ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.3001.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3001/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce MUDr. G. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Městu K., a 2) P. f. České republiky, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 28/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2006, č. j. 14 Co 261/2006-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 21. července 2003, č. j. 4 C 28/2001-161, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku rozsudku specifikovaných pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u katastrálního úřadu v K. na LV č. 10001 pro k. ú. K., obec K., a výrokem pod bodem II. rozhodl, že „o zbylém předmětu řízení a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.“
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, č. j. 14 Co 644/2003-185, částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 22 Cdo 2292/2004-207, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na právní názor, vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož nelze se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, je-li k ochraně tohoto práva příslušný předpis zvláštní, a dále že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), je i „převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky.“ V této souvislosti odkázal dovolací soud i na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, a judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04 a sp. zn. II. ÚS 504/04).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. března 2006, č. j. 4 C 28/2001-223, zamítl (v celém rozsahu) žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je vlastníkem parcel v k. ú. K., obec K., a to: a) p. p. č. 943, původ pozemkový katastr, díl „a“ dle geometrického plánu č. 761-0106/69 ze dne 29. 9. 1969 o výměře 1,5894 ha, b) p. p. č. 880/1, původ pozemkový katastr, díl „f“ dle geometrického plánu č. 761-0106/69 ze dne 29. 9. 1969 o výměře 5,2247 ha.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j. 14 Co 261/2006-239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy při rozhodování vycházely ze závazného právního názoru dovolacího soudu, doplněného odkazy na příslušnou judikaturu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stát převzal nemovitosti na základě neplatného právního úkonu - kupní smlouvy z roku 1961, čímž byl naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jak konstatoval již ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Žalobce se tedy nemohl domáhat ochrany vlastnického práva podle obecného předpisu za situace, kdy k tomuto účelu sloužila právní úprava obsažená v předpisu zvláštním.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a je v rozporu s hmotným právem. Důvodem pro podání dovolání je, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce poukazuje na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu k restitučním zákonům, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované pod R 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého faktické, právně nepodložené zmocnění se věci, nemá za následek její přechod do vlastnictví státu, nýbrž jde o případ, kdy stát získal věc bez právního důvodu. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, publikovaný pod R 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že aplikace §6 odst. 2 zák. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, připadá v úvahu jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu kdy existoval právní důvod. Toto ustanovení tedy nelze použít na případy, kdy stát převzal věc na základě formálně existujícího právního úkonu, jak tomu bylo i v daném případě, tedy neplatné kupní smlouvy. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, č. j. 22 Cdo 2292/2004-207, jímž Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud také odkázal na relevantní judikaturu - rozsudky velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Už v rozsudku z 15. 12. 2005, č. j. 22 Cdo 2292/2004-207, Nejvyšší soud také zdůraznil, že těmito rozhodnutími velkého senátu byla podle §20 odst. 2 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, sjednocena dřívější rozdílná judikatura v otázce vztahu ochrany vlastnického práva podle předpisu obecného a zvláštního a výklad pojmu převzetí věci bez právního důvodu podle restitučních předpisů. Je tedy bezvýznamný poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu, předcházející uvedeným rozhodnutím velkého senátu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z tohoto důvodu není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud proto dovolání odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalovaným by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu