ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2504.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2504/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P., družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 17/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 26 Co 117/2006-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 10 C 17/2005-45, určil, „že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 88 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území a obci S., okres P., vedené v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 78 a takto je veden na listu vlastnictví v příslušném katastru nemovitostí. Jako vlastnice pozemkové parcely č. 88, na níž je dům postaven, je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, s tím, že příslušným k hospodaření s majetkem státu je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. K tomuto pozemku zřídil příslušný bývalý okresní národní výbor žalobci právo trvalého užívání. Na žádost žalobce z 3. 7. 2000 na změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony reagoval příslušný okresní úřad dopisem z 18. 12. 2000 tak, že za splnění zákonných podmínek dojde k žádané změně dnem 1. 7. 2001 a po tomto datu okresní úřad a nový vlastník sepíší souhlasné prohlášení pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomuto prohlášení nedošlo, neboť zákonem č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, byl zrušen §897c až §897e občanského zákona (dále „ObčZ“). Následně došlo k nové právní úpravě, a to novelizací zákona č. 219/2000 Sb., provedené zákonem č. 280/2002 Sb., kterým se mění zákon o majetku České republiky, umožňující žalobci získat stavební pozemek do vlastnictví na základě převodní smlouvy. Ačkoliv žalobce považoval zrušení §879c až §879e ObčZ za protiústavní, uzavřel po předchozím souhlasu Ministerstva financí podle §60c zákona č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu na předmětný stavební pozemek za 4 614,- Kč. Ke vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí ale nedošlo, neboť žalobce prozatím odmítl kupní cenu zaplatit a vyčkával rozhodnutí Ústavního soudu týkajícího se ústavnosti zrušení §879c až §879e ObčZ. Jeho nálezem z 9. 3. 2004 sp. zn. Pl ÚS 2/2002 byla zrušena k 31. 12. 2004 část druhá zákona č. 229/2001 Sb. a Ústavní soud zároveň vyjádřil, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah založený §897c až §879e ObčZ. Soud prvního stupně s přihlédnutím k rehabilitaci těchto ustanovení ObčZ, po přezkoumání splnění podmínek z nich vyplývajících, dospěl v aplikaci na daný případ k závěru, že žalobce je vlastníkem sporného pozemku; shrnul, že předmětný pozemek je zastavěn budovou ve vlastnictví žalobce, který požádal stát o změnu trvalého užívání pozemku na jeho vlastnictví a ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. uplynula lhůta jednoho roku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 26 Co 117/2006-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tou úpravou, že ve věcném výroku označený pozemek je zapsán v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60000“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a správným shledal i jeho právní posouzení věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkající se stejných účastníků řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Napadená rozhodnutí jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků; toto rozhodnutí je veřejně přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná je povinna podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátce za podání vyjádření k dovolání podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu