ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.685.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 685/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. K., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 217/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2004, č. j. 30 Co 264/2004-81, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 264/2004-92, takto:
I . Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému, jeho synovi, povinnost vydat žalobci urny s ostatky rodičů a manželky žalobce a doklady a fotografie rodinných příslušníků.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2004, č. j. 23 C 217/2002-60, ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2004, č. j. 23 C 217/2002-70, zamítl žalobu, „že žalovaný je povinen vydat žalobci urnu s ostatky J. K., narozeného 2. 1. 1897 a zemřelého 4. 12. 1973, K. K., narozené 5. 3. 1904 a zemřelé 2. 12. 1984, a M. K., narozené 6. 5. 1932 a zemřelé 24. 11. 1998, jejich křestní listy, oddací list, doklady o zpopelnění a úmrtní list J. K., dále je povinen vydat žalobci album s fotografiemi týkající se jeho strýců a tet, obsahující skupinovou fotografii děda žalobce J. M. s rodinou a děda MUDr. J. K. s rodinou a zaplatit mu náklady řízení“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že po úmrtí žalobcova otce zřídil žalovaný urnový hrob na hřbitově v M. a vždy se souhlasem ostatních pozůstalých zde byly ukládány ostatky zmíněných zemřelých. Nájemcem tohoto hrobového místa byl žalovaný, který uhradil pomník včetně jeho osazení a rytí nápisů, po celou dobu platil hřbitovní poplatky a o pomník pečoval. Náklady s pohřbem žalobcovy manželky v roce 1998 hradil žalobce, který urnu s jejími ostatky vydal žalovanému k uložení na hřbitově v M. Později žalobce opatřil hrobové místo u S. krematoria a na žalovaném se domáhal, aby tam urny shora zmíněných zemřelých nechal přemístit. Pohnutkou k tomu byla blízkost pohřebiště a snazší přístup pro žalobce. Současně se domáhal vydání osobních dokladů svých rodičů a manželky a alba s fotografiemi rodinných příslušníků s tím, že je nejstarším žijícím členem rodiny a má právo tyto věci držet. Žalovaný s vydáním uren nesouhlasil, neboť na pohřebišti v M. byly uloženy se souhlasem pozůstalých včetně žalobce a o hrob se sám stará; požadované doklady a fotografie ve svém držení nemá.
Soud prvního stupně žalobu posoudil podle §123 a §126 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a s přihlédnutím k provedeným důkazům uzavřel, že předmětné urny s ostatky jmenovaných žalovaný nezadržuje neoprávněně; kromě toho se přemístění uren řídí pohřebním řádem, vyžadujícím i souhlas správce pohřebiště, který nebyl žalobcem vyžádán. Pokud jde o ostatní věci, žalovaný tvrdí, že je u sebe nemá a žalobce neprokázal opak.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. srpna 2004, č. j. 30 Co 264/2004-81, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 264/2004-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že urny jsou ve smyslu §118 a násl. ObčZ movitými věcmi, ostatky v nich uložené však nejsou věcmi v právním smyslu. U nich je vyloučena existence vlastnického práva a při nakládání s nimi nutno postupovat podle zákona, č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a podle vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, vycházejících ze zásady, že disponovat s ostatky zemřelých má zásadně ten, kdo byl pořizovatelem pohřbu, resp. následně ten, na něhož přechází nájem hrobového místa. V daném případě byl oprávněným žalovaný. S ostatky manželky žalobce byl oprávněn disponovat žalobce jako pořizovatel pohřbu; bylo ale prokázáno, že se žalobce se žalovaným dohodli, že urnu s těmito ostatky uloží žalovaný do hrobu na pohřebišti v M. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud shledal věcně správným i v části týkající se vydání dalších věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soudy nevzaly v úvahu stvrzenku s datem 7. 12. 1984 na jméno žalobce o zaplacení 2 081,90 Kč, jako důkaz o tom, že obstaratelem pohřbu babičky žalovaného byl žalobce a že to byl tedy on, kdo jako obstaratel pohřbu má právo disponovat s předmětnými ostatky. Soud vycházel v tomto směru jen z tvrzení žalovaného, kterému jako mladému studentovi obstarání uvedeného pohřbu, ale ani pohřbu jeho děda, nikdo nesvěřil. Odvolatel se neztotožňuje s výkladem odvolacího soudu ohledně otázky, kdo má oprávnění disponovat s tělesnými ostatky zesnulých. Výkon těchto práv nemůže být v rozporu s právy, která upravuje občanský zákoník. Toto právo, jde-li o věci svého druhu, náleží osobě, která je těmto ostatkům nejbližší podle stupně příbuznosti. Soud měl proto zkoumat blízkost příbuznosti a ta je v daném případě zachována žalobci, neboť jde o jeho rodiče a manželku. Soud měl dbát §3 odst. 1 ObčZ s tím, že je v rozporu s pravidly morálky a slušnosti, aby se vážně nemocný žalobce podroboval o 22 let mladšímu žalovanému, který byl v době ukládání tělesných ostatků jeho prarodičů příliš mlád. Soud prvního stupně pochybil, pokud svoje závěry postavil kromě dalšího na prohlášení O. K. Pokud jde o rozhodnutí soudu ohledně dalších věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, byla žaloba zamítnuta bez řádného odůvodnění. Soud neuvážil, že klíč od vily v K. měl žalovaný a jedině on může fotografie a doklady držet. V bytě prarodičů bydlí do dnešního dne se svojí rodinou a měl by to být právě on, kdo by měl splnit důkazní povinnost k otázce, kde věci jsou. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolatel opírá dovolání o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Dovolatel neuvádí, kterou právní otázku považuje za zásadní. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí soudů vydaná v nalézacím řízení, která žalobci za daného stavu věci odpírají nárok na vydání, případně přemístění ostatků, jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že pozůstatky zesnulých nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů (a tudíž ani vlastnické žaloby) vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15.prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004 (viz www. nsoud.cz). Návrhům domáhajících se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob, nelze vyhovět; takové žaloby se neopírají o žádné ustanovení občanského nebo jiného soukromoprávního předpisu, který by zakládal nárok pro určitou osobu blízkou na přemístění ostatků. Dovolatel opírá uplatněné právo o §3 odst. 1 občanského zákoníku; avšak na základě ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva (v daném případě rozsudku) konstituovat dosud neexistující povinnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94, I. ÚS 505/99).
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, proto se dovolací soud nemohl zabývat tvrzením dovolatele, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). K námitkám dovolatele ohledně důkazního břemene lze jen dodat, že i závěr, že v řízení o vlastnické žalobě nese žalobce důkazní břemeno, že je vlastníkem požadované věci a že tuto věc neoprávněně zadržuje žalovaný, vyplývá z konstantní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 22. 4. 1977, sp. zn. 3 Cz 13/77, publikovaný ve sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím IV., s. 474).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v.r.
předseda senátu