ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1737.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1737/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody ve výši 858.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 356/2005, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č. j. 25 Co 28/2006-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky na náhradě za ztížení společenského uplatnění následkem úrazu při dopravní nehodě dne 25. 6. 1999 s tvrzením, že Č. p., a. s., mu z titulu zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla sice odškodnila jeho nároky na náhradu škody, avšak v průběhu doby se zhoršil jeho zdravotní stav. Dva znalci v lékařských posudcích ze dne 23. 11. 2004 a 17. 1. 2005 ohodnotili ztížení společenského uplatnění v důsledku zhoršení zdravotního stavu žalobce počtem 2.385 bodů, včetně navýšení provedeného dle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“), což Č. p., a.s. (dále jen „p.“) respektovala a žalobci vyplatila 286.200,- Kč. Žalobce se tak domáhal dalšího trojnásobného navýšení základního počtu bodů podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (tj. 3x 286.200,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 7 C 356/2005-23, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl dne 25. 6. 1999 při dopravní nehodě, způsobené řidičem osobního vozidla, těžce poškozen na zdraví, pojišťovna jeho nárok zcela uznala a zaplatila mu již bolestné ve výši 972,50 bodů (29.175,- Kč), dvojnásobek základní výměry náhrady za ztížení společenského uplatnění na základě znaleckých posudků po příslušném krácení (2.010 bodů – 60.300,- Kč), a další mimořádné navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění v rozsahu čtyřnásobku základního počtu bodů (270.975,- Kč) pojišťovna plnila na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 3. 2002, č. j. 25 C 44/2002-11. Na základě znaleckých posudků MUDr. N. a Doc. MUDr. B., ze dne 23. 11. 2004 a 17. 1. 2005 odškodnila žalobci ztížení společenského uplatnění vzniklé zhoršením jeho zdravotního stavu v celkové výši 2.385 bodů, včetně navýšení dle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (286.200,- Kč). Žalobce v roce 2002 nemohl vykonávat žádné těžší domácí práce, trpěl těžkým omezením hybnosti páteře, středně těžkým omezením hybnosti kyčelního kloubu, těžkým omezením hybnosti pravého hlezenného kloubu, těžkým omezením pronace-supinace pravé nohy, středně těžkým omezením hybnosti levého hlezenného kloubu, středně těžkým omezením pronace-supinace levé nohy, měl rozsáhlejší jizvy, trpěl poruchami erekce, snížením sexuální apetence a anxiosně depresivními stavy. Dále trpěl protrahovanou depresivní reakcí vzniklou v souvislosti s úrazem a jeho následky. Žalobce před nehodou provozoval různé druhy sportů a byl zaměstnán u stěhovací firmy, zatímco po nehodě se nacházel v částečném invalidním důchodu, bez zaměstnání (evidován na Úřadu práce) a volný čas trávil většinou sledováním televize. Po nehodě rovněž trpěl depresemi, únavou, stále se k nehodě vracel a proto musel docházet k psychologovi. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 3. 2002, č. j. 25 C 44/2002-11, bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 270.975,- Kč, když soud dospěl k závěru o naplnění podmínek pro mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (čtyřnásobek základního bodového hodnocení). V době dalšího posuzování zdravotního stavu žalobce znalci MUDr. N. a Doc. MUDr. B., CSc., (znalecké posudky ze dne 23.11.2004) měl žalobce i nadále celkové problémy s hybností, kdy nemohl došlápnout na paty, bolela jej kolena a trpěl bolestmi zad, v důsledku čehož se nemohl plně věnovat též výchově devítileté dcery a nemohl ani vykonávat domácí práce. Rovněž se nemohl věnovat sportu a měl problémy se sháněním zaměstnání. V důsledku zdravotních problémů docházel na rehabilitace, trpěl migrénami i depresemi a přibližně dva roky byl veden na psychiatrické ambulanci.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že od předchozího rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 44/2002 k žádnému podstatnému zhoršení zdravotního stavu žalobce nedošlo. Již tehdy se podstatně změnil jeho život, když před nehodou pracoval u stěhovací firmy, zatímco v roce 2002 byl v částečném invalidním důchodu, měl problémy se sháněním místa, nemohl sportovat, trpěl depresemi, únavou, stále se vracel k nehodě a kvůli těmto problémům docházel i k psychologovi. Zdravotní stav žalobce se sice od posledního znaleckého zkoumání zhoršil a k původně zjištěným zdravotním problémům se přidaly i ty, jež tu dříve nebyly, avšak za tyto nové následky byl žalobce již žalovanou mimosoudně odškodněn v rozsahu základní výměry bodového ohodnocení, přičemž toto odškodnění lze považovat za zcela dostatečné, neboť současné následky původního poranění, i když jsou v příčinné souvislosti s úrazovým dějem, jej nevyřazují z běžného života tak, aby se dalo hovořit o určitém stupni mimořádnosti, kterak to předpokládá ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č. j. 25 Co 28/2006-35, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, když se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně a navíc pouze dodal, že v původním řízení byl žalobce posuzován za stavu, kdy se ze zcela zdravého člověka stal po úraze částečně invalidním, zatímco nyní došlo ke zhoršení zdravotního stavu u člověka zdravotně omezeného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítá, že jeho nově nastalé potíže jsou v porovnání s následky, které byly dříve odškodněny, sice podstatně menší, avšak tuto skutečnost nelze posuzovat izolovaně, jak činí soudy obou stupňů, ale je nutno brát je v souvislosti s problémy, jež měl žalobce i dříve, přičemž úvahy soudů obou stupňů o použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. by byly správné, kdyby původní následky neměly příčinu v úrazu z roku 1999 a kdyby před těmito následky byl žalobce z jiných příčin vyřazen z různých oblastí života. V daném případě však nemohlo být zapojení žalobce právě v důsledku obtíží, majících původ v úrazu z roku 1999, ve všech sférách života před nyní posuzovaným zhoršením na vysoké úrovni. Dle názoru žalobce je nutné uzavřít, že dojde-li ke zhoršení zdravotního stavu za situace, kdy předešlé následky byly posouzeny ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. (popřípadě vyhl. č. 440/2001 Sb.), pak je jasné, že zhoršením zdravotního stavu se poškozená osoba dostala do tíživější situace, než tomu bylo v době, kdy bylo rozhodováno soudem v předchozím řízení (rok 2002). Rozsah omezení, kterým je poškozená osoba vystavena, je pak nutno posuzovat nejen v porovnání se stavem, který byl před následným zhoršením, ale též v porovnání kvality života osoby před vlastním úrazem na straně jedné a po zhoršení zdravotního stavu na straně druhé, přičemž lze obecně říci, že zhoršení zdravotního stavu dopadá tíživěji na osobu, jež má značné zdravotní problémy, než na zcela zdravou osobu, u níž vzájemné působení problémů následky neumocňuje. Dle názoru dovolatele tedy soudy obou stupňů postupovaly chybně, pokud míru jeho obtíží porovnávaly pouze se stavem, který byl před zhoršením zdravotního stavu. V neposlední řadě vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů o již provedeném odškodnění jeho zdravotního stavu, který zároveň připomíná.
Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a z jeho obsahu je nepochybné (§243c, §41 odst. 2 o.s.ř.), že žalobce uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy toho, zda na jeho straně existují skutečnosti, které odůvodňují posouzení jejího případu jako případu hodného mimořádného zřetele ve smyslu ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož uplatnění je podle §241a odst. 3 o. s. ř. vyloučeno (srov. R 8/1994).
Pokud jde o právní stránku věci, tedy o aplikaci ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen vyhláška), o pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.
Podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Dovolatel se mýlí v tom, že srovnává svůj nynější stav se stavem před úrazem, k němuž došlo v r. 1999. Jeho nárok, uplatněný v tomto řízení, není nárokem na odškodnění jeho ztracených či omezených možností pro uplatnění v životě a ve společnosti, jež měl v době před úrazem. Nejde tedy, jak již uvedl dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1156/2005, o srovnání jeho současných schopností a možností s jejich úrovní v době před vznikem škody, nýbrž o srovnání jeho současných možností pro uspokojování životních a společenských potřeb se stavem v době před tímto nastalým zhoršením. V tomto směru vyslovený právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je zcela správný. Jde totiž o odškodnění nového nároku, jenž spočívá právě ve zhoršení zdravotního stavu poškozeného a důsledků z toho vyplývajících pro uspokojování životních a společenských potřeb, oproti stavu v době před tímto zhoršením (dále srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 991/2006 či R 9/1986).
Z těchto hledisek odvolací soud (i soud prvního stupně) zjištěný skutkový stav věci po právní stránce posoudily a nelze jim vytýkat nesprávný právní názor při aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky. Tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, takže není podklad pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu