ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2808.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2808/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. Z., b) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalované M. F., zastoupené advokátkou, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1378/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č. j. 31 Co 491/2004-138 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 17. 8. 2004, č. j. 5 C 1378/2003-117, výrokem pod bodem I., že se zamítá žaloba, aby bylo žalované uloženo odstranit stavbu chaty č. ev. 07, zřízené na pozemku parc. č. 636 - lesní pozemek, v obci a k. ú. P., zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 40, pro obec a k. ú. P., na svůj náklad do 30 dnů od právní moci rozsudku a aby jí bylo v téže lhůtě uloženo předat žalobcům pozemek v původním stavu. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci 1), 2) jsou podílovými spoluvlastníky, každý z nich ve výši jedné ideální poloviny pozemku parcely č. 636 – lesního pozemku v obci a k. ú. P., na němž je umístěna stavba chaty ve vlastnictví žalované. Dne 15. 2. 1945 spolu uzavřeli J. M. (právní předchůdce žalované) a M. Z. [děd žalobce 1)] nájemní smlouvu, kterou M. Z. pronajal J. M. část svého pozemku „pro postavení dočasné wekendové chaty za roční nájemné 100.—K (jednosto)“ na dobu 10 let s tím, že po uplynutí této lhůty může být nájemní smlouva prodloužena po oboustranné dohodě. Chata byla J. M. postavena v roce 1945. M. Z. a M. Z. posléze postupní smlouvou ze dne 22. 12. 1948 převedli pozemek parc. č. 636 na M. Z. a J. Z. [otce a matku žalobce 1)] a ti zase kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1983 na žalobce 1), 2). V roce 1952 rodiče žalobce 1) sdružili pozemek parc. č. 636 do JZD R. se sídlem v P. Podle §22 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), zaniklo právo družstevního užívání k pozemku a nahradil ho nájemní vztah, který byl smlouvou ke dni 16. 11. 1993 zrušen. Dne 11. 9. 1962 prodal J. M. chatu postavenou na pozemku parc. č. 636 žalované za kupní cenu 5000,- Kč. Chata slouží k rekreaci je podezděná, stojí na třech cihlových pilířích, je dřevěná (srubová) s prosklennou verandou bez odpadní kanalizace, přívodu vody a el. připojení s lokálním vytápěním. V roce 1972 jí bylo přiděleno evidenční číslo. Před Městským úřadem v B. proběhlo řízení o jejím odstranění jako nepovolené stavby. Městský úřad v B., odbor výstavby rozhodnutím ze dne 24. 2. 2003, č. j. Výst. 3273/4/2000/Va, nařídil odstranění rekreační chaty. Krajský úřad S. kraje, odbor územního a stavebního řízení rozhodnutím ze dne 4. 6. 2003, č. j. ÚSŘ 26307/236/2003/Bas, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, aniž mu věc vrátil k novému projednání, s odůvodněním, že „nápravu současného nevyhovujícího stavu je možno řešit v řízení podle §104 stavebního zákona a existenci stavby na cizím pozemku soudní cestou“. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 3. 2004, č. j. 11 C 470/2003 – 74, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2004, byla zamítnuta žaloba M. F. na určení, že na pozemku parc. č. 636 v k. ú. P. vázne věcné břemeno chaty č. evidenční 07 v P. a věcné břemeno přístupu ke stavbě rekreační chaty č. evidenční 07 v P. ve prospěch vlastníka stavby.
Z výše uvedeného skutkového stavu dovodil soud prvního stupně následující právní závěry:
Chata byla postavena za účinnosti Obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OOZ“), proto je nutné vznik právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem posuzovat podle tehdejší právní úpravy. Stavba chaty byla zřízena jen v mezích omezeného užívacího práva stavebníkova pro dobu nájmu pozemku. Nesplňovala podmínku stavby trvalé, aby mohla být pokládána za věc nemovitou ve smyslu §297 OOZ. Jednalo se o věc movitou o tkzv. superaedifikát. Nájemce byl povinen po skončení nájemní smlouvy vrátit pozemky bez stavby. Od 1. 1. 1951 se nájemní poměr založený smlouvou z 15. 2. 1945 řídil občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. (dále též jen „OZ“). Podle §398 odst. 1 OZ nájem skončil uplynutím doby, na kterou byl ujednán. Podle §398 odst. 2 užíval-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel do patnácti dnů proti tomu u soudu nezakročil, obnovovala se nájemní smlouva za týchž podmínek, za kterých byla ujednána původně. Nájem ujednaný na dobu delší než rok se obnovoval vždy na rok, nájem ujednaný na dobu kratší, na tuto dobu. Původně sjednaný nájem uplynul 15. 2. 1955. Poté se každoročně obnovoval v důsledku chybějícího zákroku ze strany pronajímatele. Překážkou tomu nebylo právo družstevního užívání, které od roku 1952 svědčilo k pozemku parc. č. 636 JZD P. Podle zákona č. 69/1949 Sb., a podle zákona č. 49/1950 Sb., (správně 49/1959 Sb.) o jednotných zemědělských družstvech, právo družstevního užívání pozemků opravňovalo družstvo k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém náleželo vlastníku pozemku. Kupní smlouvou z 11. 9. 1962, na základě níž nabyla do vlastnictví rekreační chatu, vstoupila žalovaná současně i do práv a povinností z nájemní smlouvy k pozemku, na němž chata stojí (§262 OZ). Od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb., (dále též jen „ObčZ“) se řídil právní vztah mezi žalovanou a JZD v P. k pozemku §494 (ObčZ), podle něhož o nájmu zemědělského majetku platilo přiměřeně ustanovení o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání (§397 a §398), nestanovil – li zvláštní předpis jinak. Nájemní smlouva se nadále obnovovala i za účinnosti tohoto zákona. Podle novely ObčZ provedené zák. č. 509/1991 Sb., která platí od 1. 1. 1992, a to §676 odst. 2 ObčZ, užívá – li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva a za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu. Žalobci takovou žalobu ve stanovené lhůtě nepodali. V dané věci byl nájem naposledy prodloužen do 15. 2. 2003. Žalobci ale podali žalobu až 21. 11. 2003. Nelze jim tedy přiznat ochranu vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ, protože nárok byl uplatněn předčasně.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované, aby odstranila na svůj náklad stavbu chaty evidenční číslo 07, stojící na pozemku parc. č. 636 – lesní pozemek v obci a k. ú. P., zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 40 pro obec a k. ú. P.; současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud doplnil závěry soudu prvního stupně o posouzení, zda byl M. Z. [děd žalobce 1)] oprávněn pronajmout pozemek parc. č. 636, když byl v době vzniku nájemní smlouvy pouze jedním ze spoluvlastníků pozemku v rozsahu 1/4. Dalšími spoluvlastníky tehdy byli jeho manželka M. Z. v rozsahu 1/4, její dcera M. K. v rozsahu 1/6 a zbývající 2/6 připadaly na tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens) po V. B. Okolnost, že M. Z. jako menšinový spoluvlastník pronajal předmětný pozemek a případně tak mohl porušit práva ostatních spoluvlastníků jednostranným nakládáním se společnou věcí, však podle jeho závěru nezpůsobila neplatnost nájemní smlouvy. Ostatní spoluvlastníci měli totiž možnost domáhat se nápravy zápůrčí žalobou ve smyslu §523 OOZ.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že právní režim stavby zřízené na cizím pozemku na základě obligačního práva, které zaniklo, se liší od režimu neoprávněné stavby podle §135c ObčZ. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci se nemohou domáhat odstranění stavby chaty jako neoprávněné stavby, ale mohou, zaniklo-li občanskoprávní oprávnění žalované, mít na jejich pozemku stavbu, požadovat ochranu vlastnického práva k pozemku podle §126 odst. 1 ObčZ, a to žalobou na odstranění stavby, neboť se jedná o nemovitost. Proto řešil otázku, kdy právnímu předchůdci žalované případně samotné žalované zaniklo právo užívat pozemek žalobců. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo nájmu založené nájemní smlouvou z 15. 2. 1945 nezaniklo tím, že byl předmětný pozemek v roce 1952 sdružen do JZD P. Tehdy platil zákon č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, k němuž bylo vydáno jako prováděcí předpis nařízení ministerstva zemědělství č. 75/1949 Sb. Tento zákon ještě právní režim sdružených pozemků neupravoval, ale obsahoval v §9 odst. 1, 2 zákonné zmocnění pro podrobnější úpravu ve stanovách. Vzorové stanovy vyhlášené v částce 40/1953 Ú. l. v článku 2 stanovily jen, že půda, kterou členové sdružili ke společnému hospodaření zůstává jejich vlastnictvím. Podrobnější úpravu práva družstevního užívání pozemků obsahoval až další zákon o jednotných zemědělských družstvech č. 49/1959 Sb. a vzorové stanovy publikované pod č. 169/1964 Sb. Podle §24 odst. 3 zák. č. 49/1959 Sb. mělo jednotné zemědělské družstvo při výkonu práva užívání zemědělských pozemků, které členové sdružili do společného užívání, stejná oprávnění i povinnosti, jaké příslušely vlastníku, pouze s tím rozdílem, že tyto pozemky nemohly být zcizeny nebo zatíženy. Pronajmout sdružený pozemek mohlo jen družstvo a jen v odůvodněných výjimečných případech. Kompletní úpravu práva družstevního užívání provedl teprve až zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví. Odvolací soud dovodil, že vznik práva družstevního užívání k pozemku parc. č. 636 měl za následek změnu v osobě pronajímatele, kterým se stalo namísto vlastníků pozemku JZD v P. Podle dalšího právního závěru odvolacího soudu kupní smlouvou ze dne 11. 9. 1962 vstoupila do nájemního vztahu k pozemku parc. č. 636 namísto J. M. žalovaná. Nájemní vztah k pozemku parc. č. 636 se po dobu účinnosti OZ každoročně obnovoval.
Naproti tomu od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti ObčZ z roku 1964, již k obnově nájemního vztahu z nájemní smlouvy ze dne 15. 2. 1945 podle odvolacího soudu nedošlo. Tento občanský zákoník institut nájmu v dřívějším významu neupravoval a nahradil ho institutem užívání. Právo dočasného užívání k pozemkům sdruženým k družstevnímu užívání upravil teprve až od 1. 1. 1976 zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví. Užívání sdruženého zemědělského pozemku pro rekreační účely občanů zcela vyloučil. Podle §498 ObčZ se řídily ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem se však posuzovaly podle dosavadních předpisů. Odvolací soud z toho dovodil, že nájemní vztah k pozemku parc. č. 636 se naposledy obnovil dne 15. 2. 1964 (ještě za účinnosti OZ) a po uplynutí jednoho roku nájemní poměr zanikl.
Odvolací soud se zabýval i tím, zda požadavek na odstranění chaty není v rozporu s dobrými mravy (§3 ObčZ) a dospěl k závěru, že nikoliv. Chata stojí uprostřed velkého lesního pozemku (o rozloze 21 040 m2), od počátku byla zřízena jako dočasná stavba, není vybavena vodou, elektřinou odpadem a není k ní právně ošetřen ani přístup. Nelze tedy mít zato, že by jejím odstraněním byly dotčeny zvlášť významné zájmy žalované, aniž by její odstranění přineslo odpovídající prospěch žalobcům, jak tato hlediska pro aplikaci §3 ObčZ vymezuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako dovolací důvody uplatnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že nároky z nájemní smlouvy ze dne 15. 2. 1945 přetrvaly i za účinnosti ObčZ z roku 1964, a že požadavek žalobců na odstranění chaty je v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o existenci jejího nároku i za účinnosti ObčZ z roku 1964, poukazovala na to, že §24 odst. 3 zákona č. 49/1959 Sb. umožňoval nájem pozemků v družstevním užívání v odůvodněných případech. Od 1. 1. 1976 vstoupil v účinnost zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, který v §109 stanovil, že zemědělskodružstevní vztahy vzniklé před 1. 1. 1976 se posuzují podle dosavadních předpisů. Tento zákon neobsahuje konkrétní ustanovení o zániku smluvních vztahů uzavřených v souladu s předchozími předpisy. Nájemní smlouva tak mohla být i nadále obnovována. Pokud jde o rozpor s dobrými mravy poukazovala na to, že žalobci požadovali roční nájemné 50 000,- Kč, které je pro ni jako starobní důchodkyni nepřijatelné, a že chata pro ni představuje majetek značné hodnoty, ke kterému má za více než 40 let užívání hluboký citový vztah. Tyto skutečnosti odvolací soud přehlíží. Okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřovala v tom, že odvolací soud vyhodnotil stavbu chaty jako jednoduchou, ačkoliv je chata umístěna na zděné podezdívce, má zdvojené stěny, je zateplená a lze ji vytápět. Je tedy celoročně obyvatelná. Asi 50 m od chaty je zpevněná cesta a asi 150 m od chaty se nacházejí další tři chaty rovněž v lese. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je podle §237 odst. 1 písm a) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V dané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na dovoláním nezpochybněném závěru, že se ohledně stavby chaty žalované postavené na pozemku žalobců neuplatní zásada „superficies solo cedit“ (co je pevně spojeno s půdou, patří vlastníkovi půdy), nýbrž že jde o tzv. superaedifikát t. j. stavbu zřízenou jen v mezích omezeného užívacího práva stavebníkova (stavbu zřízenou poživatelem pro dobu jeho požívání) a že podle §1109 OOZ po skončení nájemní (pachtovní) smlouvy musí nájemce (pachtýř) vrátiti věc podle soupisu, který snad byl zřízen, nebo přece ve stavu, v jakém ji převzal, spachtované pozemky však hospodářsky vzdělané, jak jest obvyklé vzhledem k roční době, kdy se pacht skončil. Proto bylo posouzení nároku žalobců odvislé od zjištění, zda žalované dosud svědčí nájemní poměr k pozemku žalobců, na němž stojí její chata či nikoliv.
Žalovaná odvozovala existenci nájemního poměru k pozemku parc. 636 od kupní smlouvy z 11. 9. 1962. Předmětnou kupní smlouvou však došlo jen k převodu vlastnictví k chatě postavené na pozemku parc. č. 636. Občanský zákoník z roku 1950, za jehož účinnosti byla kupní smlouva uzavřena, opustil zásadu, „superficies solo cedit“ tím, že v ustanovení §25 věty druhé uvedl, že stavby nejsou součástí pozemku. V §155 pak stanovil, že vlastníkem stavby může být osoba odlišná od vlastníka pozemku. Nebyla-li stavba součástí pozemku, byla samostatnou věcí a nebylo tudíž vyloučeno, aby stavba i pozemek, na němž stavba stojí, měly odlišný právní osud. Došlo-li ke změně vlastníka stavby, nemělo to automaticky za následek i změnu ve vlastnictví k pozemku. Odvolací soud vycházel z jiného právního názoru.
Podle názoru dovolacího soudu právo žalované mít v nájmu pozemek parc. č. 636 nemohlo založit ani konkludentní jednání (jednotné zemědělské družstvo respektovalo užívání pozemku žalovanou a přijímalo od žalované nájem). Sdružením pozemku parc. č. 636 do JZD v P. vzniklo JZD v P. k tomuto pozemku právo družstevního užívání, které mělo za následek, že vlastníci pozemku pozbyli hmotněprávní oprávnění uzavírat nájemní smlouvy ke sdruženému pozemku a toto právo nabylo jednotné zemědělské družstvo (srov. §24 odst. 3 zák. č. 49/1959 Sb., podle něhož jen družstvo mohlo sdružený pozemek pronajmout a jen v odůvodněných vyjímečných případech). Žalovaná tak mohla získat nájemní právo k pozemku jen smlouvou, kterou by uzavřela s JZD v P. (potud jsou bez významu její tvrzení, že jednala s vlastníky pozemku). Podle §40 odst. 1 věty první OZ bylo třeba u právních úkonů o právech k nemovitostem písemné formy, ledaže se jednalo o nájem rodinného domku nebo jiné podobné stavby anebo jen části budovy. Jinak nebyl právní úkon platný (srov. §38 OZ). Podle §1 odst. 1 zák. č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, který nabyl účinnosti dnem 30. 8. 1951, k převodu nemovitosti a k pronájmu zemědělské nebo lesní půdy bylo třeba přivolení okresního národního výboru. Dnem 1. 4. 1964 byl zák. č. 65/1951 Sb. zrušen a stávající úprava byla nahrazena ustanovením §490 odst. 2 věta třetí ObčZ (ve znění před novelou č. 131/1982 Sb.), podle něhož k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, bylo třeba souhlasu okresního národního výboru. Podle §494 ObčZ o nájmu zemědělského pozemku platilo přiměřeně ustanovení o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání (§397 a 398), nestanovil-li zvláštní předpis jinak. Od 1. 1. 1976 nabyl účinnosti zák. č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, který založil právo dočasného užívání i pro pozemky v režimu družstevního užívání. Podle §40 zák. č. 122/1975 Sb., sdružené pozemky, které nebylo možno hospodárně a účelně využít pro socialistickou zemědělskou velkovýrobu, mohlo družstvo se souhlasem okresního národního výboru, vydaným po předchozím vyjádření okresní zemědělské správy, přenechat k dočasnému užívání a) státní nebo družstevní organizaci pro zemědělské i nezemědělské využití, b) společenské organizaci pro zemědělské využití c) jde-li o pozemky v zastavěné části obce (intravilánu) nepřesahující výměru uvedenou v §36 odst. 2 písm. b), také členům družstva, kteří neměli vlastní zahradu, pro zemědělské využití. O přenechání sdružených pozemků k dočasnému užívání musela být uzavřena písemná smlouva (§41 odst. 1 zák. č. 122/1975 Sb.). Vyjma období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1975, kdy na případnou smlouvu dopadal režim ustanovení §494 ObčZ, který nestanovil povinnost písemné formy, však žalovaná nemohla platně uzavřít smlouvu o nájmu lesního pozemku případně o jeho dočasném užívání bez písemné formy. Nicméně i v období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1975 bylo zapotřebí k účinnosti ústní smlouvy o nájmu lesního pozemku souhlasu příslušného národního výboru. Žalovaná ani písemnou smlouvu ani souhlas příslušného národního výboru k nájmu lesního pozemku případně k jeho dočasnému užívání nedoložila. Neprokázala tedy existenci práva k pozemku parc. č. 636, jež by jí opravňovalo mít na pozemku i nadále chatu.
I když napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud se v něm dovozuje, že žalované svědčilo nájemní právo k pozemku parc. č. 636 v období od 11. 9. 1962 do 15. 2. 1965, vychází z nesprávného právního posouzení, je výsledná právní úvaha odvolacího soudu, že žalovaná nemá k pozemku žalobců právo, které by zakládalo nárok jej užívat a že je povinna podle §126 odst. 1 ObčZ odstranit z pozemku stavbu chaty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy sešit 2, ročník 2001), správná.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že v dané věci není namístě odepřít žalobcům právo na ochranu jejich vlastnického práva pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, případně jde-li o šikanózní výkon práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99). Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu“ (rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, Soudní judikatura 11/2000). Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. V dané věci tomu tak není, neboť právní posouzení odvolacího soudu aplikuje zásady vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99.
Bez významu jsou výhrady žalované, že stavba rekreační chaty je lepší kvality, než jak ji vyhodnotil odvolací soud, a že nedaleko od stavby je zpevněná přístupová cesta. Nejde o zjištění, jež by bylo způsobilé úvahu odvolacího soudu, že požadovaná ochrana vlastnického práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, ovlivnit. Úvaha odvolacího soudu o nepřípadnosti aplikace §3 odst. 1 ObčZ stojí totiž především na tom, že žalovaná své hmotněprávní postavení od počátku založila na riziku, že bude muset odčinit následky zásahu do vlastnického práva žalobců a dále na tom, že žalované nelze přiznat výhodu z porušení práva jen proto, že žalobci nemohli v důsledku společenskoprávních poměrů (byli omezeni v nakládání se svým majetkem) již dříve ochranu svého práva naplnit.
Žádný z dovolacích důvodů uplatněných žalovanou v dovolání neobstojí a proto dovolací soud podle §243 b odst. 2 OSŘ dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobcům náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu