ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.850.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 850/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Mgr. J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. L., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 139/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 17 Co 473/2003-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. L. L.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je spoluvlastnicí jedné ideální poloviny níže uvedených nemovitostí. Uvedla, že šlo původně o nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela, přičemž ideální polovinu nabyla po rozvodu manželství na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Na tuto skutečnost upozornila i exekutora, ten ji však ignoroval a navíc ji nesprávně poučil o dalším možném postupu; proto exekuční dražba, ve které nabyl nemovitosti žalovaný, byla nezákonná a žalobkyně je nadále spoluvlastnicí nemovitostí vydražených žalovaným.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2003, č. j. 10 C 139/2003-32, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 2096 v obci a kat. ú. H., a to parc. č. 1557 o výměře 713 m2 zastavěná plocha a nádvoří včetně rodinného domu čp. 542, dále pak parc. č. 258 o výměře 279 m2 zahrada a parc. č. 1742/5 o výměře 113 m2 ostatní plocha, a to jedné ideální poloviny je žalobkyně J. P., roz. K.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela 19. 10. 1995 se svým bývalým manželem dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které nemovitosti připadly stejným dílem do jejich podílového spoluvlastnictví. V katastru nemovitostí ale byly vedeny nadále jako bezpodílové spoluvlastnictví, později společné jmění manželů. V souvislosti s nařízením výkonu rozhodnutí exekucí v roce 2002 podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále „exekuční řád“) vedené proti bývalému manželovi žalobkyně, obdržela žalobkyně ohledně sporných nemovitostí dražební vyhlášku z 3. 12. 2002, č. j. EX 46/02-59, obsahující upozornění, že osoby které mají k nemovitostem právo nepřipouštějící dražbu musí toto právo uplatnit u exekutorského úřadu a prokázat je nejpozději před zahájením dražebního jednání. Žalobkyně přípisem z 8. 12. 2002 upozornila soudního exekutora, že předmětné nemovitosti nejsou ve společném jmění manželů, ale že se nacházejí v podílovém spoluvlastnictví. Žalovaný poté nabyl sporné nemovitosti do svého vlastnictví v dražbě. Žalobkyně nevyužila možnosti obrany vylučovací žalobou podle §267 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Dopis, který žalobkyně po obdržení dražební vyhlášky exekutorovi napsala, nebyl obsahově odvoláním proti usnesení o vyhlášce, ale toliko upozorněním na existenci jejího spoluvlastnického práva. Proto žalovaný řádně nabyl vlastnické právo.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 17 Co 473/2003-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zejména uvedl, že vydražitel v exekučním řízení nabývá vlastnictví na základě usnesení o příklepu, tedy veřejnoprávního úkonu, a je proto zvlášť chráněn před nároky původního vlastníka, který neuplatnil své právo vylučovací žalobou. V dané věci výsledek exekučního řízení a exekuční dražby nezpochybňuje ani okolnost, že soudní exekutor ve výroku usnesení o dražební vyhlášce neformuloval správně výzvu pro žalobkyni. Uzavřel, že otázka, zda byl správný exekutorův postup v souvislosti s dopisem, kterým žalobkyně reagovala na dražební vyhlášku, a zda měl exekutor vyvodit důsledky z údajně připojené kopie rozsudku o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, není z hlediska posouzení vzniku a existence vlastnického práva žalovaného důležitá. Případný nárok žalobkyně na náhradu škody pak nebyl předmětem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za zásadní pokládá otázku možnosti nabytí vlastnictví nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví exekucí vedenou nikoliv na podíly, ale na nemovitost jako celek, přestože soudní exekutor byl řádně a včas informován o nesplnění podmínek požadovaných §66 odst. 2 exekučního řádu pro takovou exekuci nemovitostí. K tomu namítá, že exekuce nesměřovala proti ní, resp. proti jejímu spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, a proto nemohlo dojít k zániku jejího vlastnického práva k podílu na nich. Přestože podle poučení v dražební vyhlášce ve stanovené lhůtě exekutorovi namítla a doložila nesprávnost evidence v katastru nemovitostí, exekutor její podání pouze založil a v rozporu s §66 odst. 2 exekučního řádu pokračoval v exekuci. Exekutorovi doložila, že nelze vést exekuci prodejem nemovitostí jako celku, ale pouze prodejem spoluvlastnického podílu. Exekuce prodejem spoluvlastnického podílu nebyla provedena, a tak předmět dražby objektivně neodpovídal způsobu exekuce. Nemohlo tak dojít k platnému zániku vlastnictví žalobkyně. Dále namítá, že byla zbavena možnosti obrany svého vlastnictví, když v dražební vyhlášce nebyla exekutorem poučena o možnosti obrany vylučovací žalobou a tak nemohla namítat vyloučení celých nemovitostí z exekuce vedené prodejem nemovitostí a ne jedině přípustným prodejem podílů na nich. Ačkoliv na písemné poučení o možnosti podat odvolání proti dražební vyhlášce reagovala námitkami, tento včas uplatněný nesouhlas exekutor neřešil. Tím dražební vyhláška nemohla nabýt právní moci. Konečně namítá, že vlastnictví nabývané dražbou podle podmínek veřejného práva není „vyšším“ ani „silnějším“ vlastnickým právem. Kumulace nesplnění zákonných podmínek, se kterými zákon spojuje možnost ztráty vlastnictví dosavadního vlastníka, brání tomu, aby nové vlastnické právo platně vzniklo. Nemohla pozbýt vlastnictví v exekuci, neboť v rozporu s §66 odst. 2 exekučního řádu i po doložení opaku byla vedena exekuce proti ní, aniž by byla osobou povinnou nebo bezpodílovou spoluvlastnicí povinného, nebyla jí umožněna obrana a byly ignorovány její námitky; exekucí celých nemovitostí byl prodán její podíl, ač taková exekuce dopadá pouze na nemovitosti jednoho vlastníka nebo vlastníků bezpodílových a dražba proběhla přesto, že dražební vyhláška nebyla v právní moci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný polemizuje s argumentací žalobkyně a odkazuje na závěry soudů obou stupňů, jež pokládá za správné. Uvádí, že soudní praxe i právní teorie jsou ohledně posuzování nabytí vlastnictví při dražbě sjednocené a v dané věci nejde o řešení zásadní právní otázky, jíž by se soudy již nezabývaly. Setrvává na stanovisku, že upozornění, jež žalobkyně zaslala soudnímu exekutorovi, nemělo náležitosti odvolání a při dražebním jednání se žalobkyně nijak vlastnického práva nedomáhala, ani „neuváděla podání opravného prostředku“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadním pro řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti v exekučním řízení, nebyl-li vlastníkem celé dražené nemovitosti povinný, spoluvlastník upozornil exekutora na své právo k nemovitosti, avšak nepodal vylučovací žalobu.
Nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (§52 exekučního řádu). Nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí (§69 exekučního řádu).
K provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§66 odst. 2 exekučního řádu).
Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona (§267 OSŘ – jde o tzv. vylučovací neboli excindační žalobu). Postižení majetku patřícího do společného jmění manželů pro vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, umožňuje §262a OSŘ.
Bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z výkonu rozhodnutí (§267), soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě (§336i odst. 1 OSŘ).
Vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu (§336l odst. 2 OSŘ).
Zákon vychází z toho, že k exekuci prodejem nemovitosti povinného může exekutor provést, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného; jde zejména o výpis z katastru nemovitostí. Podle platného práva nemusí být osoba zapsaná v katastru nemovitostí skutečným vlastníkem věci; nelze však požadovat, aby v exekučním řízení bylo též dokázáno, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník skutečně též vlastníkem je (šlo by o tzv. probatio diabolica). Je věcí vlastníka, aby dbal o shodu zápisu jeho práva do katastru se skutečným stavem; pokud tak neučiní, může být postižen pro něj negativními důsledky vyplývajícími z rozporu stavu zápisu v katastru nemovitostí se stavem skutečným (vigilantibus iura scripta sunt). Pokud vlastník (resp. spoluvlastník) nemovitosti, který v katastru není jako vlastník (spoluvlastník) zapsán, zjistí, že jeho nemovitost má být prodána v dražbě na základě již nařízené exekuce, může se bránit vylučovací žalobou; jakmile je taková žaloba podána, musí být exekuční řízení přerušeno až do rozhodnutí o žalobě. Není-li však vylučovací žaloba podána, nic nebrání provedení dražby a vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu, i když vydražená nemovitost nebyla vlastnictvím povinného a povinný na tuto skutečnost exekutora upozornil. Jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné.
Uvedené zásady platí i tehdy, je-li exekuce nařízena na celou nemovitost, ačkoliv povinný je jen jejím podílovým spoluvlastníkem; v takovém případě musí další spoluvlastníci postupovat obdobně podle pravidel uvedených výše. I v případě, že nemovitost je v katastru nemovitostí zapsána jako součást společného jmění manželů, avšak ve skutečnosti takovou součástí není, poskytuje obranu proti nařízené exekuci jen vylučovací žaloba.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka se mohla v exekučním řízení domoci ochrany svého spoluvlastnického práva jen podáním vylučovací žaloby podle §267 OSŘ ve spojení s §52 exekučního řádu. Pokud takovou žalobu nepodala, nic nebránilo prodeji nemovitostí v dražbě a žalovaný k nim řádně nabyl vlastnické právo.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a náklady, které vznikly žalovanému (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ) představují odměnu advokátce za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 5 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu