ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2305.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2305/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalované nemocnici K., zastoupené advokátem, o 4,250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 316/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2004, č. j. 22 Co 4/2004-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 8. 2003, č. j. 23 C 316/2000-139, zamítl žalobu na zaplacení 4,250.000,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §150 o. s. ř. . Vyšel ze zjištění, že v rámci léčby vrozené hemofilie typu A byly žalobci podávány krevní preparáty, mj. také krevní plazma, tzv. kryoprecipitát. Touto cestou byl žalobce infikován virem HIV. V roce 1986 to bylo sděleno jeho rodičům s tím, že k nákaze došlo pravděpodobně při návštěvě letního tábora pro děti trpící hemofilií v K. O tom, že je HIV pozitivní, se žalobce dozvěděl při dosažení zletilosti a v dubnu 2000 se dověděl o možné příčině nákazy podáním krevního preparátu vyrobeného v zařízení žalované (jejího právního předchůdce) z krve HIV pozitivního dárce. Námitku promlčení uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví soud neshledal podle ust. §106 obč. zák. důvodnou, když dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala žalobci běžet v dubnu 2000 a žaloba byla podána v říjnu 2000. Protože v řízení nebylo prokázáno, že infekce virem HIV byla na žalobce přenesena při léčbě ve zdravotnickém zařízení žalované, soud neshledal důvodným nároky na náhradu bolestného ve výši 500.000,- Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 3,750.000,- Kč, které posoudil podle ust. §238 obč. zák., ve znění účinném před 1. 1. 1992. První případy HIV pozitivních nebo nemocných AIDS jsou ve světě registrovány od roku 1981, první test byl žalobci proveden v roce 1986 a vzhledem k jeho nemoci mu bylo v tomto pětiletém období podáno velké množství krevních preparátů, které podle tehdy platných předpisů nebyly na virus HIV testovány, a žalobce byl léčen ve více zdravotnických zařízeních. V letech 1984 a 1985 na dětském táboře pro hemofiliky v K. mu byl sedmkrát podán krevní přípravek kryoglobulin, jehož výrobce později přiznal kontaminaci tohoto výrobku virem HIV, a z tohoto důvodu byla žalobci vyplacena mimořádná státní dávka ve výši 750.000,- Kč. Dárce, z jehož krve byl preparát vyrobený a podaný žalobci ve zdravotnickém zařízení žalované, byl pozitivně testován na virus HIV až dne 5. 5. 1988, tj. téměř dva roky poté, co byla infekce tímto virem zjištěna u žalobce, a nebylo tedy prokázáno, že by tento dárce byl HIV pozitivní již v době odběru krve k výrobě preparátu pro žalobce dne 19. 1. 1986 nebo 9. 1. 1986, a nebylo ani prokázáno, že počátkem roku 1986 nebyl žalobce ještě HIV pozitivní. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi škodou na zdraví způsobenou žalobci infekcí virem HIV a podáním krevního preparátu u žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, č. j. 22 Co 4/2004-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že nezbytné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce nebyly splněny. Je nesporné, že žalobce, který od narození trpí hemofilií typu A, byl infikován virem HIV při léčbě této nemoci v souvislosti s podáváním krevních přípravků, a bylo prokázáno, že žalobce se léčil ve více zdravotních zařízeních a bylo mu opakovaně podáváno velké množství krevních přípravků, které v té době nebyly testovány na přítomnost viru HIV, a kromě přípravku CPAG, podaného žalobci ve zdravotnickém zařízení žalované, mu byl v letech 1984 –1985 několikrát podán krevní derivát firmy I., která kontaminaci svých produktů virem HIV sama přiznala, a žalobce byl z tohoto důvodu státem odškodněn částkou 750.000,- Kč, přičemž není vyloučeno, že další odškodnění poskytla žalobci firma I. V řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by dárce, z jehož krve byl vyroben preparát podaný žalobci v roce 1986, byl HIV pozitivní již v době odběru krve pro výrobu tohoto preparátu, a nebylo prokázáno, že ještě v roce 1986 byl žalobce HIV negativní, neboť není možné stanovit časové rozpětí, kdy k infekci žalobce došlo, ani stanovit, ve kterém zdravotnickém zařízení se tak stalo. Tyto skutkové okolnosti není možné objasnit ani za pomoci znaleckého posudku, odvolací soud tedy pro nadbytečnost tento důkaz, navržený žalobcem, nenařídil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že v řízení bylo zjištěno, že žalobci byl podán v zařízení žalované přípravek vyrobený z krve infikovaného dárce, a tento samotný fakt je dostatečný ke zjištění příčinné souvislosti mezi tímto jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce, přičemž zdroj nákazy z jiného přípravku podaného na táboře v K. nemůže tuto příčinnou souvislost vyloučit, když nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by touto cestou došlo k infekci žalobce. Dále namítá procesní vadu, neboť nebyly provedeny důkazy k upřesnění osoby infikovaného dárce a soudy své rozhodnutí opřely o spekulaci ohledně nákazy v K., která nebyla v řízení konkretizována a prokazována. Nesprávné právní posouzení žalobce spatřuje v nesprávné interpretaci a aplikaci norem upravujících odpovědnost za škodu i norem procesních ohledně dokazování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání popřela, že by v řízení bylo zjištěno, že v jejím zařízení byl žalobci podán přípravek vyrobený z krve infikovaného dárce. V řízení nebylo prokázáno, že dárce, z jehož krve měl být vyroben krevní přípravek, byl v době odběru krve infikován virem HIV, ani to, že infikovaný přípravek byl podán žalobci v zařízení žalované, a nebyly ani vyloučeny jiné zdroje nákazy HIV. Žalobce tedy neprokázal, že mu byl v zařízení žalované podán krevní produkt, který byl v době aplikace infikován virem HIV a že jeho aplikace byla příčinou jeho primoinfekce. Naopak bylo prokázáno, že jako hemofilik se léčil od narození v různých zdravotnických zařízeních různými krevními přípravky i krevními deriváty, a to jak v době, kdy nebyla nemoc AIDS známa (do roku 1981), tak i v době, kdy se přítomnost viru HIV v krvi dárců nevyšetřovala (do roku 1987). Žalovaná poukázala na to, že krevní deriváty (např. Kryobulin firmy I.) se vyrábějí ze směsi získané odběrem od stovek dárců, čímž riziko infekce roste, krevní přípravky (např. kryoprecipitát - CPAG) se vyrábějí z krve jednoho nebo menšího množství dárců krve. Žalobce mohl být tímto přípravkem infikován v jakémkoli zdravotnickém zařízení, kde mu byl tento přípravek aplikován, mohl být rovněž infikován Kryobulinem firmy I. a v současnosti již nelze prokázat, co bylo prvotním zdrojem nákazy žalobce ani možnost opakované nákazy. Český dárce, infikovaný virem HIV, byl poprvé testován na HIV dne 5. 5. 1988 s pozitivním nálezem, zemřel dne 13. 10. 1996 a již nelze zjistit, zda byl nakažen o několik let dříve, kdy z jeho krve měl být vyroben krevní produkt, údajně aplikovaný žalobci v zařízení žalované. Na táboře v K. byl žalobci prokazatelně podán Kryobulin vyrobený firmou I., která kontaminaci virem HIV svých produktů přiznala, a jsou zde i jiné zdroje možné nákazy. Žalobce tedy neprokázal, že k primoinfekci došlo v důsledku aplikace krevního přípravku, který by byl vyroben z krve infikovaného dárce a který byl žalobci podán v zařízení žalované. Žalovaná dále poukazuje na to, že žalobce v dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními a jejich hodnocením soudem prvního a druhého stupně, což není dovolacím důvodem ve smyslu ust. §241a o. s. ř. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné odmítnuto nebo zamítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 je třeba nárok žalobce na náhradu škody způsobené infekcí viru HIV, která byla u žalobce zjištěna v roce 1986, posuzovat podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.146/1971 Sb., č.131/1982 Sb., č.137/1982 Sb., č.94/1988 Sb., č.188/1988 Sb., č.87/1990 Sb., č.105/1990 Sb., č.116/1990 Sb., č.87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb. (dále jen obč. zák.), jak ostatně dovodily soudy obou stupňů.
Podle §238 obč. zák. organizace odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito; této odpovědnosti se nemůže zprostit.
Předpokladem vzniku speciální odpovědnosti podle §238 obč. zák. je, že škoda byla způsobena v důsledku právně kvalifikované události - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci, jichž bylo použito jako prostředku při poskytnutí zdravotnické služby, dále vznik škody a příčinná souvislost mezi těmito předpoklady.
Dovolatel namítá, že ke zjištění příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce postačuje zjištění, že žalobci byl podán v zařízení žalované přípravek vyrobený z krve infikovaného dárce.
Především je třeba uvést, že se dovolatel mýlí v tom, co bylo či nebylo v řízení prokázáno. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů při svém rozhodnutí, vir HIV byl u dárce poprvé zjištěn v květnu 1988 a tvrzení, že v lednu 1986 byla k výrobě preparátu použita krev od dárce infikovaného virem HIV, nebylo prokázáno a prokázáno nebylo ani to, zda v době aplikace tohoto preparátu žalobce byl či nebyl HIV pozitivní. Pokud dovolatel tvrdí opak, zpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně, které převzal i odvolací soud a na jejichž základě věc po právní stránce posoudil. Námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým závěrům, jsou námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu věci a dovolatel tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (uplatnění tohoto dovolacího důvodu jako důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je vyloučeno, srov. R 8/94). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což však není tento případ.
Pokud jde o právní posouzení, je třeba vycházet z toho, že jde o objektivní odpovědnost organizace (bez zřetele na zavinění), jíž se na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu nelze zprostit (absolutní objektivní odpovědnost). Takto koncipovaná odpovědnost však není odpovědností neomezenou či snad rozšířenou i na případy, kdy předpoklady jejího vzniku nejsou splněny. I pro odpovědnost podle ustanovení §238 obč. zák. platí, že jedním ze základních předpokladů jejího vzniku je existence příčinné souvislosti mezi použitím přístroje či jiné látky způsobilé svými účinky přivodit škodu a mezi vznikem škody. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Důkazní břemeno o rozhodujících skutkových okolnostech leží na žalobci a ukládá mu, aby prokázal všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu. Žalovaná organizace se sice nemůže objektivní odpovědnosti zprostit, avšak to na ni nepřenáší důkazní břemeno ohledně některé z podmínek odpovědnosti. Objektivní (absolutní) odpovědnost neznamená, že by podmínky odpovědnosti nemusely být prokázány, a pokud žalobce neunese důkazní břemeno, stíhá jej nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Není-li najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při zdravotnické službě a poškozením zdraví, není dán základ nároku na odškodnění.
Za skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů, který není předmětem dovolacího přezkumu, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Jeho právní názor, že nebylo-li v řízení prokázáno, že právě použití infikovaného preparátu při ošetření žalobce ve zdravotnickém zařízení žalované bylo vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobce, není naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti ve smyslu ust. §238 obč. zák., je správný a plně v souladu s hmotným právem i dosavadní judikaturou. Rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje proto rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Výtka nesprávného postupu při zjišťování skutkového stavu (konkrétně že odvolací soud neprovedl důkazy k upřesnění osoby infikovaného dárce), je dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá a dovolací soud se může tímto dovolacím důvodem s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat, jen je-li dovolání přípustné.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, snížená na polovinu podle §18 odst. 1 této vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn, v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu