ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2940.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2940/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. H., 2) P. P., a 3) B. J., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1869/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2002, č. j. 26 Co 513/2001-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedené pozemkové parcely, kterým se stal na základě přídělového řízení z roku 1957. V katastru nemovitostí jsou však jako vlastníci pozemku, z něhož byla jemu přidělená parcela oddělena grafickým přídělovým plánem, zapsáni právní předchůdci žalovaných.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2000, č. j. 9 C 1869/98-35, zamítl žalobu „s návrhem na určení, že navrhovatel J. S., je vlastníkem parcely ve zjednodušené evidenci – původ grafický příděl č. 111/27 v k. ú. K. S. o výměře 41.177 m2, kteréžto nemovitosti jsou zapsány na LV č. 783 pro obec a k. ú. K. S.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v K. přidělil 9. 8. 1957 žalobci podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, pozemkovou parcelu č. 111/27 v tamním katastrálním území a obci o výměře 4,1177 hektarů, která ale nebyla v operátu katastru nemovitostí nalezena a nebyla zobrazena ani v pozemkové mapě. Z listu vlastnictví č. 783 pro tamní katastrální území z 10. 9. 1999 zjistil, že jako vlastníci pozemku č. 111/1, z něhož měla být podle tvrzení žalobce v souvislosti s přídělovým řízením shora zmíněná parcela oddělena a jemu přidělena, jsou zapsáni právní předchůdci žalovaných. Uzavřel, že nebylo prokázáno, že by vlastnictví pozemkové parcely č. 111/1 přešlo na stát, když zápisy v pozemkové knize a katastru nemovitostí svědčí o nepřetržitém vlastnictví pozemku č. 111/1 právními předchůdci žalovaných a stát tudíž nebyl oprávněn s tímto pozemkem disponovat. Předmětný příděl byl proto neúčinný. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že vlastnictví k pozemku č. 111/1 na stát podle zmíněného zákona přešlo, bylo by pak na místě žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných, když tento pozemek, nacházející se ve státním vlastnictví, nebyl žalovaným vydán ani jako osobám oprávněným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“)
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. 26 Co 513/2001-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Konstatoval, že postup, jakým stát disponoval s pozemky v přídělovém řízení včetně pozemku č. 111/1, resp. č. 111/27, byl v souladu s §8 odst. 8, §14 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb. a §12 zákona č. 90/1947 Sb., o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů, vztahujících se na přidělený majetek, a žalobce se proto stal vlastníkem pozemkové parcely č. 111/27 vytvořené z pozemku č. 111/1. Žalovaní však nejsou pasivně legitimováni. Jejich právní předchůdci, jako původní vlastníci pozemku č. 111/1, pozbyli vlastnické právo k tomuto pozemku o výměře 106,7376 hektarů, který byl včetně budov prohlášen výměrem Ministerstva zemědělství ze 4. 3. 1950, č. j. 64421/49-IX/A 21 podle §1 odst. 1 písm. d) zákona č. 142/1947 Sb. za zbytkový statek a jako takový byl podle §6 odst. 3 téhož zákona převzat státem. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že „těžko uchopitelná rétorika obsažená v odůvodnění tohoto rozhodnutí znesnadnila určení“, zda se tento správní akt vztahoval na celou výměru pozemku č. 111/1. Dospěl k závěru, že 106,7376 hektarů z tohoto pozemku se stalo předmětem přídělového řízení a 15,6707 hektarů zůstalo ve vlastnictví původních vlastníků, o čemž svědčí zápis v katastru nemovitostí. Pouze v této výměře by byli žalovaní pasivně legitimováni, ovšem za předpokladu, že by součástí této části pozemku byl i pozemek č. 111/27. To ale žalobce ani neprokázal, ani netvrdil, přičemž pasivní legitimaci žalovaných dovozoval jen z toho, že B. P. a V. H. byl pozemek č. 111/1 vydán v rámci restitučního řízení podle zákona o půdě, kteroužto úvahu odvolací soud neshledal správnou. Uzavřel, že za této situace nelze přisvědčit existenci naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení ve vztahu k žalovaným pro nedostatek jejich věcné pasivní legitimace, neboť žalovaný neprokázal, že pozemek č. 111/27 byl vlastnicky připsán, byť i jen jako součást jiného pozemku, žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost a odůvodnění opírá o §237 odst. 1 písm. f) a §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Uvádí, že neměl možnost účastnit se jednání u odvolacího soudu pro dovolenou a následné onemocnění; žádal o odročení tohoto jednání, které se přesto uskutečnilo. Pro svoji nepřítomnost při tomto jednání nemohl učinit návrh na připuštění dovolání. Namítá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale žalobu zamítl z jiných důvodů, než jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud, jak dovolatel uvádí, konstatoval, že žalobce se stal na základě přídělového řízení vlastníkem parcely č. 111/27 v tamním katastrálním území, přičemž žalovaným po provedení přídělů zůstala ve vlastnictví výměra 156.707 m2 a nejsou ve věci pasivně legitimováni, když nebylo prokázáno, že příděl pozemku č. 111/27 o výměře cca 4 hektary není součástí parcely č. 111/1 ve vlastnictví žalovaných tak, jak jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Toto odůvodnění výroku rozsudku odvolacího soudu nevyplynulo podle dovolatele z důkazů, jež ve věci byly provedeny. Uzavírá, že věcná pasivní legitimace žalovaných je ve věci dána; to žalovaní ostatně ani nenapadali a cítili se být žalovanými. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc „vrátil soudu nižší instance k dalšímu řízení“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodů 15. a 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. věc projednal a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. l, §241 odst. l OSŘ), zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Takovou vadu žalobci namítali, avšak dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání. Důležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce, nelze-li na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován jinak (rozsudek Nejvyššího soudu z 16.11.2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, publikovaný pod č. C 836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci bylo předvolání k odvolacímu jednání doručeno právnímu zástupci žalobce 7. 1. 2002, a až 29. 1. 2002 sdělil právní zástupce soudu, že žádá o odročení jednání z důvodu dlouhodobě zajištěné zimní rekreace. Poté, co odvolací soud žádosti o odročení nevyhověl, sdělil právní zástupce žalobce soudu, že omlouvá neúčast svoji i svého klienta u jednání a výslovně uvedl: „Jednání ať proběhne bez mojí účasti“. Za této situace nelze dovodit, že by soud jednal v nepřítomnosti účastníka bez jeho návrhu (resp. bez návrhu jeho zástupce); navíc šlo o věc, ve které bylo možno spravedlivě požadovat, aby se právní zástupce nechal zastoupit jiným advokátem nebo advokátním koncipientem (odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl na č. l. 35, takže bylo možno se s obsahem spisu snadno seznámit). Dovolání tak není přípustné podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. l OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel navrhl ve zmíněném podání z 29. 1. 2002, došlém soudu 5. 2. 2002, aby soud vyslovil přípustnost dovolání; neuvedl však, pro jakou právní otázku by dovolání mělo být připuštěno. Ani v dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, neuvádí, která otázka podle jeho názoru činí napadené rozhodnutí po právní stránce zásadním; v podstatě vytýká, že rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování
[§241 odst. 3 písm. c) OSŘ], a jen obecně uvádí, že „v tom žalobce shledává i nesprávné právní posouzení věci“. Protože podle §239 OSŘ může soud dovolání připustit jen pro řešení právních otázek, nelze připustit dovolání pro posouzení otázky, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné, a to ani podle jiných ustanovení OSŘ. Proto nezbylo, než je odmítnout (§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo
(§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu