ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.127.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 127/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka, v právní věci žalobců a) J. M., b) J. M., c) P. M., a d) J. M., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Českému úřadu z. a k., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 276/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 13 Co 433/2003-215, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. srpna 2004, č. j. 13 Co 433/2003-236, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39.825,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se vůči státu domáhali náhrady škody ve výši 4.500.000,- Kč, která jim měla vzniknout postupem Katastrálního úřadu P., který povolil vklad vlastnického práva k domu čp. 238 se stavební parcelou č. 685 a k pozemkům parc. č. 686, 687 a 688/2 v k. ú. S., ve prospěch F. V., ačkoliv Obvodní soud pro Prahu 9 předběžným opatřením zakázal prodávající A. K. nakládat s těmito nemovitostmi (o něž vedla se žalobci spor). Žalobci, jakožto podíloví spoluvlastníci, uvedeným nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu přišli každý o ideální ¼ označených nemovitostí.
Poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 1. 2000, č. j. 13 C 276/98-23, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, č. j. 13 Co 170/2000-38, zrušen, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, č. j. 13 C 276/98-115, žalobu zamítl znovu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. 13 Co 120/2002-129, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a zdůraznil, že (v případě, že žalobci nebyli povinni nemovitosti vydat A.K.) škoda, která vznikla žalobcům, odpovídá výši nákladů potřebných k opatření si nemovitostí stejného druhu v době, kdy přišli o vlastnictví.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č. j. 13 C 276/98-192, uložil žalované, aby zaplatila žalobcům částku 3.200.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 1999, žalobu ohledně zbývajících úroků zamítl, ohledně částky 1.300.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Dospěl k závěru, že restituční nárok A. K. vůči žalobcům nebyl oprávněný, jelikož žalobci nebyli osobami povinnými ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci však přišli o své vlastnictví v důsledku nesprávného úředního postupu Katastrálního úřadu P., který provedl zápis vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího F. V., ačkoliv mu dne 22. 5. 1995 bylo doručeno předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž bylo prodávající A. K. zakázáno s předmětnými nemovitostmi nakládat. Žalobcům tak vznikla škoda, za kterou odpovídá stát podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. a která spočívá v nákladech potřebných k opatření nemovitostí stejného druhu v době, kdy byli svého vlastnického práva zbaveni (znaleckým posudkem znalce Ing. M. byla stanovena částkou 3.200.000,- Kč).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2004 č. j. 13 Co 433/2003-215, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2004, č. j. 13 Co 433/2003-236, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu potvrdil. Odvolací soud, maje za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že spor mezi A. K. a žalobci skončil zpětvzetím žaloby, přičemž v tomto sporu by byli žalobci úspěšní, a zůstali by vlastníky předmětných nemovitostí. Pochybení katastrálního úřadu bylo tak jediným důvodem ztráty vlastnictví žalobců. Právní vztahy kupujícího F. V. nemohou být – jak uzavřel odvolací soud - ve smyslu ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř. dotčeny rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 14. 8. 1996, č. j. 3 Cdon 325/96-135; tento kupující je citovaným ustanovením chráněn, jako by nemovitosti nabyl od vlastníka.
Proti citovanému rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) ; odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s otázkou, zda kupní smlouva mezi A. K. a F. V. byla platným právním úkonem, jestliže Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 15. 5. 1995, č. j. Nc 69/95-14, prodávající zakázal s předmětnými nemovitostmi nakládat. Soudy obou stupňů podle dovolatelky považovaly nesprávný úřední postup katastrálního úřadu za jediný důvod, proč žalobci pozbyli vlastnické právo k nemovitostem a nezabývaly se otázkou, zda na základě neplatné smlouvy mohlo vkladem do katastru nemovitostí vzniknout vlastnické právo k nemovitosti. F. V. byl účastníkem řízení o povolení vkladu práva a není proto tzv. třetí osobou, jejíž práva nemohou být dotčena v případě, že bude zahájeno řízení o žalobě podle §80 písm. c) o.s.ř.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, a to i pro jeho nemravnost; kdyby totiž katastrální úřad respektoval soudní rozhodnutí, tak by dnes nadále žili jako vlastníci ve svém domě. Jsou přesvědčeni, že v právním státě by měl správní orgán své pochybení bezodkladně napravit, a pokud to již nejde, měl by poškozenému nahradit škodu. Nezpochybňují vlastnictví F. V. k předmětným nemovitostem a poukazují zejména na skutečnost, že to byl správní úřad, který vložil přes zákaz soudu vlastnické právo do katastru nemovitostí. Žalobci tvrdí, že od 4. února 2005 mají nemovitosti, které byly jejich vlastnictvím, dalšího nového vlastníka a navíc jsou jimi zajišťovány úvěry.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, a že je přípustné [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř], přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, tj. přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako jediný důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může – obecně vzato - spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Jde –li o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., projevuje se vázanost dovolacím důvodem, tj. dovolatelem uplatněnými výhradami k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, v tom, že Nejvyšší soud může prověřovat právní závěry odvolacího soudu jen prostřednictvím té argumentace, která je v dovolání užita. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska právního posouzení rozhodnutím správným, jestliže obstojí, prověřeno kritikou, kterou uplatnil dovolatel. Kritika právního posouzení věci může být úspěšná za předpokladu, že směřuje proti právním závěrům na nichž rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spočívá, tedy jestliže dovolatel svými argumenty doloží nesprávnost právě těch právních závěrů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí.
Podstatné tedy je, na jakém právní posouzení rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci spočívá. Tím právním závěrem, na němž odvolací soud své rozhodnutí vybudoval, je závěr, že právní poměry F. V. nemohou být ve smyslu ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř. dotčeny rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 14. 8. 1996, č. j. 3 Cdon 325/96-135. Na základě tohoto právního závěru pak dovodil, že kupující F. V. je chráněn účinky ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř. potud, že nemůže již pozbýt nabyté vlastnické právo k označeným nemovitostem jen proto, že původní rozhodnutí vydané v řízení, jehož nebyl účastníkem, bylo zrušeno a právní vztahy účastníků řízení byly upraveny jinak. Nejvyšší soud v této souvislosti jen poznamenává, že původní řízení bylo sice pro zpětvzetí žaloby zastaveno, ovšem nutně by skončilo zamítnutím žaloby A. K., neboť soudy obou stupňů posoudily jí uplatněný restituční nárok jako nedůvodný.
Proti tomuto právnímu názoru odvolacího soudu na užití a výklad procesního ustanovení §243d o.s.ř., na němž spočívá jeho rozhodnutí, však dovolatelka námitky nevznáší. Podstatou jejího dovolání je namítaná neplatnost kupní smlouvy a své právní výhrady a svou konstrukci o určovací žalobě, kterou podle ní mají mít k dispozici žalobci, totiž čerpá odjinud a dovozuje ji z úpravy účastenství v řízení o vklad do katastru a z toho, že F. V. byl účastníkem tohoto řízení před správním úřadem, v porovnání s účastenstvím v případném řízení o určení vlastnictví. Tím se ovšem dovolání míjí s rozhodnými závěry odvolacího soudu a závěr, že kupující F. V. je ve svých právních poměrech chráněn účinky ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř., tak zůstal dovoláním nezpochybněn.
Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska námitek v podaném dovolání rozhodnutím správným. Nejvyšší soud se zřetelem k tomu dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř., věty před středníkem.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 39.750,-Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 , §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 19/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální náhradě výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,-Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb), tedy celkem 39.825,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. povinna nahradit náklady řízení žalobcům a přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu