ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2768.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2768/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. s. M. k., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 232/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2005, č. j. 8 Co 156/2005-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 17 C 232/95-237, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 997/13 o výměře 6 141 m2 v kat. území S. podle geometrického plánu Ing. Z. J. z 20. 2. 2002, potvrzeného Katastrálním úřadem v K. 25. 2. 2002 pod č. 243/2002, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního soudu v Karviné z 28. 8. 1980, č. j. D 480/80-25, které nabylo právní moci téhož data, žalobce nabyl dědictvím po své matce H. R., zemřelé 25. 1. 1980, do výlučného vlastnictví mj. pozemky parcelních čísel 883, 884, 885, 886 a 890, zapsané na LV č. 290 pro obec a kat. území S. Právním předchůdcem H. R. byl její manžel K. R., který zemřel 11. 11. 1969. H. R. nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům dědictvím po K. R. na základě usnesení Státního notářství v K. z 21. 1. 1970, č. j. D 2261/69-11, a její vlastnictví do evidence nemovitostí bylo zapsáno 24. 3. 1970. Kupní smlouvou z 23. 4. 1970, č. E 334/70-1/Ze, uzavřenou mezi prodávajícím, označeným jako „K. R., S. čís. 33, okr. K.“, a kupujícím československým státem, zastoupeným Krajským investorským útvarem v O., prodávající prodal kupujícímu za účelem výstavby silnice č. II/474 B S. – D. ke sloučení s pozemkem parc. č. 1494 – silnice v kat. území S. pozemky parcelních čísel 883 – zahrada o výměře 1104 m2, 884 díl „c“ – pastva o výměře 373 m2, 885 díl „d“ – pastva o výměře 435 m2, 889 díl „e“ – pastva o výměře 1164 m2 a 890 díl „f“ – role o výměře 3065 m2, zapsané ve vložce č. 31 pozemkové knihy pro kat. území S. Uvedené díly jednotlivých pozemkových parcel byly zaměřeny geometrickým plánem z 30. 11. 1966, č. M- 876-572/66. Smlouvu podepsal K. R. Smlouva kromě uvedení plného jména prodávajícího a jeho adresy bydliště neobsahuje žádné bližší údaje o jeho totožnosti, toliko byla ověřena jeho totožnost z občanského průkazu č. 534176 VP-53, vydaného Obvodním oddělením policie ČR v M. B. 26. 10. 1964, který patří žalobci. Ze znaleckého posudku Mgr. R. M. z 30. 6. 2004 soud zjistil, že smlouvu podepsal sám žalobce Ing. K. R. Podle srovnávacího sestavení parcel byly pozemky parc. č. 883 a díly pozemků parcelních čísel 884, 885, 889 a 890 včleněny do pozemku v nyní vedeném katastru nemovitostí pod parc. č. 997/2, kat. území S., jehož vlastníkem je v katastru nemovitostí veden M. kraj, zastoupený žalovanou. Geometrickým plánem Ing. Z. J. z 20. 2. 2002 došlo k rozdělení pozemku parc. č. 997/2 na pozemky parcelních čísel 997/2, 997/12 a 997/13, vedené jako ostatní plocha – silnice. Výměra pozemku parc. č. 997/13 činí 6141 m2. Rozhodnutím Okresního úřadu v K., Pozemkového úřadu, z 26. 7. 1995, č. j. PÚ-702/R-835/92-Ha, byl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ohledně původních pozemků parc. č. 883 a dílů parc. č. 884, 885, 889 a 890 restituční nárok žalobce zamítnut. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí nebylo prokázáno, že by žalobce byl skutečně oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. s ohledem na to, že vlastnické právo jiné osoby bylo zapsáno na základě smlouvy z 23. 4. 1970, jejíž platnost byla zpochybněna. Soud prvního stupně na straně žalobce shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Kupní smlouvu z 23. 4. 1970 považoval za absolutně neplatnou, neboť ji uzavřel žalobce přímo svým jménem, aniž by byl oprávněn s předmětnými pozemky disponovat. V době uzavření smlouvy kupní smlouvy jedinou vlastnicí pozemků byla matka žalobce H. R. K námitce žalované, že žalobce, který při uzavření smlouvy vyvolal omyl žalované ohledně osoby vlastníka předmětných nemovitostí, se nemůže domáhat neplatnosti smlouvy, soud prvního stupně uvedl, že nároky vzniklé v důsledku omylu vyvolaného žalobcem při uzavření smlouvy je třeba posuzovat podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy a že podle §49 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. mohl vést pouze k uplatnění práva odstoupit od smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením, neboť právní předchůdce žalované stát užíval pozemky, nyní označené jako parc. č. 997/13, na podkladě kupní smlouvy z 23. 4. 1970 od roku 1970 do roku 1992, kdy žalobce k těmto pozemkům vznesl restituční nárok, v dobré víře, že mu pozemky patří. Podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že si žalovaná před uzavřením kupní smlouvy neověřila v evidenci nemovitostí, kdo je vlastníkem pozemků a uvěřila sdělení žalobce, sama o sobě nemohla vyloučit její dobrou víru při držení pozemků, neboť zápis v evidenci nemovitostí neměl konstitutivní účinky, pro osoby uzavírající smlouvy údaje v evidenci nebyly závazné a vlastnictví státu nikdo nezpochybňoval.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 8 Co 156/2005-259, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dodal, že žaloba je nedůvodná i z jiného důvodu. Zopakoval důkaz spisem Okresního úřadu v K., zn. PÚ-202.O-A/15, a uvedl, že jestliže žalobce uplatnil svůj nárok na základě restitučních předpisů a s uplatněním tohoto nároku neměl úspěch, pak s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu je vyloučeno, aby se v takovém případě domáhal určení vlastnictví určovací žalobou podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), „neboť by v podstatě tímto způsobem obcházel speciální restituční předpis, na jehož základě chtěl neúspěšně majetek získat“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že základem sporu je právní otázka, zda žalovaná byla oprávněným držitelem pozemků na podkladě její dobré víry. Podle žalobce československý stát nemohl být od počátku objektivně v dobré víře ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy. Protože středisko geodézie zapsalo pozemky na list vlastnictví právní předchůdkyně žalobce jeden měsíc před uzavřením kupní smlouvy, lze předpokládat, že právního předchůdce žalované na rozpor v osobě vlastníka pozemků upozornilo. Opakovaně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 2 Cdon 1925/97 a sp. zn. 28 Cdo 49/98. Skutečnost, že stát předmětné pozemky užíval, budoval na nich stavby, převáděl je v rámci správy majetku, bez dalšího neznamenalo, že osobám oprávněným jednat za státní organizaci nemohly být známy okolnosti uzavření kupní smlouvy. Právní předchůdce žalované při stavbě silnice na předmětných pozemcích vycházel z protokolu ze 7. 8.1959, sepsaného s otcem žalobce za účasti zástupce odboru dopravy KNV v O., kdy otec žalobce přistoupil na výkup pozemků pro stavbu silnice S. – D., která byla kolaudována již v roce 1963, čili před výkupem pozemků. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce zaplatil kupní cenu, a skutečnost, že se nepostaral o změnu zápisu vlastníka pozemků v evidenci nemovitostí, svědčí o tom, že od počátku si byl vědom absolutné neplatnosti kupní smlouvy. Tím, že žalobce a jeho právní předchůdkyně byli vedeni v evidenci nemovitostí jako vlastníci pozemků, byli v dobré víře, že jim pozemky patří a že žalovaná, resp. její právní předchůdce, je užívají bez právního důvodu. Odvolací soud na tyto skutečnosti nebral zřetel. Kupní smlouva nebyla podepsána převodcem, neboť ve smlouvě označený vlastník pozemků K. R. zemřel. V této souvislosti odkázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1925/97, týkající se oprávněnosti držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, kterou převodce nebo nabyvatel nepodepsal. Právní závěr soudů obou stupňů, že stát od uzavření kupní smlouvy do roku 1972 užíval v dobré víře, že mu patří, a proto k nim nabyl vlastnické právo, vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soud prvního stupně poté, co byl jeho dřívější rozsudek odvolacím soudem zrušen, neprovedl žádné dokazování ve vztahu k otázkám vydržení a nepřistoupil na žádné důkazní návrhy žalobce ohledně nedostatku dobré víry žalované. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pak také pominul judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jak plyne z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1115/2001. S ohledem na spornou platnost kupní smlouvy nebylo možné nárok žalobce posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb. a věc je proto třeba řešit podle obecných předpisů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné odmítnuto, s tím, že uváděné skutečnosti v dovolání byly již známy oběma soudům, které se s nimi řádně vypořádaly. Jejich právní závěry odpovídají řádně zjištěnému skutkovému stavu a stávající judikatuře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dvou důvodů, a to jednak, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením a jednak, že neměl-li žalobce úspěch s uplatněním svého nároku podle restitučních předpisů, je vyloučeno, aby se domáhal určení vlastnictví určovací žalobou podle §80 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení z 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, (viz C 2878 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, C. H. Beck, sešit 30), dovodil, že „není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním.
Právní otázka, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., byla již řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě“. Převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004).
V daném případě sám žalobce vychází z toho, že stát se zmocnil sporného pozemku na základě neplatné smlouvy. Stejně jako v posledních dvou citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ČR jde o restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Pak ovšem se žalobce nemohl úspěšně domáhat soudní ochrany podle §126 odst. 1 ObčZ.
Protože jeden z důvodů vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu nečiní toto rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť výše uvedená právní otázka, mající rozhodný vliv na rozhodnutí ve věci, byla již dovolacím soudem řešena, dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty 489,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu