ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2854.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2854/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 181/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2005, č. j. 6 Co 1334/2005-395, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2005, č. j. 6 Co 1334/2005-395, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. února 2005, č. j. 4 C 181/2003-364, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. srpna 2001, č. j. 5 C 102/93-182, uložil žalovanému, aby vyklidil a vyklizenou žalobci předal část stavební parc. č. 34 v obci a kat. území B., zapsané u Katastrálního úřadu ve S. na LV č. 1688, a to v rozsahu původní parc. č. 524 od hranice stávající stodoly severně po hranici stavební parc. č. 34, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 16. listopadu 2001, č. j. 7 Co 2168/2001-205, rozsudek soudu prvního stupně z 8. 8. 2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. května 2002, č. j. 5 C 102/93-235, žalobě opět vyhověl a odvolací soud rozsudkem ze dne 16. října 2002, č. j. 7 Co 2181/2003-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. října 2003, č. j. 22 Cdo 838/2003-287, rozsudek odvolacího soudu ze 16. 10. 2002 a soudu prvního stupně z 3. 5. 2002 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. února 2005, č. j. 4 C 181/2003-364, opakovaně uložil žalovanému, aby vyklidil a vyklizenou předal žalobci blíže označenou část stavební parc. č. 34, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 34 a parc. č. 523 – zahrada v kat. území B. na základě darovací smlouvy z 26. 9. 1978, uzavřené s J. K. (jeho strýcem). První zápis vlastnického práva k pozemku č. kat. 34 – domek č. p. 12 se dvorem a parc. č. kat. 523 – zahrada byl proveden do vložky č. 28 pozemkové knihy pro obec P., B., soudní okres B., ve prospěch J. a K. K. v roce 1873. Podle výměru Okresního soudu v Blatné ze 4. 12. 1890 byla parc. č. kat. 523 rozdělena na dvě parcely – parc. č. kat. 523 – zahrada a parc. č. kat. 524 – zahrada. Parc. č. kat. 524 byla zapsána do vložky č. 28. V pozemnostním archu č. 76, založeném v roce 1905 pro držitele J. a J. K., jsou uvedeny pozemky, zapsané v knihovní vložce č. 28 k datu 1890, a to st. p. 34 a parc. č. 523 a 524. Žalovaný je vlastníkem domu č. p. 19 a pozemků parc. č. 37 a 36 v kat. území B., tyto nemovitosti nabyl v roce 1984 darem od svých rodičů B. a L. K., kteří je nabyli kupní smlouvou z 25. 7. 1972 od A. K. Dům č. p. 19 na st. parc. č. kat. 37 spolu s bývalou stodolou č. kat. 36 byl na základě smlouvy z roku 1850 zapsán v pozemkové knize ve vložce č. 38 jako vlastnictví V. a V. J. Ve vložce č. 38 pozemek parc. č. 524 není uveden. Následně došlo ohledně těchto nemovitostí k několika převodům. V pozemnostním archu č. 83 založeném pro J. J. z D. je vedle nemovitostí vedených ve vložce č. 38 uveden i pozemek parc. č. 524 z vložky č. 28. Podle poznámky z roku 1901 byl pozemek parc. č. 524 přepsán na pozemnostní arch č. 76. Ze znaleckého posudku Ing. K. R. soud zjistil, že pozemková parc. č. 524 byla v roce 1918 zvětšena o díl st. parc. č. 34, což byla zbylá část dvora zastavěného budovou stodoly, a její výměra od té doby činila 102 m2. Při zakládání evidence nemovitostí a při komplexním zakládání evidence v kat. území B. byla pozemková parc. č. 524 pozemkového katastru přisloučena do st. parc. č. 34, která je v současném katastru nemovitostí vedena na LV č. 1688 pro žalobce. Část pozemku parc. č. 34 v rozsahu původní parc. č. 524 je minimálně od 30. let 20. století v užívání právních předchůdců žalovaného, toto užívání probíhalo nerušeně do počátku 80. let 20. století, kdy žalobce požadoval vyklizení sporného pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaného nemohli nabýt vlastnictví ke spornému pozemku vydržením podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“) pro nedostatek poctivosti držby pozemku. Poukázal na to, že neexistuje žádný titul, kterým by bylo podloženo přesvědčení právních předchůdců žalovaného, že jim sporný pozemek patří, a že u nich nešlo ani o omluvitelný omyl, neboť při zachování minimální opatrnosti museli zjistit, že užívají pozemek v podstatně vyšší výměře, jestliže celková výměra pozemků, které vlastnili, činila 123 m2, zatímco fakticky užívali výměru 225 m2. S ohledem na tyto okolnosti nemohli nabýt vlastnictví tohoto pozemku ani podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., protože nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří, a nešlo tak o oprávněnou držbu. Ze stejných důvodů nepřicházelo v úvahu vydržení vlastnictví ani podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále „ObčZ“) ve znění pozdějších novel nehledě na to, že od roku 1978 se žalobce domáhá vyklizení pozemku. Protože žalovaný užívá sporný pozemek bez právního důvodu, žalobě vyhověl.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. července 2005, č. j. 6 Co 1334/2005-395, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. K námitkám žalovaného uvedl, že „závěr o tom, zda je někdo vlastníkem pozemku, nelze učinit na základě údajů v evidenci, která je ohledně tohoto pozemku vedená. Vždy musí být doložen právní titul, na základě kterého osoba vlastnictví k předmětnému pozemku nabyla. Takový právní titul nebyl doložen a ani není tvrzeno, že takový právní titul existuje“. Právní předchůdci žalovaného byli nepoctivými držiteli sporného pozemku, neboť museli seznat, že vlastnictví k němu nikdy nenabyli. Shodně jako soud prvního stupně poukázal na rozdíl ve výměrách pozemků, které právní předchůdci nabyli a které fakticky užívali, s tím, že se jedná o značný rozdíl, který lze při běžné opatrnosti zjistit. Neomluvitelný důvod je na překážku poctivé držbě podle OZO i oprávněné držbě podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Za situace, kdy se žalovaný chopil držby pozemku, jehož výměra činila 80 % výměry pozemku jim nabytého, nemohl být žalovaný ve smyslu §130 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č.131/1982 Sb. se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu sporný pozemek patří, a nemohl proto vydržet vlastnictví ani podle tohoto zákona. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně nadbytečně zabýval otázkou ztráty dobré víry žalovaného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že při posuzování dobré víry či poctivosti držby sporného pozemku je zapotřebí přihlížet i „k zasazení pozemku do terénu“, k tomu, jakým způsobem byly nemovitosti převáděny a mezi kterými příbuznými. Protože nemovitosti byly převáděny z předků na potomky, kteří je užívali v hranicích, jak byly oploceny, nevznikala potřeba vzhledem k několikanásobným převodům výměry kontrolovat a srovnávat. Skutečnost, že oplocení je stále ve stejné hranici, žalovaný ani jeho právní předchůdci neměli pochybnosti o tom, že jim sporný pozemek patří. S odkazem na §326 a §368 OZO lze u žalovaného a jeho právních předchůdců uvažovat o nedbalosti, při níž je poctivost držby zachována. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, příp. jeho zamítnutí, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jde o dovolání přípustné. Zcela se ztotožnil s právním posouzení věci soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěrů, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, resp. s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Pro výsledek sporu je určující vyřešení otázky aktivní legitimace žalobce. Jestliže totiž některý z vlastníků domu čp. 19 a přilehlých pozemků nabyl vlastnictví sporného pozemku vydržením, jak tvrdí dovolatel, není žalobce k danému sporu legitimován.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní úvaze, že držba právních předchůdců žalovaného v právním režimu OZO nebyla poctivá, resp. že podle pozdější právní úpravy nemohla být z téhož důvodu dána dobrá víra držitelů sporného pozemku. Důvodem nepoctivosti držby sporného pozemku má být skutečnost, že při poměru výměry pozemků, které tito držitelé vlastnili, a výměry pozemků, které skutečně užívali, museli při zachování minimální opatrnosti zjistit, že užívají pozemek o podstatně větší výměře. V dané věci tedy jde o správnost posouzení věci odvolacím soudem v otázce poctivosti držby předmětného pozemku na straně právních předchůdců žalovaného či existence jejich (popř. i žalovaného) dobré víry na základě omluvitelného omylu.
Jestliže se odvolací soud s ohledem na právní názor zaujatý při řešení uvedené právní otázky nezabýval dalšími předpoklady eventuálního vydržení předmětného pozemku, nemohl se jimi zabývat ani dovolací soud.
Odvolací soud také zaujal právní názor, že vždy musí být doložen právní titul, na základě kterého osoba nabyla vlastnictví pozemku, v tomto případě předmětného pozemku, a že takový právní titul v dané věci nebyl doložen a ani nebylo tvrzeno, že by existoval. Podle názoru dovolacího soudu pro vlastníka pozemku může být titulem k držbě části pozemku sousedního jakýkoliv titul, jímž nabyl vlastní pozemek, jestliže v dobré víře či ve stavu poctivosti chopil vedle držby získaného pozemku i držby části pozemku sousedního, o němž se v omluvitelném omylu domníval, že je částí pozemku, k němuž mu svědčil právní titul. Takovým titulem tedy nemusí být jen právní titul, kterým měl podle neplatného či zaniklého právního úkonu nabýt sporný pozemek. S ohledem na dobu, kdy se právní předchůdci žalovaného měli chopit sporného pozemku a počet změn v osobách vlastníků domu č. p. 19 a souvisejících pozemků, lze předpokládat, že titul k případné držbě předmětného pozemku jim nechyběl. Nelze proto bez dalšího přijmout závěr soudu prvního stupně akceptovaný odvolacím soudem, že „pro právní předchůdce žalovaného nikdy nebyl veden žádný právní titul, který by svědčil ve prospěch jejich vlastnického práva …“.
Při vlastním posuzování poctivosti držby či dobré víry žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, dovolací soud neshledal důvod, aby v souladu s přístupem odvolacího soudu k řešení sporné otázky nebylo přistupováno z pohledu současné judikatury, i když jde o aplikaci již dávno zrušených právních předpisů (§326, §1463 OZO). Souhlasí tedy s tím, že k řešení daného případu lze využít i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z poslední doby, jimiž byla řešena otázka významu poměru plochy nabytého a drženého pozemku.
V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 836, svazek 12, v němž Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.“, nebo na rozsudek téhož soudu z 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný tamtéž pod C 1399, svazek 20, podle kterého „pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Dovolací soud nemá důvod odklonit se od uvedené dosavadní judikatury, týkající se poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo. S ohledem na individuálnost každého případu však nelze závěry citované judikatury absolutizovat. Příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj s ohledem na jeho ohrazení byl možný jen z usedlosti držitele (viz C 2733 Souboru rozhodnutí, sešit 30 – rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).
Podle názoru dovolacího soudu v daném případě pak nemělo zůstat stranou pozornosti nalézacích soudů při posuzování poctivosti, resp. dobré víry právních předchůdců žalovaného, od kdy byl sporný pozemek připlocen k pozemku právních předchůdců žalovaného a jimi užíván jako součást jejich pozemku a zda, kdy a od koho právní předchůdci žalovaného jim náležející pozemek, k němuž byl předmětný pozemek připlocen, postupně nabývali, nakolik šlo o blízké příbuzné či dosavadní spolubydlící (jimž neměli důvod nedůvěřovat) a zda v nabývacích titulech byla uváděna výměra nabývaných pozemků. Pokud se soudy obou stupňů zabývaly spornou otázkou jen z jednostranného pohledu – toliko podle kriteria porovnání výměr pozemku nabytého a pozemku fakticky užívaného bez přihlédnutí k dalším naznačeným okolnostem, nemohly tuto otázku posoudit náležitě odpovědně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu