ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1024.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1024/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalované JUDr. L. V., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 135/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 51 Co 92, 93/2004 – 95, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 51 Co 92, 93/2004 – 95, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2004, č. j. 51 Co 92, 93/2004 – 109, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a tvrdila, že v této výši jí vznikla škoda v důsledku nečinnosti žalované, která jako advokátka nepostupovala řádně podle smlouvy o právní pomoci a neuplatnila u soudu nárok na zaplacení pojistného plnění. Žaloba na zaplacení pojistného plnění vůči Č. p., a.s., kterou pak podala žalobkyně zastoupena již jiným advokátem, byla zamítnuta pro promlčení práva v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 275/99.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby tvrdíc, že se žalobkyní uzavřela smlouvu o poskytnutí právní pomoci, jež zahrnovala pouze jednání s Č. p., a.s. o výplatě pojistného plnění. K vedení soudního sporu ji žalobkyně nezmocnila.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 6 C 135/2000 – 67, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, v části uplatněného příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že na základě konkludentně uzavřené smlouvy o poskytování právní pomoci činila žalovaná jménem žalobkyně veškeré úkony vůči Policii ČR, jednala se státním zastupitelstvím a posléze s Č. p., a.s., s cílem získat pro žalobkyni pojistné plnění. Promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku u soudu marně uplynula 18. dubna 1999; žalovaná přesto ještě v červenci téhož roku urgovala pojišťovnu o sdělení stanoviska o plnění. Ačkoliv hlavním záměrem žalobkyně bylo získat pojistné plnění, žalovaná porušila povinnosti advokáta, žalobu nepodala a žalobkyni v důsledku toho vznikla škoda za kterou žalovaná odpovídá podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Obvodní soud přitom zdůraznil i povinnost advokáta podle §16 odst. 2 citovaného zákona, uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 51 Co 92, 93/2004 – 95, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2004, č. j. 51 Co 92, 93/2004 – 109, rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že žalovaná měla od žalobkyně také příkaz podat žalobu k soudu. Výpovědi účastnic byly ohledně existence tohoto příkazu ve vzájemném rozporu a tvrzení žalobkyně žádný jiný důkaz neprokazoval. Jestliže žalovaná podle příkazní smlouvy neměla povinnost podat žalobu k soudu, pak podle odvolacího soudu nemůže odpovídat za škodu, která měla být způsobena žalobkyni porušením této povinnosti. Odvolací soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že také ve vztahu k povinnosti podat žalobu k soudu byla smlouva mezi účastnicemi uzavřena konkludentně. Podle odvolacího soudu tomu tak být nemohlo proto, že žalovaná ve vztahu k soudu žádný úkon neučinila a žalobkyně jej proto ani nemohla akceptovat.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., aniž uvedla z kterého ze zákonem stanovených důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.) dovolání podává. Z obsahu dovolání se podává, že žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení rozsahu příkazní smlouvy, která byla mezi účastnicemi uzavřena konkludentně. Advokát je podle dovolatelky povinen v rámci příkazní smlouvy učinit všechny úkony k zajištění oprávněných zájmů klienta. Je - li třeba k ochraně těchto zájmů uzavřít další příkazní smlouvu, je advokát povinen klienta poučit o případných následcích spojených s tím, že další smlouvu neuzavře. Jestliže žalovaná v dané věci neprokázala, že vyzývala žalobkyni k podepsání další příkazní smlouvy, popřípadě že by ji marně vyzývala ke složení další zálohy, pak vážně porušila povinnosti advokáta a její pochybení způsobilo žalobkyni škodu.
Žalovaná navrhovala zamítnutí dovolání poukazujíc na správný závěr odvolacího soudu; žalobkyně neprokázala, že by jí dala pokyn podat u soudu žalobu, její mandát advokáta k vymáhání pojistného plnění pro žalobkyni se týkal jen jednání s Policií ČR a s pojišťovnou.
Nejvyšší soud z podnětu řádně a včas podaného dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a došel k závěru, že řízení u odvolacího soudu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud je vázán žalobkyní uplatněným dovolacím důvodem, kterým je odvolacímu soudu vytýkáno nesprávné právní posouzení věci. Jestliže je však – jako je tomu v dané věci - dovolání přípustné, pak výjimka z vázanosti uplatněným dovolacím důvodem uvedená v §242 odst. 3 o.s.ř. znamená, že u přípustných dovolání může dovolací soud vždy přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), i když nebyl v dovolání uplatněn. Jak opakovně Nejvyšší soud zdůraznil, dospěje-li k závěru, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud napadené rozhodnutí zruší, i když v dovolání takové vady nebyly uplatněny.
V dané věci založil soud prvního stupně svůj závěr o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni zejména na hodnocení účastnických výpovědí. Soudem prvního stupně provedené důkazy výslechem žalobkyně i žalované se mu staly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci , neboť o ně soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění o výsledku vzájemného jednání žalobkyně a žalované.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který zejména z výpovědi žalobkyně zjistil, že měla zájem o získání plnění i za cenu soudního řízení a že tento svůj zájem žalované zdůrazňovala - aniž by opakoval výslechy účastnic, se zásadně odchýlil od hodnocení těchto důkazů soudem prvního stupně. Uzavřel totiž, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že žalovaná měla od žalobkyně příkaz podat žalobu k soudu.
Jestliže odvolací soud měl za to, že důkazy na nichž založil svá skutková zjištění soud prvního stupně, by bylo možné hodnotit jinak ( a také je jinak hodnotil), a že tedy na jejich základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, pak – zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti – bylo nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Tento teoreticky nezpochybnitelný požadavek - nyní výslovně vyjádřený v textu ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. - Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti uplatňoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2002, sp. zn. 25 Cdo 7/2001) i před novelizací občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2005.
Jestliže tedy v dané věci odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil, pak platí, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou řízení, která zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř. Vzhledem k tomu nelze dojít k závěru, že je rozhodnutím správným; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil k odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okolnost, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., zásadně brání Nejvyššímu soudu vyslovit se ke správnosti celého právního posouzení věci odvolacím soudem. Je však zřejmé, že odvolací soud nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že ačkoliv promlčecí doba k uplatnění práva žalobkyně na pojistné plnění u soudu marně uplynula 18. dubna 1999, přesto žalovaná ještě v červenci téhož roku urgovala pojišťovnu o sdělení stanoviska o plnění. Pak je nezbytné, aby také odvolací soud zkoumal odpovědnost žalované se zřetelem k úpravě povinností advokáta v ustanovení §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v tehdy platném znění, kterou na svá zjištění správně a přiléhavě aplikoval soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu