ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2157.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2157/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S. K., zastoupenému advokátkou, a 2) B. B., zastoupené advokátkou, zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 19/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, č. j. 44 Co 5/2003 - 228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, č. j. 44 Co 5/2003 - 228, se v měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a dále ve výroku o nákladech státu zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po změně žaloby soudem připuštěné a po jejím částečném zpětvzetí, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením ze dne 21. 6. 2002, č. j. 36 C 19/98 - 205, tak, že řízení bylo co do částky 331.850,90 Kč a částky 10. 099,69 Kč měsíčně zastaveno) domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 986. 254,50 Kč, kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 31. 1. 1994, kdy jako spolujezdec jel na motorce, jejímž provozovatelem byla druhá žalovaná a kterou řídil první žalovaný, jenž si ji vypůjčil od syna druhé žalované.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2002, č. j. 36 C 19/98 - 198, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 231.213,50 Kč, žalobu co do částky 755. 031,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 31. 3. 1994 tehdy nezletilý první žalovaný, aniž byl držitelem řidičského oprávnění, řídil motocykl (jehož provozovatelkou byla druhá žalovaná a jenž si půjčil od jejího syna Karla Berana) nezvládl řízení a havaroval. Při této dopravní nehodě utrpěl žalobce jako spolujezdec velmi vážná zranění s trvalými následky, která si vyžádala léčení do června 1995 a dne 26. 5. 1995 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Za toto jednání byl první žalovaný rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1997, č. j. 9 T 181/96 - 149, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 1995, č. j. 5 To 271/97 - 162, shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců podmíněně, byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců a dále mu byla uložena povinnost uhradit V. z. p. ČR škodu ve výši 184.245,- Kč. Dále bylo zjištěno, že druhá žalovaná motocykl koupila za tím účelem, aby s ním jezdil její tehdy nezletilý syn (který byl kamarádem žalobce i prvního žalovaného), podle jejího pokynu však motocykl neměl nikomu půjčovat. Soud prvního stupně vycházeje z trestního rozsudku, jímž byl vázán (§135 odst. 1 o. s. ř.), dovodil odpovědnost prvního žalovaného podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť porušil povinnosti vyplývající z ust. §3 odst. 1 písm. a), §4 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o silničním provozu. Odpovědnost druhé žalované je dána podle ust. §427 obč. zák. jakožto provozovatelky motocyklu, jíž se nemůže zprostit ani ji přenést na prvního žalovaného, neboť v daném případě se nejedná o situaci, že by došlo ke zneužití jejího dopravního prostředku po překonání překážky (§430 obč. zák.). K vyvinění druhé žalované nepostačuje ani okolnost, že si nepřála, aby její syn motocykl někomu půjčoval; tím, že jej svěřila svému synovi, de facto umožnila, aby s ním volně disponoval a půjčil jej prvnímu žalovanému a žalobci. Za škodu vzniklou žalobci na zdraví proto žalovaní odpovídají ve smyslu ust. §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně. Dále soud dovodil, že na vzniku škody nese spoluzavinění i žalobce, neboť v den dopravní nehody byl již zletilý a věděl, že první žalovaný, který motocykl řídil, je nezletilý a že nemá řidičské oprávnění, a přes tuto vědomost nasedl na motocykl a nese tak riziko dopravní nehody a následné škody. Míru spoluzavinění ze strany žalobce hodnotil soud zejména vzhledem k jeho rozumovým schopnostem, jakožto osoby zletilé v den dopravní nehody, v rozsahu 50 % a v rozsahu 50 % ze strany obou žalovaných. Žalovaným proto uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 231. 213,50 Kč, sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 103. 200,- Kč a z částky 128. 013,50 Kč jako náhrady za ušlou mzdu, a co do částky 755. 031,- Kč žalobu zamítl.
K odvolání druhé žalované proti výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi ní a žalobcem, k odvolání prvního žalovaného a žalobce proti výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2. 2004, č. j. 44 Co 5/2003 - 228, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vůči druhé žalované se žaloba na zaplacení částky 231.213,50 Kč zamítá, dále jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a ve výroku o nákladech státu, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o odpovědnosti druhé žalované za škodu vzniklou žalobci. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud by vůči druhé žalované jako provozovatelce motorového vozidla byl použit výklad zákona učiněný soudem prvního stupně, znamenalo by to, že by na ni (a na každého provozovatele) byly kladeny tvrdší požadavky ohledně zabezpečení vozidla proti krádeži, než jsou běžné, že by vozidlo byla povinna užívat toliko osobně a že by nebyla oprávněna jej půjčit; v takovém případě by se vždy vystavovala riziku, že vypůjčitel i přes případný zákaz vozidlo dále půjčí. Kromě toho názor soudu prvního stupně v podstatě dopadá na provozovatele silniční dopravy, kde se předpokládá či bývá obvyklé, že vozidla v době, kdy nejsou užívána, jsou zaparkována v garážích či na oplocených a většinou hlídaných nádvořích či prostranstvích. Podle odvolacího soudu nelze druhé žalované přičítat, že by neučinila dostatečná opatření, neboť z dokazování vyplynulo, že synovi sice užívání motorky umožnila, ale se zákazem půjčování dalším osobám; takovýto přístup tedy nelze označit za nedbalý. Odpovědnost druhé žalované jako provozovatelky dopravního prostředku je proto vyloučena (§430 odst. 1 věta první obč. zák.).
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a druhou žalovanou a dále proti výroku o nákladech státu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ust. §430 obč. zák. na daný případ, pokud odpovědnost druhé žalované jakožto provozovatelky motocyklu vyloučil jen na základě skutečnosti, že jeho užívání umožnila pouze svému synovi, ale se zákazem půjčovat jej dalším osobám. Podle názoru dovolatele tento „zákaz“ nelze považovat za dostatečný vzhledem k tomu, že syn druhé žalované byl v době dopravní nehody nezletilý, a bylo tudíž možno předpokládat, že „na něj kamarádi budou naléhat, aby jim motocykl půjčil, a že tomuto naléhání podlehne“. V této souvislosti by ovšem bylo zapotřebí zkoumat důvěryhodnost syna druhé žalované, tedy to, jak dodržoval zákazy dané mu matkou a jak plnil své sliby. Obecně je třeba vycházet z toho, že o použití dopravního prostředku bez vědomí provozovatele jde v případě, kdy provozovatel nevěděl o použití vozidla vůbec, resp. nevěděl o tom, že vozidlo bylo použito za okolností, které ve svých pokynech nepředpokládal. Pokud však provozovatel svojí nedbalostí umožnil, že třetí osoba mohla vozidla použít, odpovídá za vzniklou škodu společně a nerozdílně s osobou, která použila dopravního prostředku bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli. Dovolatel poukazuje též na odbornou literaturu a na soudní praxi, která při použití ust. §430 odst. 1 obč. zák. dovodila, že o nedbalost půjde tehdy, jestliže se provozovatel nepostaral o náležité zabezpečení proti možnosti, aby byl dopravní prostředek uveden do chodu neoprávněnou osobou. Zákaz, který dala druhá žalovaná svému nezletilému synovi, však nelze považovat za náležité zabezpečení motocyklu a k „vyvinění“ z objektivní odpovědnosti provozovatele nestačí, neboť smyslem právní úpravy uvedené v ust. §430 obč. zák. je ochrana poškozeného. Druhá žalovaná však v řízení neprokázala, že by svojí nedbalostí užití motocyklu neumožnila. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci v tomto rozsahu podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.
Podle §430 odst. 1 obč. zák. místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.
Subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí. Důkazní břemeno z hlediska naplnění podmínek odpovědnosti leží na poškozeném. Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem, např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (srov. Zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984). Vzhledem k tomu, že ust. §430 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně porušení povinnosti na straně provozovatele nevyžaduje, odpovídá provozovatel společně a nerozdílně s původcem škody i tehdy, jestliže zneužití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil jiným způsobem než porušením právní povinnosti.
Pojem nedbalosti není v občanském zákoníku blíže vymezen. Jde o formu zavinění, které bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. U nedbalosti chybí volní prvek - vůle škůdce ke škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že svým jednáním může způsobit určitý následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit určitý následek, ačkoliv by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Z hlediska ust. §430 odst. 1 věty druhé obč. zák. tak k naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, která představuje psychický vztah provozovatele k zákonem předvídanému následku, jímž je možnost zneužití jeho dopravního prostředku, a která je charakteristická tím, že provozovatel nechtěl, aby dopravní prostředek byl zneužit, a ani nevěděl, že způsob jeho zajištění, který zvolil, není dostačující a zneužití dopravního prostředku umožňující, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům vědět měl a mohl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002).
V posuzované věci se především nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že výklad citovaných ustanovení, který ve svém rozhodnutí zaujal soud prvního stupně, lze v podstatě aplikovat jen na provozovatele silniční dopravy (§427 odst. 1 obč. zák.). Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 70/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ČSSR bylo vyloženo, že ze srovnání ust. §427 odst. 2 obč. zák., které dopadá na ostatní provozovatele dopravních prostředků (tedy provozovatele neprovozujících dopravu), a ust. §430 obč. zák. je nutno dovodit, že vlastník (organizace, popřípadě i občan), který půjčí motorové vozidlo jinému občanovi, zůstává jeho provozovatelem a v zásadě také odpovědným za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto motorového vozidla.
Názor soudu prvního stupně o společné odpovědnosti dvou subjektů (prvního žalovaného jako řidiče a druhé žalované jako provozovatelky motocyklu) za způsobenou škodu neznamená, že by na druhou žalovanou byly kladeny tvrdší požadavky ohledně zabezpečení vozidla proti krádeži, než jsou běžné, a že by nebyla oprávněna je půjčit jinému. Rovněž tuto úvahu odvolacího soudu nelze považovat za správnou, neboť nedopadá na zjištěný skutkový stav věci. V daném případě totiž nešlo o to, že by motocykl druhé žalované byl prvním žalovaným odcizen a zneužit jím k jízdě, nýbrž o to, že tehdy nezletilý syn druhé žalované, která mu vozidlo koupila a dala mu jej do trvalé dispozice s ústním pokynem, aby jej nikomu nepůjčoval, motocykl přes tento pokyn bez vědomí a proti vůli druhé žalované půjčil tehdy rovněž nezletilému prvnímu žalovanému k jízdě; první žalovaný tedy sice dne 31. 3. 1994, kdy s motocyklem jel a kdy došlo k dopravní nehodě a ke vzniku škody žalobci, motocykl použil bez vědomí a proti vůli druhé žalované, avšak se souhlasem jejího syna, kterému motorku svěřila.
Jestliže dále bylo prokázáno, že druhá žalovaná jakožto provozovatelka motocyklu jej koupila za tím účelem, aby s ním jezdil její tehdy nezletilý syn K. B., a motocykl mu dala k volné dispozici jen s pokynem, aby jej dále nepůjčoval, nepředpokládala, že její syn přes daný pokyn půjčí motocykl svému (tehdy rovněž nezletilému) kamarádovi - prvnímu žalovanému, není správný závěr odvolacího soudu, že odpovědnost druhé žalované za škodu vzniklou žalobci na zdraví je vyloučena. Za daného skutkového stavu je totiž třeba za nedbalý a zneužití motocyklu umožňující označit celkový přístup druhé žalované k nakládání s motocyklem, neboť nešlo jen o jednorázové půjčení motorky tehdy nezletilému synovi, nýbrž o to, že motorku koupila za tím účelem, aby s ní jezdil a tak ji fakticky provozoval. Druhá žalovaná sice nechtěla, aby někdo jiný než její syn motorku použil k jízdě, ani nevěděla a nemusela vědět, že ústní pokyn, který dala svému synovi, není dostačující a že její syn tento pokyn přestoupí, tedy, že je zde možnost, že bez jejího vědomí a proti její vůli tehdy nezletilý syn půjčí motorku k jízdě svému kamarádovi (prvnímu žalovanému), ačkoliv to vzhledem k okolnostem, tedy k tomu, že syn měl motocykl trvale zcela ve své dispozici, vědět měla a mohla. Druhá žalovaná jako provozovatelka tohoto dopravního prostředku (§427 odst. 2 obč. zák.) proto odpovídá za škodu vzniklou žalobci společně a nerozdílně s prvním žalovaným, jehož odpovědnost je dána podle §420 obč. zák., ve smyslu ust. §430 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, není správný. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a dále ve výroku o nákladech státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu