ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.799.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 799/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. S., zastoupené obecným zmocněncem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 284 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 93/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze dne 9. prosince 2004, č. j. 36 Co 370/2004-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému, jejímu bývalému manželovi, uložil zaplatit jí částku 100 000,- Kč. Soud již dříve zrušil právo společného nájmu družstevního bytu účastníků a jediným jeho nájemcem se stal žalovaný jako člen družstva. Žalobkyni vyplatil náhradu ve výši 16 000,- Kč, avšak tržní cena při převodu členských práv a povinností u tohoto bytu činila 600 000,- Kč. Proto se domáhala doplacení další částky.
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 9 C 93/2003-27, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 092,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, zamítl návrh na zaplacení částky 94 908,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud konstatoval, že byl-li po zániku manželství účastníků zrušen společný nájem bytu a zaniklo i společné členství rozvedených manželů v bytovém družstvu, vzniklo tomu z rozvedených manželů, který se nestal nájemcem bytu, právo na přiměřenou náhradu. Při stanovení výše této náhrady vyšel soud ze zůstatkové hodnoty členského podílu k bytu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 36 Co 370/2004-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 94 908,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování ohledně výše částek, za něž jsou v dané lokalitě převáděny obdobné byty a s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu uzavřel, že žalobkyni svědčí právo na vyplacení jedné poloviny tržní ceny, kterou by bylo možné v rozhodné době a místě za převod členských práv a povinností k bytu, jehož se stal žalovaný nájemcem, dosáhnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje, jak uvádí, dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Namítá, že na vypořádání členského podílu v bytovém družstvu účastníků řízení nelze uplatnit platnou právní úpravu vypořádání SJM; k zániku bezpodílového spoluvlastnictví došlo již před účinností současné právní úpravy. Lhůta k vypořádání BSM marně uplynula a ohledně takového vypořádání tak platí §149 odst. 4 občanského zákoníku účinného ke dni 4. srpna 1997. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 726/2001 s tím, že je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu. Možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit. Dále odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 441/98. Dovolatel připomíná, že žalobkyně byla před vynesením rozsudku poučena podle §119a OSŘ a poté uvedla, že žádné další důkazy nežádá provést. Tak postupovala i v odvolacím řízení. Proto dokazování, jež provedl odvolací soud, bylo uskutečněno v rozporu s §213 OSŘ. Navíc ačkoliv společné členství účastníků řízení v družstvu zaniklo již v roce 2001, odvolací soud provedl dokazování inzeráty z roku 2004, jež hodnotu členského podílu OSBD k 2. 10. 2001 nemohou prokazovat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že podle obsahu dovolání jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Hmotněprávní posouzení věci, provedené odvolacím soudem, je zcela v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 21, č. 1528, ve kterém se uvádí: „V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Jde o hodnotu, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout“; tímto rozhodnutím byl překonán rozsudek sp. zn. 30 Cdo 726/2001, na který dovolatel odkazuje.
V rozsudku ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29, č. C 2528, Nejvyšší soud konstatoval: „Jestliže do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo k vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu mezi manžely jejich dohodou, ani za tím účelem nebylo zahájeno řízení u soudu, pak se na toto vypořádání (po zrušení jejich práva společného nájmu družstevního bytu - §705 odst. 2 věta druhá ObčZ) použije ustanovení §149 odst. 4 ObčZ o vypořádání tzv. ostatních majetkových práv manželům společných. Toto právo se vypořádá podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž se vychází ze stejných podílů účastníků“. Ani v této otázce se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu se při stanovení ceny těchto majetkových práv, vychází z ceny obvyklé a to ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99 publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 334, sv. 4, viz též R 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Možnost, aby odvolací soud prováděl dokazování z vlastní iniciativy bez ohledu na návrhy účastníků, vyplývá z §213a odst. 1 OSŘ, který stanoví: „Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§120 odst. 3 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám“.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu