ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2530.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2530/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení vodního díla, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 877/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2005, č. j. 12 Co 52/2004-340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 220,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. března 1999, č. j. 5 C 129/94-80, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit vodní dílo na pozemcích parcelních čísel 384/1, 384/3 a 99 v obci K. a kat. území B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není v souzené věci aktivně legitimován, neboť nedoložil, že mu předmětné vodní dílo (malá vodní elektrárna) bylo vydáno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo jiné právní normy. Neztotožnil se s názorem žalobce, že vodní dílo bylo žalobci vydáno jako příslušenství věci hlavní, tj. sklárny v B. Podle soudu prvního stupně pak bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobci ohledně předmětného vodního díla vzniklo či nevzniklo právo na jeho vydání proti povinné osobě S. B., a. s., neboť žalovaný jako fyzická osoba nemůže být povinnou osobou k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. ani podle jiného právního předpisu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 335/99-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně s tím, že v dohodě o vydání věci vodní dílo mezi vydávanými nemovitými věcmi není uvedeno a že pokud věci tvořící příslušenství věci hlavní mají být převedeny, musí být v dispozičním úkonu uvedeny.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 3. září 2002, č. j. 22 Cdo 1030/2001-266, shora označené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na to, že žalobce předmětné vodní dílo označoval jednak jako součást celého objektu sklárny, jednak jako jeho příslušenství, Nejvyšší soud vyslovil názor, že „nabízí-li se či je tvrzena stavební souvislost určité věci – stavby se stavbou hlavní, nelze dospět k závěru, že stavba nikoli hlavní je příslušenstvím, aniž by již byla vyřešena nastolená otázka, zda není součástí stavby hlavní“, a dále uvedl, že pokud „dosud nebylo najisto postaveno, že se nejedná o součást věci hlavní (sklárny), ale o její příslušenství, bylo předčasné zabývat se otázkou, zda ve smlouvě o převodu nemovitostí musí být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím, či nikoli“. Podle názoru Nejvyššího soudu „v případě, že by předmět sporu byl součástí sklárny, nebylo by o jeho převodu na žalobce pochyb“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. října 2003, č. j. 5 C 877/2002-326, zamítl „žalobní návrh, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit vodní dílo na pozemcích parc. č. 384/1, 384/3 a 99 v obci K. a kat. území B.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z nezměněného skutkového zjištění, že předmětné vodní dílo, nacházející se na pozemcích, které nejsou ve vlastnictví žalobce, není výslovně uvedeno v dohodě o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z 28. 6. 1991, o níž žalobce opírá svoje vlastnické právo k předmětnému vodnímu dílu, a že žalobce nemá ani žádnou jinou listinu, která by prokazovala jeho vlastnické právo k této věci. Setrval na právním názoru, vysloveném ve svém dřívějším rozsudku, že právní úkony, týkající se věci hlavní, se bez dalšího nevztahují na příslušenství věci, a že předmětné vodní dílo jako příslušenství sklárny žalobci vydáno nebylo. Ze znaleckého posudku Doc. Ing. P. H., CSc., o jehož správnosti neměl pochybností, vzal za prokázané, že stavba nové elektrárny byla postavena na základech původní elektrárny a odpadní kanál byl zrekonstruován. Původní vodní dílo ke dni vydání nemovitostí žalobci, tj. k 28. 6. 1991, prakticky neexistovalo, resp. neexistovala budova strojovny, která by mohla být propojena s domem č. p. 27 v B. Předmětné vodní dílo je určeno k využití vodní energie. Ze stavebního hlediska nelze říci, že by muselo být trvale užíváno s nemovitostmi ve vlastnictví žalobce. Na podkladě těchto zjištění se soud prvního stupně postavil na stanovisko, že předmětné vodní dílo není součástí nemovitostí vydaných žalobci a další oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., nebylo tak vydáno jako součást věci hlavní a žalobce proto není aktivně legitimován k podání žaloby podle §126 odst. 1 ObčZ.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 12 Co 52/2004-340, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pokud by předmětné vodní dílo mělo být příslušenstvím objektů, vydaných žalobci dohodou o vydání věci, pak skutečnost, že toto vodní dílo v dohodě výslovně není zmíněno, znamená, že touto dohodou nebylo vydáno. Pro posouzení, zda je vodní dílo součástí skláren či nikoli, je podle odvolacího soudu zapotřebí se zabývat otázkou faktického funkčního sepětí vodního díla a skláren, které jediné ovlivňuje právní náhled na daný případ. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ve věcech sp. zn. 24 Cdo 770/98 a sp. zn. 22 Cdo 1432/2002) zaujal právní názor, že předmětné vodní dílo součástí vydaných objektů sklárny ke dni jejich vydání v roce 1991 nebylo a žalobce proto není jeho vlastníkem, resp. spoluvlastníkem. K tomuto závěru došel jednak na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně a jednak na podkladě skutkových zjištění která sám učinil z tvrzení žalobce, a to, „že uvedené vodní dílo nejméně do roku 1945 tvořilo jediný pohon brousících strojů umístěných v brusírně skla a současně pohánělo dynamo, jímž se osvětlovala brusírna skla, jakož i obytná (provozní budova). Poté, co došlo k elektrifikaci obce i skláren, vodní dílo nadále jako hlavní zdroj energie pohánělo brousící stroje, umístěné v brusírně skla, kdy je nesporné, že nejpozději v 60. či 70. letech byly jak vodní dílo, tak brusírna odstaveny z provozu, z vodního díla vymontována turbína a budova brusírny byla stržena. Je tedy vyloučeno, aby ke dni vydání skláren v restituci v roce 1991 vodní dílo vykazovalo jakékoliv sepětí s brusírnou skla, která rovněž již fyzicky neexistovala, kdy právě okamžik realizace restituce je pro posouzení nabytí žalobcova vlastnictví, resp. spoluvlastnictví vodního díla, rozhodný“. Shrnul, že pokud vodní dílo bylo součástí objektu skláren, pak „tento charakter ztratilo faktickým oddělením v důsledku fyzické likvidace jak podstaty vodního díla, tak i strojů, resp. celé budovy skláren, v době výrazně předcházející okamžiku vydání skláren v restituci. … V konečném důsledku se tak předmětné vodní dílo stalo samostatnou věcí a takto s ním bylo i z hlediska dalšího využití nakládáno“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S odkazem na znalecký posudek Ing. H., CSc., namítl, že při nepovolené demolici byla stržena jen část budovy brusírny. Šlo o halu s brousícími stroji. Budova brusírny jako taková nadále existuje a je zachováno stavební propojení s vodním dílem. Dále uvedl, že vodní dílo sestává z několika částí. Jednotlivé části umístěné na pozemku parc. č. 99 v kat. území B. podle znalce Ing. K. nelze považovat za samostatnou stavbu z hlediska funkčního ani stavebního a stavebními úpravami provedenými po znárodnění nebyl změněn stavebně technický charakter předmětného vodního díla. Znalec Ing. H. nesprávně zaměnil celé vodní dílo s budovou strojovny nad tímto vodním dílem, která je pouze jednou ze čtyř částí vodního díla a nemá žádnou stavební samostatnost. Vodní dílo se nachází uprostřed dvora žalobcem restituovaných nemovitostí. To, že vodní dílo je nyní vyřazeno z provozu, neznamená, že bylo odděleno. Odvolací soud se mýlí, pokud má za to, že odstavení staré brusírny z provozu postačilo k tomu, aby se rozpadla jednota celého objektu staré brusírny a vodního díla. Nikde také nebyl prokázán záměr předchůdců žalobce trvale odstavit broušení ve staré brusírně a vzdát se využívání vodního díla. Je otázkou, zda při restituci nebyla vyloučena zpětná úprava brusírny na kolaudační stav s brousící halou, což s ohledem na nepovolenou demolici brusírny, zachované části brusírny a její přístavbu s vodním dílem přichází v úvahu. Nemůže souhlasit s názorem odvolacího soudu, že vodní dílo se stalo samostatnou věcí – namítá, že „blíže neargumentoval volbu názoru na příslušenství, který odpovídá jeho předchozímu zrušenému rozhodování v této věci“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť ke vztahu součásti a příslušenství k věci hlavní existuje již obsáhlá judikatura. Jinak se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť posuzování, zda v jedinečném stavebním uspořádání předmětného vodního díla je či není toto vodní dílo součástí jiné stavby jako věci hlavní, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam.
Pokud jde o způsob řešení právní otázky, zda sporná stavba vodního díla je příslušenstvím nemovitosti vydané (z části) žalobci v restituci, zvolený odvolacím soudem, dovolací soud v tomto směru neshledal, že by byl v rozporu s hmotným právem, resp. s judikaturou dovolacího soudu, jež v době po jeho předchozím rozhodování v této věci sjednotila dříve existující nejednotnost. Velký senát Nejvyššího soudu ČR rozsudkem z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75, ročník 2004, zaujal právní názor, že „tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky“. S tímto rozhodnutím je rozsudek odvolacího soudu v souladu, poněvadž v dohodě o vydání věci – nemovitostí podle zákona č. 87/91 Sb. z 28. 6. 1991, registrované bývalým Státním notářstvím v T. 6. 8. 1991, nebylo zmíněno, že by se s vydávanými nemovitostmi vydávalo i jejich (byť i nekonkretizované) příslušenství.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Uplatněnými dovolacími důvody by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 950,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty 195,- Kč . Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu