ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1089.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1089/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Č. k. p., zastoupeného Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově, pod sp. zn. 8 C 208/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2005, č. j. 44 Co 317/2004-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č. j. 8 C 208/96-87, zamítl žalobu na zaplacení částek 21.420,- Kč a 36.000,- Kč a dále částek ve výši 3.034,- Kč až 8.009,- Kč měsíčně od 9. 9. 1992 z titulu náhrady škody na zdraví a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 9. 1992 došlo k dopravní nehodě, která byla způsobena řidičem služebního vozidla Policie ČR, při níž byla žalobci způsobena mnohočetná zranění s trvalými následky. Po nehodě byl žalobce v pracovní neschopnosti do 17. 7. 1993, kdy bylo léčení pro úraz ukončeno. Dne 15. 6. 1993 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 30. 7. 1996 a žalovaná uplatnila námitku promlčení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce podal žalobu po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Ohledně nároku spočívajícího v náhradě bolestného a za ztížení společenského uplatnění vyšel soud prvního stupně z právního názoru, že o škodě se poškozený dozví zpravidla v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit. Podle právního předpisu platného v rozhodné době, tj. vyhl. č. 32/1965 Sb., se posouzení bolestného a ztížení společenského uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený. Rozhodující je zde okamžik, kdy se po úrazu a léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, aby bylo spolehlivě zjištěno, zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění a jaké utrpěl bolesti. Takový okamžik nastal dle skutkových závěrů soudu prvního stupně dne 17. 7. 1993, kdy byla ukončena pracovní neschopnost žalobce. O tom, jaká škoda vznikla ztrátou výdělku po dobu pracovní neschopnosti, se poškozený dozví zpravidla okamžikem, kdy dochází k ukončení pracovní neschopnosti a kdy je vyplacena poslední dávka nemocenského, a tedy kdy poškozený již může ztrátu na výdělku blíže specifikovat. Podobně je nutno posuzovat i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdy podstatná pro posouzení výše nároku je znalost poškozeného o průměrném výdělku před poškozením a o výdělku dosahovaném po poškození a o výši invalidního důchodu. Dle závěru soudu prvního stupně se tento nárok, ačkoli má povahu opětujícího se plnění, promlčuje jako celek, nikoli jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. V tomto případě dle skutkového závěru soudu prvního stupně začala běžet promlčecí lhůta v druhé polovině roku 1993, neboť již dne 15. 6. 1993 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod a od 17. 3. 1993 byl žalobce veden v evidenci úřadu práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2005, č. j. 44 Co 317/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právním hodnocením. Neshledal důvodnou námitku žalobce, že k ustálení jeho zdravotního stavu došlo později, než na základě provedených důkazů dovodil soud prvního stupně (výpověď žalobce a lékařská zpráva MUDr. Z. K.). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se neodvíjí od autoritativního určení osoby, která škodu způsobila, nýbrž od skutkové okolnosti, dávající poškozenému o tomto povědomost.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že nemohl uplatňovat nárok na náhradu škody na zdraví dříve, neboť teprve po rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 6 C 84/95, se podstatně změnila situace a žalobce, který byl do té doby označován jako škůdce, byl postaven do role poškozeného. Namítá, že z jeho účastnické výpovědi soudy mylně vyvodily, že jeho zdravotní stav byl stabilizovaný již ke dni skončení pracovní neschopnosti. Jako důkaz, že jeho zdravotní stav zapříčiněný úrazem z dopravní nehody nebyl k tomuto okamžiku stabilizován, spatřuje žalobce v tom, že byla značně narušena jeho psychika, takže nejméně rok po tomto termínu se z traumatu vzpamatovával, než byl schopen nastoupit rekvalifikační kurz. Zastává názor, že náhrada za ušlý výdělek se nepromlčuje jako celek, nýbrž od termínů splatnosti. Náhrada za ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti by tedy měla být přiznána dva roky zpětně od podání žaloby. Dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně byly dovolacím soudem zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila jak žalovaná, tak vedlejší účastník, kteří shodně zastávají názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť nárok žalobce je promlčen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v tomto případě řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatel v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku.
Podle §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek jejich běhu je stanoven okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě. Jedná se o tzv. subjektivní promlčecí lhůtu, přičemž tzv. objektivní promlčecí lhůta se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje. Počátek subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Tento okamžik se neodvíjí od rozsudku Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 6 C 84/95, kterým byla zamítnuta žaloba žalované na náhradu škody vzniklé z téže škodné události proti žalobci z důvodu, že nikoli on, ale zaměstnanec žalované způsobil předmětnou dopravní nehodu. Občanskoprávní řízení vedené proti němu totiž nijak neovlivňuje možnost poškozeného domáhat se náhrady škody proti odpovědnému subjektu podle ustanovení §420 nebo §427 obč. zák.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že v případě nároku na odškodnění bolesti a za ztížení společenského uplatnění poškozeného se poškozený dozví o škodě v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti a ztížení jeho společenského uplatnění; od tohoto okamžiku běží subjektivní promlčecí doba. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře. Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že na základě provedených důkazů nesprávně posoudil okamžik, kdy došlo k ustálení jeho zdravotního stavu, nejedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, a tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c).
O výši škody spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 10/72, publikováno ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970 – 1983). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88). Nárok na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Vzhledem k tomu, že obč. zák. nemá obdobné ustanovení jako je §261 odst. 2 zák. práce ve znění účinném po 1. 1. 1989, podle nějž se nároky na náhradu za ztrátu na výdělku podle §195 zák. práce nepromlčují, nýbrž se promlčují jen jednotlivá plnění z nich vyplývající, je správný názor odvolacího soudu, že došlo k promlčení práva žalobce na náhradu škody ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. bez ohledu na to, od kdy žalobce jednotlivé měsíční dávky požaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 68/2003).
Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se zákonem i judikaturou, není důvodu pro závěr, že by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu