastnického práva k věci zhotovené společnou činností více osob zaujal Nejvyšší soud České republiky názor již v rozsudku 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaném pod C 1536, ve svazku 22 Souboru rozhodnutí. Tam uvedl: „1. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení.“ Dále tam ještě uvedl: „2. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky.“ Zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované pod C 297, sv. 3 Souboru rozhodnutí). Jestliže soudy obou stupňů v nalézacím řízení dospěly k závěru, že sama okolnost, že je sporný plot umístěn na pozemcích žalobců, nestačí k tomu, aby při jeho vzniku bylo zřejmé, že žalobci (právní předchůdci) jsou jeho výlučnými vlastníky, a přihlédly k tomu, že plot odděluje pozemky žalobců a pozemky žalovaných v jejich hranicích (slouží tedy i zájmům žalovaných) a že byl zhotoven společně vlastníky obou sousedících pozemků (každá ze sousedících stran zhotovila na své náklady polovinu plotu o délce 20 m a poté byly obě poloviny funkčně spojeny), není jejich úvaha nepřiměřená ale naopak je jejich právní závěr o podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalovaných v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, publikovanou pod C 1536 (na níž bylo odkázáno shora). Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že soudy obou stupňů měly rozhodnout alespoň o jejich vlastnictví k reálné části plotu. Tam, kde vlastnictví k téže věci náleží více subjektům, jde o spoluvlastnictví. Předmětem spoluvlastnictví je však společná věc. Spoluvlastnický podíl neznamená, že by se vlastnické právo spoluvlastníka vztahovalo na určitou část věci, která je ve spoluvlastnictví (srovnej R 19/1967). Ve věci pak byly soudy vázány žalobním petitem (§153 odst. 2 OSŘ).
Zbývající námitky pak představují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ a podle §241a odst. 3 OSŘ (tam patří i námitka, že je nesprávné skutkové zjištění, o tom, že se žalovaní 1), 2) podíleli na výstavbě sporného plotu). Takovéto dovolací důvody přicházejí v úvahu jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 OSŘ a §241a odst. 3 OSŘ). Z výše uvedených důvodů však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti němu proto není přípustné a tyto další dovolací důvody nemohl dovolací soud přezkoumávat.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo tedy odmítnuto [§243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu