ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2767.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2767/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 1401/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 22 Co 140/2005-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. D. D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 3 C 1401/2003-109, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku v kat. území S. n. B. o výměře 46 m2, označeném v geometrickém plánu č. 302-82/2003 z 5. 9. 2003 č. 50/2 – zahrada. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že rozhodnutím bývalého Státního notářství v R. z 26. 9. 1973, sp. zn. D 557/73, a darovací smlouvou registrovanou 17. 1. 1974 žalobce nabyl do vlastnictví rodinný dům č. p. 58, stavební pozemek parc. č. 70, pozemek parc. č. 49/1 o výměře 1313 m2 a další pozemky v užívání socialistické organizace, vše v kat. území S. n. B. Geometrickým plánem z 3. 8. 1982, č. 3241232-135-82, byly pozemky žalobce nově zaměřeny, a to na pozemek parc. č. 49/1 o výměře 994 m2 – zahrada, pozemek parc. č. 49/3 o výměře 246 m2 – zahrada a pozemek parc. č. 70 o výměře 548 m2 označený jako stavební. Žalovaná je na LV č. 361 pro kat. území S. n. B. vedena jako vlastnice domu č. p. 27, stavební parc. č. 68 a pozemků parc. č. 50 a 51. Geometrickým plánem z 5. 9. 2003, č. 302-82/2003, byl z pozemku parc. č. 50 odměřen pozemek označený jako parc. č. 50/2 o výměře 46 m2 – zahrada. Na žádost žalované bylo 30. 8. 1999 provedeno vytyčení pozemků parcelních čísel 68, 69/1, 69/2, 50, 51, 944, 949 a 945/3, kdy v přírodě byla hranice označena hraničními znaky, ploty a zdmi. Zúčastněné strany, mezi nimi žalobce i žalovaná, k vytyčené a označené hranici nevznesly žádné připomínky. Soud prvního stupně dospěl závěru, že žalobce sporný pozemek nenabyl vydržením, neboť výpověďmi svědků B., K. a B. bylo prokázáno, že od poloviny 80. let mezi účastníky docházelo ke sporům ohledně umístění plotu na hranicích mezi pozemky účastníků a ohledně hranice mezi jejich pozemky. Žalobce v polovině 80. let sporný pozemek oplotil a od této doby byl upozorňován, že jednal neoprávněně. Od tohoto okamžiku žalobce nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. O nedostatku dobré víry žalobce svědčí i protokol o zaměření hranice z roku 1999, který žalobce bez připomínky podepsal, z něhož vyplývá, že pozemek byl vytyčen podle plotu postaveného ze strany žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 22 Co 140/2005-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobce v roce 1985 provedl oplocení nikoli na základě geometrického zaměření, ale na základě dohody s tehdejším vlastníkem sousední nemovitosti. Od té doby docházelo mezi žalobcem a žalovanou jako tehdejší uživatelkou sousedního pozemku ohledně průběhu hranice mezi pozemky a umístění plotu k neshodám. Pro výhrady k umístění plotu ze strany žalované žalobce nemohl být objektivně v dobré víře, že mu pozemek až k vybudovanému plotu patří. K vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobcem nedošlo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že plot mezi pozemky účastníků byl v roce 1985 postaven se souhlasem vlastníka sousedního pozemku, a ten s ním souhlasil až do roku 1997, kdy pozemek prodal žalované. Nemohlo tak v polovině 80. let dojít mezi účastníky k jednáním, která by žalobce zbavovala jeho dobré víry. Odvolací soud svým rozhodnutím připustil, že dobrou víru držitele může přerušit i třetí osoba, která ke spornému pozemku nemá vlastnická práva. Žalobce je toho názoru, že zejména postoj vlastníka sousedního pozemku mu dával právo být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a proto dovolání není přípustné. Poukázala na to, že žalobce nespecifikuje, v čem spatřuje jeho zásadní právní význam. Pokud by dovolací soud rozhodl, že dovolání přípustné je, pak se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení sporného pozemku žalobcem neřeší v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§129 odst. 1, §130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16. Přitom není významné, zda se držitel věci dozví skutečnosti vyvracející oprávněnost jeho držby (tj. že není vlastníkem věci) od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu