ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2013.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2013/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. D., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 87/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 20 Co 149/2005-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví, sestávající z odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku a nákladů za vypracování znaleckých posudků, v celkové částce 2.057.932,- Kč s příslušenstvím; škodu mu způsobil žalovaný při dopravní nehodě ze dne 10. 12. 1992 (byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 4. 1993, sp. zn. 1T 113/93) a žalobce byl mimosoudně odškodněn pojišťovnou i na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi z roku 1998. Podle žalobce došlo následně ke zhoršení jeho zdravotního stavu, a protože byl zčásti zkrácen na svých nárocích i chybným výpočtem a nesprávným posouzením jeho spoluzavinění, předkládá novou specifikaci svých nároků z titulu ztížení společenského uplatnění, vymezenou znaleckými posudky s tím, že výdělek po dobu pracovní neschopnosti i částečné vyrovnání nároku po skončení pracovní neschopnosti do 30. 4. 2000 již byly uplatněny a jsou předmětem jiného dosud neskončeného řízení u téhož soudu; nově pak uplatňuje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 5. 2000 do 30. 4. 2004.
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 16. 2. 2005, č. j. 14 C 87/2004-33, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že podle §83 o.s.ř. brání zahájení řízení nedostatek podmínky řízení (tzv. překážka litispendence), tj. že v téže věci probíhá u soudu jiné řízení, neboť v řízení vedeném a dosud pravomocně neskončeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 126/2000 se žalobce domáhal odškodnění ve výši 833.933,- Kč s příslušenstvím, vycházejícího ze stejné škodné události.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2005, č. j. 20 Co 149/2005-43, usnesení soudu prvního stupně týkající se nároků na náhradu bolestného v částce 43.500,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 372.900,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení do 30. 4. 2000 potvrdil, ve zbytku usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Po porovnání obsahu spisů (zejména žalobních návrhů ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 126/2000 a ve věci této) dospěl odvolací soud k závěru, že uplatňuje-li žalobce v obou řízeních vůči stejnému žalovanému nároky na náhradu škody na zdraví vycházející ze stejné škodné události, nemůže to samo o sobě odůvodnit závěr, že v později zahájeném řízení jde o „stejnou věc“, neboť nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou samostatnými dílčími nároky, které mohou být uplatněny odděleně, takže ve vztahu ke každému z těchto dílčích nároků musí být rovněž splněny i podmínky řízení. U poškození zdraví může přitom poškozenému ze škodné události vzniknout - v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu - i další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který je pak nutno posuzovat opět zcela samostatně (srov. R 9/1986). Odvolací soud proto dovodil, že kromě nároků na náhradu bolestného v částce 43.500,- Kč, na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 372.900,- Kč a na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení do 30. 4. 2000, nebyly předmětem dříve zahájeného řízení nároky uplatněné žalobcem v nyní vedeném řízení (tj. nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 5. 2000 do 30. 4. 2004, nárok na náhradu nákladů za znalecké posudky Doc. V., Csc. v částce 5.700,- Kč a MUDr. K. ve výši 500,- Kč a nárok z titulu ztížení společenského uplatnění v částce 2.308.000,- Kč).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, v němž namítá, že došlo k výraznému porušení jeho práv občanských podle „ústavního zákona 23/91 ve zbytku nároku, který byl potvrzen“. Poukazuje na skutečnost, že nárok uvedený v poslední žalobě není totožný s nárokem, o kterém Okresní soud v Mladé Boleslavi již rozhodoval. Namítá, že soudy obou stupňů neprovedly dostatečně srovnání původních škod podle původní žaloby a dodatečných škod podle nového podání, a žádá, aby tuto diferenciaci škodného nároku určil znalec, který zpracoval předchozí znalecké posudky. Na základě těchto skutečností navrhuje, aby dovolací soudu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle §83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
O překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o.s.ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku).
Z porovnání obsahu žalob ze dne 30. 5. 2000 a 14. 4. 2004 v řízeních vedených u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 126/2000 a 14 C 87/2004, je především nepochybné, že žalobce uplatnil ve dvou samostatných soudních řízeních vůči stejnému žalovanému nároky na náhradu škody na zdraví vzniklé v důsledku téže škodné události. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že u náhrady škody na zdraví lze z jedné škodné události uplatnit více dílčích nároků, které se následně posuzují samostatně (včetně splnění podmínek řízení), jde zejména o bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti, věcnou škodu apod.; zároveň není vyloučeno další odškodnění následků v případě, že vzniknou nové náklady či dojde ke zhoršení již ustáleného zdravotního stavu nebo projeví-li se nové následky související s úrazem. Takové další nároky se pak opět posuzují samostatně (ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, publikovaný pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). Samostatným a z hlediska předmětu řízení nikoliv totožným je pak i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za jiné období, než které je předmětem již probíhajícího řízení, případně i další následně vzniklé nároky v souvislosti s uplatněním škody na zdraví. Z tohoto pohledu odvolací soud správně zrušil usnesení soudu prvního stupně ohledně nároků týkajících se tvrzeného dalšího ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 5. 2000 a nákladů na znalecké posudky.
Nelze ovšem přehlédnout, že z obsahu žaloby ze dne 14. 4. 2004 [bod III. 1), 2)] se podává, že žalobce uplatňuje na základě téže škodné události vůči témuž škůdci rovněž nároky na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, které jsou vyčísleny shodně jako část nároků v žalobě ze dne 30. 5. 2000, a to i s odkazem na totožné bodové ohodnocení podle stejných položek přílohy vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve stejných znaleckých posudcích. V obou žalobách se shoduje rovněž skutkové vylíčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu do 30. 4. 2000, přičemž v pozdější žalobě nebyla jeho konkrétní výše ani vyčíslena, a to s poukazem na uplatnění téhož nároku u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Pak je zřejmé, že tyto dílčí nároky jsou nároky totožnými s částí nároků, pro které bylo k okamžiku podání žaloby již vedeno jiné soudní řízení na základě žaloby ze dne 30. 5. 2000, a že tzv. překážka litispendence podle §83 odst. 1 o.s.ř. tu skutečně v době rozhodování odvolacího soudu byla.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, proto soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu