ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2610.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2610/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. V., 2) M. V., zastoupeným advokátem, 3) V. L., 4) D. L., zastoupeným advokátkou, 5) B. K., a 6) J. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 162/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 26 Co 46/2006-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 5) a 6) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. L. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) až 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených pozemků. Přestože je nabyl do svého vlastnictví děděním po své matce, jsou v příslušném katastru nemovitostí duplicitně zapsáni jako jejich vlastníci žalovaní, kterým k nim stát zřídil právo osobního užívání neplatně, takže nemohlo dojít k jeho transformaci na právo vlastnické.
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 5 C 162/2005-180, zamítl návrh žalobce, aby bylo určeno, že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 456 pro k. ú. Z. u P. a sice pozemků č. p.: st. 148 o výměře 170 m2, zastavěná plocha bez domu, st. 160 o výměře 126 m2, zastavěná plocha bez stavby, st. 181 o výměře 223 m2, zastavěná plocha bez domu, 321/6 o výměře 734 m2, zahrada, 321/7 o výměře 723 m2, zahrada, 321/8 o výměře 1117 m2, zahrada; dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaným jejich náhradu nepřiznal. Vyšel z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a uvedl, že nárok žalobce mohl být uplatněn jen jako restituční podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), nikoliv podle obecných právních předpisů, jak činí žalobce.
Odvolací soud k odvolání žalobce a žalovaných, jejichž odvolání směřovalo jen do výroku o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 26 Co 46/2006-224, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej pouze ohledně výroku o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně, když v podrobnostech věc dále analyzoval z hledisek vyplývajících z §4 odst. 2 písm. c), §6 odst. 1 písm. p), §8 odst. 1, §11 odst. 2 a §16 odst. 1 zákona o půdě; poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1719/2002 a sp. zn. 22 Cdo 33/2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu vycházejícího z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Je přesvědčen, že jej nelze pouhým výkladem zákona zbavit vlastnického práva, a to navíc výkladem zákona, jehož účelem je zmírnění majetkových křivd. Takový výklad znamená vyvlastnění majetku bez náhrady v případě, že se vlastník takového majetku v důvěře v ústavní instituce státu řídil tehdejší judikaturou Ústavního soudu a zvolil cestu práva občanského, nikoliv restitučních předpisů. Vynechal-li žalobce cestu restituce a učinil svůj nárok cestou práva občanského, neučinil to proto, aby obcházel restituční zákon, ani z důvodu zištnosti, ale proto, že úprava občanskoprávní řešila jeho věc přiléhavěji. Odkazuje na argumentaci soudkyně Ústavního soudu JUDr. Elišky Wagnerové ke stanovisku pléna Ústavního soudu č. 21/05, již v podrobnostech cituje a poukazuje na vázanost České republiky konvencemi o ochraně lidských práv. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní 5) a 6) ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací dovolatele. K citaci názoru JUDr. Wagnerové poukazují na to, že její stanovisko bylo ostatními členy pléna Ústavního soudu přehlasováno. Odkazují na závěry odvolacího soudu, s nimiž se ztotožňují. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Projednávanou věc však soudy rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ“ (Nejvyšší soud České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). K této problematice patří též žaloby původních vlastníků proti osobám, kterým bylo vadně zřízeno právo osobního užívání; i zde je třeba vycházet z toho, že předcházelo-li uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání tehdejším právem požadované správní rozhodnutí, nelze vznik tohoto práva a jeho pozdější transformaci na právo vlastnické zpochybnit (Ústavní soud sp. zn. II. ÚS 114/04, obdobně viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, 31 Cdo 1529/2004, www.nsoud.cz). Právní závěry zde uvedené jsou v souladu se zásadním nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS –st. 21/05.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným 5) a 6 vznikly náklady, představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení - podání vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč a s paušální náhradou hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, celkem 3 150,- Kč. Žalovaným 1) až 4) náklady dovolacího řízení nevznikly. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní 5) a 6) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu