ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1156.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1156/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. M., zastoupené advokátem, proti žalované České kanceláři pojistitelů, jednající Č. p., a.s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 215/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č. j. 53 Co 496/2004-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1,134.000,- Kč z důvodu, že dne 18. 11. 1995 utrpěla těžký úraz v důsledku dopravní nehody zaviněné řidičem motorového vozidla, v němž jela jako spolujezdkyně. Za řidiče (který při nehodě zemřel) plnila Č. p., a.s., která mimosoudně zaplatila žalobkyni náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění, a následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 23 C 286/99, byl žalobkyni přiznán další patnáctinásobek základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Zdravotní stav žalobkyně se v mezidobí zhoršil, v roce 2004 byl vypracován odborný posudek, na jehož základě žalovaná plnila na odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně náhradu za 630 bodů po 120,- Kč (75.600,- Kč) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. V tomto řízení žalobkyně požaduje další patnáctinásobné zvýšení, neboť zhoršení jejího zdravotního stavu dále znepříjemňuje její již tak tíživou situaci a snižuje kvalitu života.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 C 215/2004-16, žalobu na zaplacení částky 1,134.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že základní odškodnění, které se žalobkyni na základě odborného posudku ze dne 2. 4. 2004 již dostalo (navýšené o 50% pro mimořádnost případu) zcela vystihuje charakter nastalých změn zdravotního stavu a podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění splněny nejsou. Na vyřazení žalobkyně z pracovních, společenských a sportovních aktivit se projevem zhoršení jejího zdravotního stavu nic nezměnilo a je i nadále odkázána na pomoc třetích osob. Soud uzavřel, že společenské uplatnění žalobkyně již bylo zásadně omezeno následky zranění, která utrpěla při nehodě v roce 1995 (a které již byly v průběhu předchozí doby odškodněny), a že nové okolnosti neodůvodňují vyhláškou předvídaný mimořádný postup soudu, když snížení „kvality“ života žalobkyně se odvíjí již od původních následků nehody a odškodnění základní sazbou se zvýšením o 50% je zcela odpovídající zhoršenému zdravotnímu stavu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, č. j. 53 Co 496/2004-28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně posuzoval vliv nastalého zhoršení na další uplatnění poškozené v životě a ve společnosti, a to v porovnání stavu před a po nastalém zhoršení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1593/2001 uvedl, že odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Nově nastalý výskyt fantomových bolestí má další negativní dopad na možnosti uplatnění žalobkyně, nelze v něm však spatřovat zvlášť výjimečnou skutečnost, hodnou mimořádného zřetele, pro kterou by bylo na místě postupovat podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1593/2001 a 25 Cdo 847/2004 dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl rozdílně od stanoviska, vyjádřeného v těchto rozhodnutích, a má zato, že v jejím případě jsou naplněny podmínky pro zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. V porovnání s případy, v uvedených rozhodnutích řešenými, poukazuje na to, že k jejímu úrazu došlo v mladém věku 18 let a trvalé následky úrazu byly v původním řízení ohodnoceny mnohem vyšším počtem bodů, než v obou uvedených případech, a protože k jejímu poškození došlo ve výrazně nižším věku a její obtíže jsou nesrovnatelně závažnější, mělo jí být určité zvýšení náhrady přiznáno. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy toho, zda na její straně existují skutečnosti, které odůvodňují posouzení jejího případu jako případu hodného mimořádného zřetele ve smyslu ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož uplatnění je podle §241a odst. 3 o. s. ř. vyloučeno (srov. R 8/1994).
Pokud jde o právní stránku věci, tedy o aplikaci ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen vyhláška), o pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.
Podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Ustálená judikatura, která se vztahuje k §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., je použitelná i na postup podle §7 odst. 3 nyní platné vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť je téměř totožná s předchozí úpravou (srov. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., podle něhož ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění). Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu pochybení z důvodu, že při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru, jenž byl vysloven v souvislosti s náhradou za ztížení společenského uplatnění podle dříve platné vyhlášky č. 32/1965 Sb.
Dovolatelka se však mýlí v tom, že srovnává svůj nynější stav se stavem před úrazem, k němuž došlo v r. 1995 v jejím věku 18 let. Její nárok, uplatněný v tomto řízení, není nárokem na odškodnění jejích ztracených či omezených možností pro uplatnění v životě a ve společnosti, jež měla v době před úrazem. Nejde tedy o srovnání jejích současných schopností a možností s jejich úrovní v době před vznikem škody, nýbrž o srovnání jejích současných možností pro uspokojování životních a společenských potřeb se stavem v době před tímto nastalým zhoršením. V tomto směru vyslovený právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je zcela správný. Jde totiž o odškodnění nového nároku, jenž spočívá právě ve zhoršení zdravotního stavu poškozeného a důsledků z toho vyplývajících pro uspokojování životních a společenských potřeb, oproti stavu v době před tímto zhoršením (srov. též R 9/1986).
Z těchto hledisek odvolací soud (i soud prvního stupně) zjištěný skutkový stav věci po právní stránce posoudily a nelze jim vytýkat nesprávný právní názor při aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky. Tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, takže není podklad pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu