ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2199.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2199/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) K. H., a b) I. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému V. P., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 192/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2004, č. j. 44 Co 159/2003-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2004, č. j. 44 Co 159/2003-116, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 29. dubna 2003, č. j. 3 C 192/99-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 28. 12. 2000, č. j. 3 C 192/99-65, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 24.359,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky S. rybníka a sádek zřízených v jeho těsné blízkosti. Pod povrchem pozemku žalovaného vede potrubí, kterým je do S. rybníka a do sádek přiváděna voda, jejíž přítok žalovaný začátkem listopadu 1997 zastavil tím, že odstranil horní část kontrolní šachty potrubí a ucpal ho plechem, slámou a drny, aniž by o svém jednání informoval žalobce. Tím došlo k zamezení přívodu kyslíku do sádek a v důsledku toho k úhynu 300 kg ryb v hodnotě 24.359,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný porušil zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení §40 odst. 1 písm. a) zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, a z ustanovení §17 odst. 2 a §27 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobcům škoda, za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení §420 obč. zák., jež nevyžaduje přímý úmysl, přičemž žalovaný si musel být vědom toho, že pokud zastaví přívod vody, aniž tuto skutečnost žalobcům oznámí, může dojít ke vzniku škody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 10. 2002, č. j. 44 Co 125/2001-78, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s jeho závěry v otázce porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Za podstatnou pro posouzení, zda (pokud vůbec) zavinění žalovaného je úmyslné či nedbalostní (významné i pro posouzení otázky moderace náhrady škody), označil skutečnost, zda žalovaný věděl o existenci sádek a zejména o způsobu jejich napájení. Vrátil proto věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby oba žalobce vyzval k navržení důkazů k prokázání, že žalovaný o existenci sádek a způsobu jejich napájení věděl. Dále soudu prvního stupně uložil, aby po posouzení otázky zavinění žalovaného případně zvážil, zda nejsou dány předpoklady pro snížení náhrady škody.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, č. j. 3 C 192/99-99, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze závěrů učiněných v předchozím řízení ohledně podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. a s poukazem na vázanost právním názorem vysloveným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dospěl po doplnění dokazování k závěru, že žalobci neprokázali, že by žalovaný o existenci sádek věděl. Žalobce nebyl účastníkem stavebního řízení, v němž bylo rozhodnuto o umístění stavby rybochovného zařízení a o rozšíření stávajícího rybníka, ani účastníkem správního řízení o odklonu ze S. rybníka do sádek a v době škodné události nemohl z žádných dostupných informací a znalostí (včetně správního řízení) mít vědomost o tom, že žalobci mají na svém pozemku zbudované sádky s rybami. Podle soudu prvního stupně tedy nebylo prokázáno na straně žalovaného ani nedbalostní zavinění.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 3. 2004, č. j. 44 Co 159/2003-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že bez prokázání vědomosti žalovaného o existenci sádek, jejich napájení a provozu, nelze založit odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou úhynem ryb v těchto sádkách. Podle názoru odvolacího soudu nelze žalovanému přičítat, že svým jednáním zavinil, ať již úmyslně či z nedbalosti, škodu, o jejímž možném vzniku nic nevěděl a neměl ani povinnost takové škodě předcházet. Výpověď žalobce, který tvrdil, že žalovaného v tomto směru informoval, považoval odvolací soud za natolik obecnou, že z ní tvrzené skutečnosti nebylo možné dovodit, a to tím spíše, že žalovaný sám vědomost o existenci sádek popíral.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud sice na zjištěný skutkový stav aplikoval správné ustanovení §420 obč. zák., avšak nesprávně je vyložil, uvedl-li, že bez prokázání vědomosti žalovaného o existenci sádek na pozemku žalobců nelze založit jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Dovolatelé vykládají ustanovení §420 odst. 3 obč.zák. tak, že odpovědnost za škodu je dána i bez prokázání vědomosti žalovaného o uvedených skutečnostech, neboť v případě naplnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu nastává presumpce jeho zavinění, přičemž se odpovědnosti může žalovaný zprostit, pouze pokud prokáže, že škodu nezavinil. Právní názor odvolacího soudu ohledně povinnosti žalobců prokázat zavinění žalovaného proto považují za nesprávný, neboť ve skutečnosti přenáší důkazní břemeno v této otázce na žalobce, což je v rozporu s ustanovením §420 odst. 3 obč. zák. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je důvodné.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Podle §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. Podle §120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. První tři jsou tzv. podmínkami objektivními, musí být splněny kumulativně a je povinností žalobce jejich existenci prokázat, tj. tvrdit tomu odpovídající skutečnosti a navrhovat k jejich doložení důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá poškozeného nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Podmínka zavinění je oproti tomu považována za podmínku tzv. subjektivní (jde o psychický vztah jednajícího ke svému protiprávnímu jednání a ke škodě jako následku takového jednání) a právní konstrukce obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku je založena na její presumpci; prokáže-li tedy poškozený splnění objektivních podmínek odpovědnosti, zavinění škůdce se předpokládá. Ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. dává škůdci možnost odpovědnosti se zprostit za předpokladu, že prokáže, že škodu nezavinil, tedy že na jeho straně není dáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost v tomto směru však již tíží jeho, nikoliv poškozeného, který tedy není povinen pod sankcí neúspěchu ve sporu prokazovat, že škůdce škodu zavinil.
V posuzovaném případě dovodil soud prvního stupně (odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, ostatně v tomto směru formuloval i své předchozí zrušovací rozhodnutí), že žalovaný za škodu způsobenou žalobcům neodpovídá, protože žalobci neprokázali, že by žalovaný při manipulaci s přívodem vody o možnosti vzniku škody věděl, a že žalovaný z žádných dostupných informací ani nemohl mít vědomost o možném ohrožení chovu ryb. Již z tohoto závěru je zřejmé, že ustanovení §420 obč. zák., zejména jeho odstavec 3, nebylo vyloženo správně, neboť důkazním břemenem ohledně toho, zda žalovaný věděl či mohl vědět, že uzavřením přívodu vodu způsobí žalobcům škodu, by tak byli v rozporu s citovaným ustanovením zatíženi žalobci, nikoliv žalovaný.
Kromě toho nelze přehlédnout, že u nedbalosti nevědomé se předpokládá, že škůdce sice nevěděl, že škodu může způsobit, avšak vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Vzhledem k rozsahu dovolání není předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný porušil povinnost uvedenou v ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb. (každý, kdo využívá území nebo přírodní zdroje, projektuje, provádí nebo odstraňuje stavby, je povinen takové činnosti provádět jen po zhodnocení jejich vlivů na životní prostředí a zatížení území, a to v rozsahu stanoveném tímto zákonem a zvláštními předpisy). Toto ustanovení tedy vyžaduje, aby ten, kdo určitým způsobem nakládá s přírodními zdroji, bral v potaz i možné dopady na životní prostředí, a klade tak na jednající osobu zvýšené požadavky ohledně její informovanosti o možných důsledcích jejího počínání. Odvolací soud však ve světle této úpravy subjektivní vztah žalovaného ke vzniku škodlivého následku neposuzoval; aniž se blíže zabýval konkrétními okolnostmi případu a postavením žalovaného, pouze obecně konstatoval, že mu o možném vzniku škody nebylo nic známo. Jestliže však škůdci přímo ze zákona plyne povinnost zhodnotit vliv činnosti na životní prostředí, může se ve smyslu ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že ani z tohoto pohledu škodu nezavinil; důkazní břemeno v tomto směru samozřejmě tíží škůdce (žalovaného), nikoliv poškozeného (žalobce).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu