ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2455.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2455/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) R. K., a b) D. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupeného advokátem, o zřízení věcných břemen, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 496/96, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 85/2004-131, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 85/2004-131, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 5 C 496/96-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci uvedli v žalobě ze dne 20. května 1996, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 32 na pozemku parc. č. 51/3 a pozemku parc. č. 1310 v k. ú. L. V restitučním řízení podle zákona o půdě měl žalovaný získat „okolní pozemky“ a žalobci se proto také v tomto řízení domáhali zřízení věcných břemen, která by zajistila užívání jejich nemovitostí. Okresní úřad v T. jim však restituční rozhodnutí z 29. 3. 1996 doručil až na jejich žádost s vyznačenou doložkou právní moci. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci odvolali, ale z opatrnosti se domáhají zřízení věcných břemen i rozhodnutím soudu. Podle přiloženého geometrického plánu žalobci používají vodu ze studny umístěné na pozemku parc. 1312/8 v k. ú L. a jediná příjezdová cesta k jejich nemovitosti od parc. 1122 je přes parc. č. 1312/2 v k. ú. L. Rovněž nemohou parkovat svoje auto jinde, než „jak je vyznačeno v geometrickém plánu“. Žalobci navrhli, aby soud vydal rozsudek dále uvedeného znění:
I. „Určuje se, že žalobci jsou oprávněni bráti a čerpati vodu ze studny na parcele č. 1312/8 v L., a to vodovodním potrubím vedeným ze studny na p. č. 1312/8 přes p. č. 1312/11 k čerpacímu zařízení v domě čp. 32 tak, jak je toto věcné břemeno vyznačeno na geometrickém plánu č. zak. 77-44/93 ze dne 24. 11. 1993, který je součástí tohoto rozhodnutí. S právem braní a čerpání vody je spojeno právo přístupu k této studni na p. č. 1312/8 za účelem oprav a údržby studny. Náklady spojené s údržbou a opravami studny ponesou žalobci. Žalobci budou za zřízení věcného břemene platit žalovanému roční částku 1000,- Kč, vždy nejpozději do 31. 12. každého roku, počínaje právní mocí rozsudku.
II. Žalobci jsou oprávněni užívat k příchodům, odchodům, příjezdům a odjezdům osobním automobilem příjezdovou cestu o šířce 3 m vedenou od p. č. 1122 přes p. č. 1312/2 v k. ú. L. na p. č. 1312/10 tamtéž, vyznačenou na geometrickém plánu č. zak. 77-44/93 ze dne 24. 11. 1993, který je součástí tohoto rozhodnutí. Náklady spojené s údržbou cesty ponesou žalobci. Žalobci jsou povinni za zřízené věcné břemeno platit žalovanému částku 300 Kč ročně, vždy do 31. 12. každého roku, počínaje právní mocí rozsudku.
III. Žalobci jsou oprávněni užívat k parkování osobního automobilu parcelu č. 1123/2, vyznačenou jako parkoviště na geometrickém plánu č. zakázky 77-44/93 ze dne 24. 11. 1993, která vznikla zaměřením a oddělením od původní parcely č. 1312/2, která je ve vlastnictví žalovaného, přičemž geometrický plán je součástí rozhodnutí. Náklady spojené s údržbou parkoviště ponesou žalobci. Žalobci jsou povinni za zřízené věcné břemeno platit žalovanému částku 200,- Kč ročně, vždy do 31. 12. každého roku, počínaje právní mocí rozsudku.
Žalovaný je povinen práva žalobců vyplývající ze shora uvedených oprávnění trpět.“
V podání z 15. 10. 1998 žalobci uvedli, že v mezidobí převedli „nemovitost“ na své dcery H. V. a Ing. P. K. a že půjde tedy o nástupnictví na straně žalobce. Podáním ze 4. 11. 1998 sdělily H. V. a ing. P. K., že původní žalobci na ně převedli „nemovitosti zapsané na LV č. 167 pro k. ú. a obec L.“ a že tím vstupují do řízení namísto žalobců. V dalším podáním z 12. 4. 2000 uvedly, že mění návrh tak, aby odpovídal tomu, že geometrický plán, na který bylo v žalobě poukazováno, není dosud v katastru nemovitostí vyznačen.
Soud prvního stupně při jednání 18. 4. 2000 změnu žaloby připustil a rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, č. j. 5 C 496/1996-96, takto změněnou žalobu H. V. a Ing. P. K. zamítl s odůvodněním, že věcné břemeno může soud zřídit jen podle §142 odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo podle §135c odst. 3 ObčZ při vypořádání neoprávněné stavby.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání podle občanského soudního řádu (dále“OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (hlava I. bod 15 této novely), usnesením ze dne 31. 7. 2003, č. j. 12 Co 527/2000-114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jen samotným převodem nemovitostí došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobců. Uložil soudu prvního stupně, aby o návrhu H. V. a Ing. P. K. rozhodl podle §92 odst. 2 OSŘ a v dalším řízení jednal jako s účastníky řízení s těmi osobami, které podle uvedeného rozhodnutí účastníky budou. Dále odvolací soud shledal, že žaloba trpí vadou, která ji činí neprojednatelnou. Zatímco podle obsahu žaloby se žalobci domáhají zřízení věcného břemene, pak ze znění petitu nevyplývá, že by soud měl zřídit konkrétní věcné břemeno, neboť je formulován tak, jako by žalující straně šlo o přiznání existujícího práva, a to i přes skutečnost, že v další části petitu je uvedeno, že by o zřízení věcného břemene za náhradu jít mělo. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 OSŘ žalující stranu vyzval k upřesnění žaloby. Dále odvolací soud připomněl, že podle §151o ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb., účinné od 1. 2. 2001, může soud ve prospěch vlastníka stavby k jeho návrhu zřídit věcné břemeno spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, nelze-li přístup ke stavbě zajistit jinak.
Podáním z 27. 8. 2003 H. V. a ing. P. K. sdělily, že berou zpět návrh ze 4. 11. 1998 a že nadále budou pokračovat v řízení původní žalobci.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2003, č. j. 5 C 496/96-118, žalobce MUDr. R. K. a D. K. (dále „žalobci“) podle §43 odst. 1 OSŘ vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení „upřesnili skutková tvrzení a žalobní petit tak, aby bylo zřejmé, zda se domáhají zřízení konkrétního věcného břemene nebo pouze přiznání existujících práv a věcné břemeno, jehož zřízení nebo ochrany se domáhají, přesně specifikovali.“ Poučil také žalobce, že pokud nebude žaloba ve stanovené lhůtě doplněna a upřesněna, bude odmítnuta. Na tuto výzvu reagovali žalobci podáním z 10. 10. 2003. Podle jejich názoru tím, že „převedli darovací smlouvou nemovitosti na dcery H. V. a Ing. P. K. došlo k situaci, kterou má na mysli §92 odst. 2 OSŘ a jako původní žalobci z řízení vystupují a navrhují, aby do řízení vstoupili na jejich místo tyto jejich dcery.“ Žalobci rovněž uvedli, že návrh podle §92 odst. 2 OSŘ činí proto, že „po zahájení řízení nastala skutečnost - změna vlastníků nemovitosti, s níž právní předpisy spojují určité důsledky, o tomto návrhu musí soud rozhodnout usnesením, které musí být doručeno a je proti němu přípustný opravný prostředek“ a že „nemohou vyhovět výzvě k doplnění a upřesnění žaloby z 15. 9. 2003, neboť by popírali svoje tvrzení shora.“
Soud prvního stupně usnesením z 6. 11. 2003, č. j. 5 C 496/96-123, žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením z 28. 4. 2006, č. j. 12 Co 85/2004-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně, vycházel z právního názoru odvolacího soudu obsaženého v usnesení z 31. 7. 2003, č. j. 12 Co 527/2000-114, a postupoval správně, když vyzval žalobce k doplnění a upřesnění žaloby a po marném uplynutí lhůty stanovené k nápravě vady žalobu podle §43 odst. 2 OSŘ odmítl. A protože žalobci žalobu neupřesnili ani do okamžiku, kdy ve věci rozhodoval odvolací soud, bylo napadené usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrzeno. K námitce žalobců, že se soud prvního stupně měl zabývat jejich procesním úkonem, týkajícím se procesního nástupnictví, odvolací soud uvedl, že úkony směřující k meritornímu rozhodnutí, může soud činit pouze v případě existence řádné žaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o „§237 odst. 1 písm. c) OSŘ.“ Namítají, že odvolací soud, pochybil, když potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, neboť jde o výrok nekonkrétní a není z něj patrné, jaká žaloba byla odmítnuta. Za nesprávné považují odmítnutí žaloby, aniž soud prvního stupně nejprve rozhodl o jejich návrhu z 10. 10. 2003, kterým podle navrhli záměnu účastníků řízení z důvodu, že nemovitosti v k.ú. L. převedli darovací smlouvou na dcery H. V. a Ing. P. K. Znovu opakují, že jde procesní úkon zásadního charakteru, o němž musí soud rozhodnout a proti rozhodnutí soudu je přípustný opravný prostředek. Zároveň napadají i výroky o nákladech řízení a navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že soud prvního stupně postupoval správně podle §43 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnými, řádně zastoupenými účastníky řízení, a je přípustné podle §239 odst. 3 OSŘ (s výjimkou výroku o nákladech řízení – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle žalobci uplatněných důvodů.
K míře vázanosti formulací žalobního návrhu Nejvyšší soud v usnesení z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uvedl, že „požadavek ustanovení §79 odst. věty druhé OSŘ, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu nebo právní skutečnost, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval, čeho se žalobce žalobou domáhá.“ (srov. právní větu publikovanou pod C 2375 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Teprve uvede-li žalobce v žalobě určitě a srozumitelně, jaká povinnost má být žalovanému rozhodnutím soudu uložena, nebo jaký právní vztah či právo má být určeno, přičemž soud ve výroku svého rozhodnutí může jinými slovy formulovat požadavek v žalobě vyjádřený, může soud rozhodnout o návrhu žalobce na změnu v účastenství v daném řízení (ať už jde o návrh odpovídající ustanovení §92 odst. 2 popř. 107a OSŘ). Předpokladem takového rozhodnutí soudu je totiž žaloba, kterou je předmět řízení určitě a srozumitelně vymezen. Jestliže žaloba tuto náležitost nesplňuje, jde o podání, jehož vadu je soud povinen nejprve odstranit postupem podle §43 OSŘ.
Pokud se žalobci v daném případě domáhají zřízení věcných břemen na nemovitostech žalovaného ve prospěch nemovitostí, za jejichž vlastníky se v žalobě označili, pak bylo třeba, aby určitě a srozumitelně takový požadavek v žalobě ve smyslu §79 odst. l OSŘ vyjádřili. Jen za předpokladu naplnění takového předpokladu mohl soud přistoupit k rozhodnutí o procesním návrhu žalobců. Dovolací soud je však oproti přesvědčení soudů obou stupňů toho názoru, že žalobci v žalobě z 20. 5. 1996 vyjádřili určitě a srozumitelně, čeho se domáhají: totiž zřízení věcných břemen a uložení povinnosti zaplatit náhradu za jejich zřízení. I odvolací soud připustil, že z obsahu žaloby je zřejmé, že jde o zřízení věcných břemen. Na vylíčení rozhodující skutečností navazuje žalobci formulovaný petit, začínající slovy o určení, že žalobcům jako vlastníkům nemovitostí náleží specifikovaná práva (odpovídající věcným břemenům) a pokračující slovy, že za zřízení těchto věcných břemen ukládá se žalobcům, aby zaplatili žalovaným náhradu. Z jejich žaloby je tedy srozumitelné, jaká určitá práva mají být rozhodnutím soudu zřízena a o jakých povinnostech má být
rozhodnuto. Soudu nic nebránilo, aby ve výroku svého rozhodnutí použitím jiných slov v žalobě vyjádřený požadavek na zřízení věcných břemen vyjádřil, když formulace petitu o povinnosti k zaplacení náhrady takové upřesnění nevyžadovala. Postup soudu podle §43 odst. OSŘ k odstranění vad žaloby pro její neurčitost a nesrozumitelnost nebyl proto správný a žaloba nemohla být pro takové neexistující vady podle §43 odst. 2 OSŘ odmítnuta.
Pokud žalobci dále namítali, že ve výroku usnesení soudu prvního stupně nebylo specifikováno, jaké podání bylo odmítnuto, lze k tomu poznamenat, že při odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení je žádoucí, aby toto podání bylo ve výroku blíže označeno, a to alespoň datem podání. Z rozhodnutí (alespoň ze spojení výroku se záhlavím rozhodnutí) by také mělo být zřejmé, čí podání soud odmítá.
Dovolací soud z důvodu nesprávné aplikace §43 OSŘ usnesení odvolacího soudu zrušil a protože důvod nesprávnosti rozhodnutí se vztahuje i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu