ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1071.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1071/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobců a) J. K., b) J. B., c) Ing. L. B., d) Mgr. J. B., e) J. B., f) M. L. a g) V. L., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o uvedení nemovitosti do původního stavu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 C 710/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2003, č. j. 5 Co 2494/2003-360, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. 2. 2002, č. j. 2 C 710/97-274, jímž byla zamítnuta žaloba o uvedení nemovitosti č. p. 9 ve Š. do původního stavu, a to navrácením v žalobě specifikovaných součástí vodovodního systému a vydáním vyjmenovaných movitých věcí včetně jedné sady rezervních klíčů od objektu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2002, č. j. 5 Co 2337/2002-287, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení s tím, že v dosavadním průběhu řízení nebyla dostatečně specifikována žaloba a není tedy zřejmé, o jakém nároku má soud rozhodnout. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně i právní závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a zavázal jej právním názorem, že vztah účastníků jako spoluvlastníků je třeba řešit analogicky podle §126 obč. zák.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. 7. 2003, č. j. 2 C 710/97-313, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 9. 2003, č. j. 2 C 710/97-348, uložil žalovanému, aby na svůj náklad provedl v domě č. p. 9 ve Š. montáž nautily do studny č. 1 na zahradě, umístil do sklepa expanzní nádoby 500 litrů a 45 litrů a ukotvil je, připojil nad ně dvě čerpadla Darling, nainstaloval čerpadlo Piccolo do prostoru pod rošt krbu v jídelně, zapojil je do systému, provedl montáž dvojbojleru a připojil jej na velký kuchyňský sporák, provedl usazení sprchových kabin v 1. a 2. poschodí domu včetně jejich napojení na teplou a studenou vodu a odpad, usadil vanu, napojil ji na odpad a odzkoušel funkčnost montáže. Soud dále odmítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali vydání 5/6 v žalobě označených movitých věcí a pro případ nemožnosti jejich vydání uložení povinnosti zaplatit částku 50.000,- Kč, zamítl rovněž žalobu ohledně vydání sady rezervních klíčů od objektu č. p. 9 ve Š. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci (včetně žalovaného) jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 9 ve Š. se stavební parcelou 89 a zahradou 609 v obci V. v k. ú. Z., který jim (popř. jejich právním předchůdcům) byl podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, vydán dohodou o vydání věci ze dne 16. 10. 1991 registrovanou Státním notářstvím v Písku dne 10. 4. 1992 pod sp. zn. Re 341/91, přičemž k fyzickému předání nemovitostí došlo zápisem dne 15. 5. 1992. Oprávněné osoby podle zápisu o předání vzaly na vědomí, že movité věci byly den předtím předány M. B., který jako jediný k nim uplatnil předkupní právo. Rozsah těchto věcí není sporný, protože odpovídá inventárním soupisům, a žalovaný za ně uhradil Okresnímu úřadu v K. částku 95.000,- Kč. Soud na základě posudku Ing. J. J., znalce z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a průmyslové, dovodil, že čerpadlo Nautila, expanzní nádoby a čerpadla napojená na tlakovou nádobu tvoří jednotný funkční systém vodovodu, čerpadlo pod roštem krbu je součástí teplovodního systému, sprchové kabiny a vana tvoří nedělitelnou součást hygienického zařízení objektu spolu s bojlery, proto šlo o věci pro chod stavby nezbytné (příslušenství nemovitosti). Neměly být žalovanému prodány, naopak jako součást nemovitosti byly vydány žalobcům spolu s nemovitostí. Jestliže žalovaný jejich demontáží a následným odvozem poškodil společnou věc, mají ostatní spoluvlastníci právo na ochranu svého vlastnického práva k nemovitosti podle ustanovení §126 obč. zák. Odmítnutí části žaloby odůvodnil soud s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. tím, že ani přes opakovanou výzvu nedošlo k odstranění nedostatků žalobního návrhu podle ustanovení §42 o.s.ř., spočívající v konkretizaci věcí, které žalobci požadují vydat, případně vydání alternativního petitu na zaplacení částky 50.000,- Kč. Konečně soud konstatoval, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a důkazní břemeno, pokud šlo o vydání sady rezervních klíčů od objektu čp. 9 ve Š.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 5 Co 2494/2003-360, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného uvést nemovitosti do předešlého stavu potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shrnul, že žalovaným odmontované a odvezené předměty tvoří příslušenství vydané budovy, což soud prvního stupně správně vyvodil ze znaleckého posudku Ing. J., tudíž nespadají do kategorie movitých věcí podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona č. 403/90 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti byly vydány dohodou o vydání věci registrovanou dne 10. 4. 1992, mělo být technické zařízení tvořící příslušenství nemovitosti vydáno všem oprávněným nejpozději 10. 4. 1992 (k fyzickému předání předmětné nemovitosti došlo zápisem dne 15. 5. 1992) a od tohoto data přešlo do vlastnictví všech oprávněných osob a nebylo již ve vlastnictví osoby povinné – závodního výboru odborů při Okresním úřadu v K. Povinná osoba tak nemohla na žalovaného převést více vlastnických práv, než v té době sama měla, a nemohla mu prodat technické zařízení budovy. Nová tvrzení žalovaného v odvolacím řízení, že nautilu a čerpadlo Piccolo neodkoupil, neodmontoval a neodvezl, odvolací soud nevzal za prokázané a dospěl k závěru, že se zařizovacími předměty v čp. 9 ve Š. prokazatelně manipuloval žalovaný.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany soudů obou stupňů spočívající v tom, že žádný ze soudů se nevypořádal s otázkou příslušenství věci ve smyslu ustanovení §121 odst. 1 obč. zák. Podle dovolatele povinná osoba (tehdejší vlastník věci) rozhodla o prodeji věcí ještě před vydáním nemovitosti č. p. 9 ve Š., tím věci ztratily povahu příslušenství a nemohly být tudíž předmětem vydání spolu s nemovitostí. Dále dovolatel spatřuje pochybení soudů obou stupňů v tom, že při svém rozhodování vyšly ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že z provedeného dokazování soudem prvního stupně vyplývá, že v době vydání předmětné nemovitosti bylo povinnou osobou bezvýsledně oprávněným nabídnuto odkoupení tohoto příslušenství a až poté převzal a zaplatil věci movité žalovaný s tím, že oprávnění o transakci věděli a nevznesli námitky, naopak dostal ultimatum, aby si zakoupené věci odvezl a objekt vyklidil. V souvislosti s uloženou povinností odzkoušet funkčnost montáže dovolatel namítá, že v den předání nemovitosti čp. 9 nikdo neodzkoušel funkčnost zařízení a soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly. Ohledně demontáže jednoho čerpadla a expanzní nádoby na čp. 16, kterou provedl L. B. se synem, dovolatel uvádí, že i tyto věci převzal, jelikož doložil jejich úhradu. Podle názoru dovolatele nejsou bojlery v kuchyni samostatnými věcmi, neboť se jedná o kombinovaný profesionální sporák na vaření s výměníkem, upraveným pro připojení kombinovaných bojlerů, který je spolu s nimi součástí vybavení kuchyně jako ostatní inventář, nikoliv jako součást nemovitosti; čerpadlo nautila, které údajně zcizil, se nikdy nenacházelo ve studni č. 1 na zahradě penzionu, protože podle vyjádření znalce studna byla přečerpávací jímkou pro zadržování vody, odebírané zmíněným čerpadlem nautila z pozemku mimo objekt domu čp. 9. Na základě těchto námitek navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou – účastníkem řízení, a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel po právní stránce podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že zařízení nemovitosti, jež mu bylo uloženo instalovat zpět, přešlo jakožto příslušenství nemovitosti na základě dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. na oprávněné osoby bez ohledu na ujednání žalovaného s povinnou osobou, že tyto věci budou převedeny na žalovaného.
Podle §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Z této úpravy vyplývá, že příslušenství věci tvoří věci jinak samostatné, které z vůle vlastníka věci slouží k trvalému užívání s hlavní věcí; mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo automaticky i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaný pod č. 75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Odvolací soud dovodil přechod vlastnického práva k věcem (jejich zpětná instalace je předmětem řízení), které představují vodovodní, tepelné a hygienické zařízení objektu a které označil za příslušenství nemovitosti, na všechny spoluvlastníky včetně žalobců tím, že jim byly podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány nemovitosti i s příslušenstvím. Vycházel sice z automatického převodu příslušenství v souvislosti s přechodem věci hlavní, což by odpovídalo spíše tomu, že by šlo o součást věci, která na rozdíl od příslušenství věci není samostatně způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak, a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992), nicméně jeho celkový závěr je správný. Argumentaci odvolacího soudu je proto třeba doplnit pouze o závěr, že sporné předměty tvořily vybavení nemovitosti vydávané oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb. (dovolatel v tomto směru námitky nevznáší) a že otázku možnosti jejich převodu povinnou osobou na žalovaného řeší uvedený zákon.
Podle ustanovení §10 odstavce 1 věty první zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Podle §13 odstavce 1 tohoto zákona nárok na vydání movitých věcí má oprávněná osoba, prokáže-li, že byly odňaty na základě předpisů uvedených v §1 a kde se nacházejí ke dni účinnosti tohoto zákona. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení movité věci, které slouží k provozu činnosti umístěné ve vydávané nemovitosti, je povinná osoba povinna nabídnout ke koupi nejprve oprávněným osobám za zůstatkovou cenu, a to nejpozději ve lhůtě uvedené v §19 odst. 2.
Předkupnímu právu oprávněných osob zakotvenému v ustanovení §13 odst. 2 zákona odpovídá bezvýjimečná povinnost povinné osoby nabídnout v něm uvedené věci oprávněným osobám ke koupi; povinná osoba není oprávněna si je ponechat a není na její úvaze, zda je prodá (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, k výkladu některých ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 92/1991 Sb. i zákona č. 229/1991 Sb. v praxi soudů, publikované pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, bod II., 8.). Z toho, že oprávněným osobám, jimž se vydává majetek, zákon zakládá předkupní právo (možnost vedle nabytí restituovaných věcí získat i věci další, s restituovanou věcí související), je zřejmé, že jde o věci, které jsou samostatné a nejsou ani předmětem restituce (dohody o vydání věci). Příkladem je movitý inventář nemovitosti, který nebyl oprávněné osobě (jejímu právnímu předchůdci) odňat za podmínek stanovených zákonem, nýbrž byl do nemovitosti umístěn později, patří povinné osobě a slouží k provozu vydávané nemovitosti. Tak tomu v posuzovaném případě bezesporu bylo u zařízení umožňujícího provozovat nemovitost jako pension (ubytovnu), tedy u nábytku, který žalovaný koupil a který již není předmětem tohoto řízení. Odlišná je však situace u zařízení, které tvoří součást vodovodního či topného systému nemovitosti, jak tomu je u čerpadla umístěného ve studni, u expanzních nádob, u vodovodních či krbových čerpadel, u bojleru a u sprchových kabin. Tyto věci nelze považovat za věci movité ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., s nimiž by byla spojena povinnost (a tudíž ani oprávnění) povinné osoby disponovat odděleně od vydávané nemovitosti v rámci předkupního práva.
Jestliže tedy v posuzovaném případě povinná osoba měla povinnost vydat předmětnou nemovitost oprávněným osobám ve stavu, v němž se nacházela ke dni uzavření dohody o vydání nemovitosti, nebyla oprávněna v mezidobí rozhodovat o samostatném osudu věcí, tvořících součást vodovodního zařízení či systému vytápění nemovitosti a nemohla je platně nabídnout některé z oprávněných osob ke koupi, neboť je byla povinna vydat spolu s nemovitostí. Odvolací soud proto správně dovodil, že tyto věci nemohly samostatně přejít na žalovaného. Na tomto závěru nic nemění ani dovolatelem namítaná okolnost, že v době faktického převzetí nemovitostí věděly ostatní oprávněné osoby o tomto postupu a neměly proti němu výhrad. Právní režim vyplývající přímo ze zákona nemůže být totiž po vydání nemovitostí měněn, a to zejména nikoliv k újmě samotných oprávněných osob, jimž by takto byly nabízeny za úplatu věci, na jejichž vydání (bezúplatné) mají podle zákona nárok, resp. které jim již byly vydány.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska dovoláním uplatněného důvodu správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu