ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.614.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 614/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 38/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 19 Co 2050/2004-276, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. K. Š.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 33 C 38/2002-190, výrokem pod bodem I. určil, že „vlastníkem pozemkových parcel č. 555 o výměře 20 m² zastavěné plochy, č. 2979/5 o výměře 306 m² ostatní plochy, jiné plochy, č. 2979/15 o výměře 34 m² ostatní plochy, jiné plochy, jak jsou zapsány na LV č. 132 pro obec K., k. ú. K., je žalovaná“. Výrokem pod bodem II. zamítl návrh, kterým by bylo určeno, že vlastnicí uvedených pozemkových parcel je žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. července 2003, č. j. 19 Co 1568/2003-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. července 2004, č. j. 22 Cdo 361/2004-261, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2003, č. j. 19 Co 1568/2003-219, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zaujal zejména názor, že na věc se vztahuje právní názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaného pod č. C 2187 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, a že převzetím věci bez právního důvodu je třeba rozumět převzetí věci bez platného, resp. účinného právního důvodu, tedy i převzetí na základě neplatného právního úkonu.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 19 Co 2050/2004-276, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „vlastníkem pozemkových parcel č. 555 o výměře 20 m² zastavěné plochy, č. 2979/5 o výměře 306 m² ostatní plochy, jiné plochy, č. 2979/15 o výměře 34 m² ostatní plochy, jiné plochy, jak jsou zapsány na LV č. 132 pro obec K., katastrální území K. je žalobkyně J. M.“. Vzájemnou žalobu žalované, aby bylo určeno, že vlastnicí uvedených pozemkových parcel je J. P., odvolací soud zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se uplatněnými nároky zabýval z hledisek vyslovených v tomto řízení Nejvyšším soudem. Uvedl, že právní předchůdci žalované darovali státu pozemkovou parcelu, z níž později vznikly sporné parcely. Darovací smlouva byla absolutně neplatná; stát se tak ujal pozemků bez právního důvodu. Žalovaná měla právo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) požádat o jejich vydání, ale pokud tak neučinila v zákonem stanovené lhůtě, nebylo možno ji za jejich vlastníka považovat a nemohla se proto úspěšně domáhat určení vlastnického práva k nim. Za vlastníka sporných pozemkových parcel bylo proto nutné považovat žalobkyni, která se na základě darovací smlouvy z 18. 9. 1997 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19. 9. 1997 stala vlastnicí chaty evidenční číslo 66 na parcele č. 555, parcely č. 555 a pozemků č. 2979/5 a 2979/15.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a odůvodňuje je tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Připomíná rozhodnutí soudu prvního stupně z 30. 4. 2003, jež pokládá za správné, neboť jeho závěr byl v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 33/2004, 22 Cdo 1326/98, 22 Cdo 173/2002 a 25 Cdo 2905/99. Poukázala rovněž na názor soudu prvního stupně vyslovený v jeho rozhodnutí k otázce vydržení vlastnického práva žalobkyní, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 174/2002. Odvolací soud posléze rozhodl s přihlédnutím k vývoji judikatury, zejména rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dovolatelka namítá, že aby projednávaná věc spadala pod účinnost speciální právní úpravy, bylo třeba, aby byla splněna některá ze skutkových podstat, konkrétně převzetí bez právního důvodu, přičemž ale ani zákon o půdě nevymezuje, co lze pod pojmem „převzetí věci bez právního důvodu“ rozumět. Je proto třeba výklad hledat v obecném předpisu resp. v právním řádu. Tento pojem vymezuje §452 ObčZ o bezdůvodném obohacení, který rozlišuje majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, plnění z neplatného právního úkonu a plnění z právního důvodu, který odpadl. „Restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nemůže dopadat na případy, kdy právní důvod, neplatná darovací smlouva, existovala, ale byla z důvodů obecné neplatnosti stanovených ObčZ neplatná. Odlišný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí z 10. 7. 2004, a sice, že převzetím bez právního důvodu je i převzetí na základě neplatného právního úkonu, je v příkrém rozporu s již vysloveným právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Cdon 503/96, a proto dle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. by věc měla být postoupena k rozhodnutí velkého senátu. Nepřezkoumatelný je názor odvolacího soudu, že není-li vlastnicí nemovitostí žalovaná, je jí žalobkyně, která je získala od státu v dobré víře. Stát se nikdy jejich vlastníkem nestal; proto s nimi nemohl účinně disponovat. Přidělil-li je stát do osobního užívání, byla dohoda o zřízení práva osobního užívání neplatná. Jestliže tedy právo osobního užívání nevzniklo, nemohlo být transformováno na právo vlastnické. Otázka vydržení vlastnictví k pozemkům byla posouzena v neprospěch žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 174/2002. Nebyla vyřešena otázka, na základě jakého titulu, či jiné právní skutečnosti žalobkyně vůbec vlastnictví sporných pozemkových parcel nabyla. Dovolatelka navrhuje, aby otázka rozporného výkladu pojmu „bez právního důvodu“ byla předložena k rozhodnutí velkému senátu a po jeho rozhodnutí byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04, dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V dané věci odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku (v jiném sporu týkající se žalované J. P.) ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uvedl: „Převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04). Poukaz žalované na jiné rozsudky Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť jde o rozsudky vydané před vydáním rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který sjednotil do té doby nejednotnou judikaturu“.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalované bylo zamítnuto a náklady vznikly jen žalobkyni (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady žalobkyně představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 5.075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu