ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.984.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 984/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Z. V., b) Z. M., a c) J. V., zastoupených advokátem, proti žalované obci V. O., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 1606/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2005, č. j. 22 Co 23/2005-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3 064 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce a) a původně jeho manželka J. V., která v průběhu řízení dne 27. února 2003 zemřela, a žalobci b) a c) jako její právní nástupci, s nimiž soud pokračoval v řízení, tvrdili, že žalobce a) a jeho manželka v roce 1956 převedli na obec pozemek ke zřízení komunikace. V roce 1958 koupí získali část tohoto pozemku zpět, oplotili ji a užívali jako vlastní nerušeně až do roku 2000. Tehdy při stavbě obecního vodovodu zjistili, že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice zpětně koupeného pozemku, vyznačeného v katastrální mapě jako pozemky parc. č. 410/39 a 410/40 v k. ú. a obci V. O. Žalobci navrhovali, aby bylo určeno, že žalobce a) a J. V. jsou každý z jedné ideální poloviny vlastníky těchto pozemků.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 19. 4. 2005, č. j. 22 Co 23/2005-157, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Okresní soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) z 30. 8. 2004 č. j. 12 C 11606/2000-131, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „vlastníky pozemků 410/39 a 410/40 v k. ú. V. O., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 1030 pro k. ú. V. O., obce V. jsou každý jednou ideální polovinou Z. V., a J. V.“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a) a J. V. kupní smlouvou uzavřenou 24. 8 1956 s manžely J. koupili polovinu domu čp. 205 s pozemkem parc. 222/2 a pozemek parc. č. 410/36 o výměře 370 m2 oddělený z pozemku parc. č. 406/1 vše v k. ú. V. O. Touto smlouvou žalobce a) a J. V. postoupili a bezplatně odevzdali pozemek parc. č. 410/36 veřejnému statku obce V. O. ke zřízení ulice. Se souhlasem tehdejší rady ONV V. O. z roku 1959 žalobce a) a J. V. oplotili část parc. č. 410/36, kterou užívali od roku 1958 či 1959 jako zahradu. Z pozemku parc. č. 410/36 byly polním náčrtem z roku 1969 odděleny pozemky parc. č. 410/39 o výměře 92 m2 a parc. č. 410/40 o výměře 91 m2, o nichž bylo uvedeno, že náleží státu a že jsou v užívání žalobce a) a J. V. Ti platili daň z pozemku parc. č. 410/36 o výměře 370 m2. V katastru nemovitostí je žalovaná zapsána jako vlastnice pozemků parc. č. 410/36 o výměře 187 m2, č. 410/39 a č. 410/40 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce a) a J. V. nenabyli vlastnictví k pozemkům parc. č. 410/39 a 410/40 vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť nebyli jejich oprávněnými držiteli ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ. Žalobci neprokázali, že došlo k uzavření tvrzené kupní smlouvy, na základě které měla část pozemku přejít zpět do vlastnictví žalobce a) a J. V. Odvolací soud uvedl, že i kdyby snad žalobce a) jednal s tehdejšími představiteli MNV V. O. o možnosti zpětné koupě, nemohlo dojít k platnému uzavření kupní smlouvy, neboť pro absenci oddělovacího geometrického plánu by její předmět nebyl dostatečně určitý. Žalobci tak neprokázali, že existuje právní důvod (titul), na jehož základě mohlo vzniknout vlastnické právo, přičemž skutečnosti, že pozemky částečně oplotili a platili z nich daň, vlastnické právo neosvědčují.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Považují za nesprávný závěr, že žalobce a) a J. V. nebyli se zřetelem ke všem okolnostem, které je třeba hodnotit objektivně, v dobré víře, že jim pozemky patří, a to i ve vztahu k titulu, na jehož základě mohlo dojít ke vzniku vlastnického práva. Žalobci poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2211/2000, podle kterého skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje držbu oprávněnou. Dále citují z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 83/99, že držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou, tj. má věc ve své faktické moci a má vůli s ní nakládat jako s vlastní. Dále odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého nabyvatel, který se chopí držby části pozemku, kterou nekoupil, může být se zřetelem, k okolnostem v dobré víře, že mu tato část patří, a že podle rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 může jít i o titul domnělý. Konstatují, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke změně návrhu, kterou učinili 9. 7. 2004, a navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolateli předestřená otázka byla řešena dovolacím soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 595/2001, podle kterého dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Otázka existence se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel mohl při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, neměl nebo nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni patří. Žalovaná se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že neexistoval ani domnělý právní titul pro nabytí nemovitosti. Absence právního titulu nemůže nahradit faktické ovládání věci. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn (soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, ale vždy žalobu zamítl), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud se v posouzení otázky, zda žalobce a) a J. V. byli oprávněnými držiteli části původního pozemku parc. 436/10 neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor rozhodnutí“) pod C 739/svazek 10, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc.“ Dále uvedl v rozsudku ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněném v Soboru rozhodnutí pod C 573/svazek 7, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí.“ Rovněž v rozsudku z 27. 2. 2002, sp zn,. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1067/svazek 15, Nejvyšší soud dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy ohodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ V daném případě žalobci existenci jimi tvrzeného právního titulu držby k části pozemku parc. č. 410/36 neprokázali. Pokud odvolací soud zmínil, že i případná kupní smlouva o části tohoto pozemku by byla bez geometrického plánu neurčitá, pak i když by taková smlouva jako pro neurčitost neplatná mohla být domnělým právním titulem, ani žalobci neuvedli, jak byla v kupní smlouvě část pozemku vymezena, resp. ani neprokázali, že byli v omluvitelném omylu, že nabývají část pozemku i bez vymezení této části geometrickým plánem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem (§130 odst. l a §134 odst. 1 ObčZ) a dovolání proti tomuto rozsudku není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Pokud žalobci namítali, že nebylo přihlédnuto ke změně návrhu, kterou v průběhu řízení učinili (až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhli, aby bylo určeno, že J. V. ke dni její smrti 27. 2. 2003 smrti náležel spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům), pak by šlo o vadu řízení, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě dovolání přípustného.
Protože dovolání proti tomuto rozsudku není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta, který v dovolacím řízení učinil podáním vyjádření jeden úkon, ve výši 2 500 Kč /§5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. l, §15 a §18 odst. 1 zákona. č 484/2000 Sb./, paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 489 Kč, představuje 19 % daň z přidané hodnoty z částky 2575 Kč (§137 odst. 3 OSŘ), celkem jde o náklady ve výši 3064 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. l a §160 odst. l OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu