ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2757.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2757/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce PhDr. P. M., proti žalovaným a) A. S. - nemovitosti s. r. o., b) V. K., a c) A. S., spol. s r. o., o zaplacení 172.133,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 119/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2001, č. j. 13 Co 422/2000-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 172.133,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v letech 1992 - 1993 stavební činností žalovaných na sousední nemovitosti, v jejímž důsledku mu byl omezen či znemožněn provoz galerie. Nepříznivé stavební vlivy a odcizení vývěsního informačního štítu vedlo podle žaloby k výraznému snížení prodeje a následně k ukončení činnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 5. 1998, č. j. 27 C 119/94-42, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce k provozování galerie užíval nebytové prostory na základě neplatné nájemní smlouvy, nemůže se proto domáhat náhrady škody, jejíž výši ostatně neprokázal. Protože bylo zároveň zjištěno, že žalovaní při stavební činnosti neporušili žádnou právní povinnost, nejsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 1999, č. j. 20 Co 451/98-57, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. 27 C 119/94-96, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Setrval na svém názoru, že užíval-li žalobce nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, může uplatnit pouze nárok na náhradu za odcizení či poškození věci v jeho vlastnictví, nikoliv ušlého zisku. Ke ztrátě vývěsního štítu však ve skutečnosti nedošlo (byl nalezen policií) a výši ušlého zisku žalobce neprokázal. Stavební činnost, kterou žalovaní prováděli v souladu se stavebním povolením a ve stanovených termínech, není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody; třetí žalovaná pak není ve věci pasivně legitimována, neboť neorganizovala ani sama stavební práce neprováděla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č. j. 13 Co 422/2000-124, rozsudek soudu prvního potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalovaný neprokázal vznik škody spočívající v ušlém zisku ani její příčinnou souvislost se stavební činností žalovaných. Stavební práce, omezující provoz galerie, probíhaly pouze v období od února do dubna 1992, přičemž pro zbytek roku 1992 ani pro rok 1993 žalobce nedoložil zvýšení zisku oproti období před stavbou. Ve vztahu k třetí žalované pak shodně se soudem prvního stupně dovodil nedostatek její pasivní věcné legitimace s ohledem na skutečnost, že nebyla investorem stavby ani účastníkem smlouvy o dílo. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání, neboť otázka platnosti nájemní smlouvy nebyla pro rozhodnutí určující a ostatní žalobcem uvedené otázky nejsou otázkami přípustnými z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Namítá především, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť nebyly provedeny všechny navržené důkazy, způsobilé prokázat vznik škody, zejména okolnost, že žalovaní poškodili kanalizaci a odvětrávání, čímž způsobili velký hluk a prašnost. I když dva žalobcem navržení svědci potvrdili potíže vyvolané žalovanými, soudy k obsahu jejich výpovědí nepřihlédly a při rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nevyužily ani řadu důkazů ze soudních a policejních spisů ke správnému zjištění skutkového stavu ohledně ztráty vývěsního štítu. Dovolatel dovozuje, že stavební činnost žalovaných vedla k dramatickému snížení návštěvnosti galerie a ke ztrátě očekávaného zisku z jejího provozu. Dovolatel dále poukazuje na podjatost soudkyně Mgr. A. H. projevující se v jejím nesprávném postupu a rozhodnutí; soudkyně navíc mimoprocesním způsobem získala „absurdní nápad prokázat neplatnost nájemní smlouvy“. Konečně je dovolacímu soudu vytýkána nesprávnost závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace třetí žalované. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst.1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Vzhledem k tomu, že po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně jako v předchozím zrušeném rozsudku (v obou případech žalobu v plném rozsahu zamítl), nejde o přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Nevyhověl-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný kromě jiného vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění ohledně otázky vzniku škody a neprovedení navržených důkazů s tím, že správné hodnocení provedených důkazů mělo vést k jinému právnímu závěru o podmínkách odpovědnosti za škodu. Je tedy zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a se kterými se ztotožnil odvolací soud; dovolání žalovaného tedy nesměřuje do právní otázky (samotného právního posouzení věci), nýbrž do skutkového stavu. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující – vytýká odvolacímu soudu jejich nesprávné hodnocení spočívající v tom, že nepřikládal patřičnou váhu důkazům, které navrhl žalobce. Nejde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nýbrž dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který však neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. založena.
Protože však zákon připouští dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje dva z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §14 odst.1 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Z vyjádření soudkyně Mgr. A. H. již k námitce podjatosti ze dne 25. 6. 1999 vyplývá, že k žádnému z účastníků řízení nemá žádný vztah a nemá zájem na výsledku sporu. Dovolatel ostatně žádný z těchto důvodů vedoucích k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v dovolání netvrdí ani blíže nekonkretizuje a podjatost spatřuje ve způsobu vedení řízení a samotném obsahu rozhodnutí soudkyně ve věci samé. Jak vyplývá ze znění citovaného ustanovení, zákon vyloučení soudce s takovými okolnostmi nespojuje, a nelze proto v rozhodování soudce v dané věci spatřovat důvod pro jeho vyloučení. Tvrdí-li dovolatel, že soudkyně dospěla mimoprocesním způsobem k názoru o neplatnosti nájemní smlouvy k předmětným nebytovým prostorám, neuvedl konkrétní okolnosti, za nichž se tak mělo stát, přičemž je třeba upozornit, že otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Nesprávný právní názor soudkyně na otázku platnosti právního úkonu může být důvodem k podání opravného prostředku, nikoliv důvodem k pochybnostem o její nepodjatosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. není naplněn.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem podle tohoto ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Naplnění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nespočívá však v tom, že soud neprovedl důkazy, které účastník ke zjištění skutkového stavu věci navrhoval. Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné), lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., popřípadě dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., avšak jen za předpokladu, že dovolání je přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen. Protože není postižen ani vadou podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl zatížen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238 ani §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu