ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.793.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 793/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) I. L., a 2) J. K., zastoupeným advokátem, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 155/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 19 Co 26/2004-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně M. V. a původně také žalobce R. V. - její manžel, se domáhali, aby jim žalovaná 1) a po přistoupení do řízení i žalovaný 2) vydali specifikované movité věci. Po částečném zpětvzetí žaloby šlo o hodiny pendlovky, sekretář, kuchyňské váhy, sadu bílého značkového porcelánu, meč a sadu dvou loutek. Žalobci tvrdili, že zmíněné věci zapůjčili synovi žalobkyně M. L. za jeho života, avšak po jeho úmrtí v roce 1999 si věci ponechala jeho pozůstalá manželka - žalovaná 1) spolu se žalovaným 2), v současné době jejím přítelem a odmítají je žalobcům vydat.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, č. j. 5 C 155/1999-175a, tak, že výrokem pod bodem I. uložil žalované 1), aby vydala žalobkyni hodiny pendlovky blíže specifikované a žalobci R. V. sekretář a kuchyňské kovové váhy blíže specifikované do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále uložil výrokem pod bodem II. žalovanému 2), aby vydal žalobkyni a žalobci R. V. sadu bílého značkového porcelánu a meč, obojí blíže vymezené v tomto výroku, do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem pod bodem III. zamítl žalobu, aby žalovanému 2) bylo uloženo vydat žalobkyni „sadu dvou loutek ručně vyřezávaných, vyrobených počátkem 19. století, s vodícími dráty, princ a kašpárek“, které dále podrobně ve výroku specifikoval. Výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že darem nabyli do vlastnictví R. V. sekretář a kuchyňské váhy, žalobkyně hodiny pendlovky a obě loutky a že meč a porcelán, zakoupené za trvání manželství žalobců, náleží do jejich společného jmění. S výjimkou loutek tyto věci zapůjčili synovi žalobkyně M. L. do doby, než si zařídí byt po té, co se rozvedl s předchozí manželkou, která si po rozvodu z bytu odstěhovala nábytek. M. L. zemřel 12. 4. 1999, žalovaná 1) má v držení pendlovky a v držení žalovaného 2) jsou sekretář, váhy, sada porcelánu a meč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají právo na ochranu vlastnického práva k uvedeným věcem podle §126 odst. 1 ObčZ, když považoval za neopodstatněnou i námitku žalovaných, že vlastnictví k těmto věcem vydrželi, a uložil žalovaným, aby žalobcům neoprávněně držené věci vydali. Ohledně sady dvou loutek - princ a kašpárek se podle soudu prvního stupně nepodařilo prokázat, že právním důvodem, na základě kterého se dostaly do držení M. L. byla půjčka nebo darování. Soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že nešlo o předměty potřebné k užívání bytu a že neuvěřil výpovědi žalobce R. V., kterým mělo být prokázáno zapůjčení loutek, když tento žalobce má na jejich vydání podstatný zájem.
K odvolání žalobců (žalobce R. V. napadl jen výrok o nákladech řízení) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 19 Co 26/2004-206, rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku III. o věci samé potvrzuje v tom znění, že žaloba se zamítá ve vztahu k žalobkyni 2)“, dále potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal jako správný závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu k loutkám žalobci neunesli důkazní břemeno, neboť neprokázali tvrzení vycházející z té skutečnosti, že tyto loutky zapůjčili svému synovi M. L., který je zanechal ve své domácnosti, případně s nimi dále disponoval. Tvrzení žalobců o zapůjčení uvedených loutek synovi z provedeného dokazování jednoznačně nevyplynula. Za stavu, kdy je občanské soudní řízení ovládáno dispoziční zásadou, příslušelo právě žalobcům v řízení o vydání věcí z titulu ochrany jejich vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 ObčZ dostatečně prokázat jejich tvrzení, že loutky původně synovi pouze zapůjčili, že žalovaní je mají bez právního důvodu ve své moci a odmítají je vydat. Naopak povinností žalovaných nebylo prokázat jejich tvrzení ohledně darování těchto předmětů, a proto nelze na tomto podkladě učinit jednoznačný závěr, že by žalovaní ve vztahu k tvrzení o jejich darování neunesli důkazní břemeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla potvrzující výrok ve věci samé. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přičemž zásadní význam rozsudku odvolacího soudu shledává v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nerespektoval §212a odst. 5 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), když nepřihlédl k vadě řízení před soudem prvního stupně, která měla za následek nesprávné posouzení věci. Podle žalobkyně odvolací soud přehlédl zásadní procesní vadu, spočívající v poučení účastníků podle §119a OSŘ, aniž byli poučeni podle §118a odst. 2 OSŘ. Z protokolu o výslechu svědka F., slyšeného při jednání, během kterého byla žalobkyně poučena podle §119a OSŘ totiž vyplynulo, že předmětné loutky byly již při jeho prvé návštěvě v předmětném bytě, a „bylo tedy na místě poučit účastníky o tom, že v této části bude třeba posuzovat věc nikoliv podle ustanovení §126 ObčZ, nýbrž podle ustanovení §451 a
násl. ObčZ, neboť z tohoto svědkova tvrzení pak plynulo, že se předmětné loutky dostaly do držení nejprve manžela žalované, a následně pak žalované bez právního důvodu, zejména když soud prvního stupně dovodil, že věci nebyly vydrženy.“ Dovolatelka navrhuje aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu v rozsahu zrušení k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti napadené části rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou, řádně zastoupenou účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena toliko pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady uvedené v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
I když žalobkyně v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) namítá, že v řízení došlo k vadě, spočívající v nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně podle §118a odst. 2 OSŘ, ke které odvolací soud nepřihlédl. Tato námitka tedy přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. l písm. c) OSŘ založit nemůže a Nejvyšší soud k ní nemohl přihlédnout.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny a proto podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Žalovanému 2) by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu