ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1964.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1964/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 16,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 153/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 11 Co 365/2004-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. 14 C 153/2001-125, zamítl žalobu na zaplacení částky 16,400.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1990, sp. zn. Rt 418/90, byl žalobce podle §226 písm. b) tr. řádu v rámci přezkumného řízení podle zák. č. 119/1990 Sb. zproštěn obžaloby pro trestný čin vyzvědačství podle §105 odst. 2 trestního zákona a dále soud upustil od potrestání za trestný čin podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví podle §134 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, jímž byl žalobce pravomocně uznán vinným na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1983, sp. zn. 1 T 20/83. Žalobce část trestu vykonal v době od 10. 3 1983 do 10. 1 1990. V rámci odškodnění dle zák. č. 119/1990 Sb. byla žalobci přiznána částka 208.659,- Kč sestávající z náhrady za výdělek, za náklady vazby a trestu a později mu byla přiznána náhrada ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem ve výši 51.875,- Kč. V tomto řízení žalobce požadoval náhradu za nemajetkovou újmu za neoprávněný zásah do své integrity ve výši 16,400.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že na nárok na odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody, uplatněný rehabilitovanou osobou, je třeba aplikovat zákon č. 119/1990 Sb., který je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. Vzhledem k tomu, že rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, nabyl právní moci dne 15. 10. 1990 a od tohoto dne běžela tříletá prekluzívní lhůta podle §24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. a žalobce podal žalobu u soudu dne 1. 9. 2000, tedy téměř 7 let po uplynutí lhůty stanovené v §24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., dospěl soud k závěru, že neuplatněním nároku u soudu ve lhůtě do 15. 4. 1994 (po připočítání šestiměsíční lhůty podle §24 odst. 2 věty druhé zák. č. 119/1990 Sb.), došlo k zániku nároku, a žalobu proto zamítl, aniž se zabýval důvodností uplatněného nároku. Konstatoval, že případného odškodnění se žalobce mohl domáhat pouze za splnění podmínek zák. č. 119/1990 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 11 Co 365/2004-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil nárok až po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v §24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., když žalobu podal zhruba sedm let po jejím uplynutí, takže jeho právo zaniklo, a i pokud by tomu tak nebylo, nebylo by možno odškodnění nemateriální újmy žalobci přiznat. K námitkám v podaném dovolání soud uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. má ve vztahu k občanskému zákoníku povahu normy speciální k normě obecné, a toto platí i pro zák. č. 58/1969 Sb. Proto, pokud jde o vztahy jimi upravené, mají přednost před obecnými normami. Pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování jejich nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava. Žalobce je osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť původní odsuzující trestní rozhodnutí bylo v rehabilitačním řízení rozhodnutím Městského soudu v Praze zrušeno a žalobce byl zproštěn obžaloby, a podle §23 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. byl také odškodněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za nesprávný považuje právní názor, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 119/1990 Sb. Tento zákon stanoví, že odškodnění se poskytuje za ztrátu výdělku a dále za vynaložené náklady na výkon vazby a trestu, avšak zákon se vůbec nezmiňuje o náhradách za nemajetkovou újmu, která byla poškozenému způsobena neoprávněným zásahem do osobní integrity (újma morální). Tím byla zásadním a velmi hrubým způsobem poškozena jeho práva na zachování lidské důstojnosti a na osobní svobodu, tedy základní lidská práva. Z toho důvodu není možné považovat zák. č. 119/1990 Sb. za zákon speciální, který by se vztahoval k nároku žalobce. Neošetřuje totiž osobnostní práva, ale pouze práva materiální. Dovolatel dále poukazuje na čl. 7., 8. a 10. Listiny základních práv a svobod a na čl. 3., 5., 7. a 41 Evropské úmluvy o lidských právech a na dodatkový protokol č. 7, čl. 3. a za zcela nepřijatelné považuje tvrzení soudu, že jeho nárok je prekludován. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobě vyhověl v plném rozsahu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn, nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.
Podle §24 odst. 1 tohoto zákona se při uplatňování nároků podle §23, 26 a 27 postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 nárok je třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle §9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží.
Otázka, zda nárok osoby rehabilitované na odškodnění, jež vyplývá ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody, se řídí zákonem č. 119/1990 Sb., byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu kladně vyřešena se závěrem, že tento zákon jakožto norma speciální má přednost před normou obecnou (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 789/2003, sp. zn. 25 Cdo 334/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 25 pod č. C 1898, sp. zn. 21 Cdo 3000/99 publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 2 pod č. C 197 a sp. zn. 25 Cdo 14/2003). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ačkoli ust. §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. je ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím konstituovat nějaké nároky další, a nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani zákon č. 58/1969 Sb.
Pokud v §24 odst. 2 zákon č. 119/1990 Sb. stanoví, že nárok, není-li uplatněn u soudu v určité lhůtě, zaniká, znamená to, že po uplynutí této lhůty již nelze úspěšně nárok uplatnit. Lhůta pro uplatnění nároků, uvedená v §24 odst. 2 citovaného zákona, je lhůtou propadnou (prekluzívní). Podle §583 obč. zák. k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně zaujaly tedy správný právní názor na charakter lhůty uvedené v §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Závěr, že českým soudem nemůže být poškozenému podle Úmluvy o ochraně lidských práv žádné zadostiučinění přiznáno, vyslovil dovolací soud již v předchozím rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 762/2004.
Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nárok žalobce na odškodnění byl odvolacím soudem posouzen v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu