ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.99.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 99/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované C. P. C. R., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení neexistence práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 48/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. května 2005, č. j. 12 Co 867/2004-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2004, č. j. 14 C 48/2001-77, zamítl žalobu, „aby soud zjistil, že žalovaná nemá právo odvádět odpadní vody ze svých nemovitostí p. č. 1071/17, 1071/18, 1071/19, 1089/1, 1071/9, 1071/16, 1091/1 a 1094/1 v k. ú. M. do kanalizace umístěné na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, a to p. č. 1071/1 a 1071/2 v k. ú. M.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, neboť žaloba na určení nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a v tomto případě žalovat na splnění povinnosti lze. Dále uvedl, že ve vztahu k žalované není splněna podmínka věcné legitimace, poněvadž žalovaná z označených pozemků vlastní pouze pozemky parcelních čísel 1071/9, 1071/16 a 1091/1.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 12 Co 867/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že „kategorie naléhavého právního zájmu je konstantní judikaturou vymezena a vykládána tak, že žalobní žádání o požadované určení, že právní vztah nebo právo je či není, je opodstatněno v případech, pokud plní preventivní funkci ve vztahu k úvahám přicházejícím možným žalobám na plnění, případně tam, kde by se bez požadovaného určení existence či neexistence práva či právního vztahu stalo postavení žalobce nejistým“. S ohledem na žalobní tvrzení bylo možné, aby žalobkyně podala žalobu na plnění. Určovací žalobu žalobkyně sama zpochybnila tím, že v průběhu řízení změnila žalobu na žalobu na plnění, což ale soud prvního stupně nepřipustil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)]. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v řešení otázky, „zda je v souladu ve smyslu občanského soudního řízení, aby soud zamítl určovací žalobu pro neexistenci naléhavého právního zájmu na tomto určení, jestliže předtím svým rozhodnutím, proti kterému není přípustný žádný opravný prostředek, nepřipustil změnu žaloby na žalobu na plnění“. Podání z 5. 4. 2002 žalobkyně neoznačila jako „změnu žaloby“, ale jako „doplnění žaloby“, z čehož plyne, že uplatnila další žalobní návrh, který soud prvního stupně nemohl „vyřídit“ nepřipuštěním změny žaloby, nýbrž věcně rozsudkem.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť žalobkyní tvrzený zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu není dán.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Proto nelze v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, úspěšně uplatnit dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud za situace, kdy soud prvního stupně usnesením z 20. 11. 2003, č. j. 14 C 48/2001-65, které nabylo právní moci 3. 12. 2003, nepřipustil změnu žaloby, aby žalovaná byla povinna zdržet se odvádění odpadních vod ze svých blíže označených nemovitostí do kanalizace umístěné na označených pozemcích žalobkyně, jímž při rozhodování ve věci samé byly oba soudy nadále vázány, otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě posoudil zcela v souladu se stávající judikaturou. K tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 15. 12. 1992, sp. zn. 7 Cdo 68/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 1, ročník 1993, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 20. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2349/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 248, svazek 3. Žalobkyně ostatně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k určovacímu žalobnímu návrhu výslovně neuplatnila. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu vázala jen na jí tvrzené vady řízení, jimiž by se však dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolací soud s ohledem na uvedené neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ naplněny, dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, takže žalované by příslušela náhrada nákladů řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Dovolací soud však žalované náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal, neboť s ohledem na obsah vyjádření žalované k dovolání, v němž nic podstatného k věci neuvedla, náklady vzniklé žalované v souvislosti s podáním tohoto vyjádření nepovažoval za náklady účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu