ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.3081.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 3081/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobkyně R. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Č. V., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 180/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2005, č. j. 22 Co 187/2005-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. 21 C 180/2000-190, zamítl žalobu na zaplacení částky 737.537,- Kč s příslušenstvím (sestávající z částky 729.707,- Kč tzv. daňové ztráty údajně vypočtené Finančním úřadem v P. ve zprávě ze dne 21. 1. 1998, 3.375,- Kč doplatku daně a 4.455,- Kč daňového penále) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný byli v období od roku 1993 do 12. 7. 1994 spoluvlastníky jedné třetiny domů v ulici V Z. č. p. 534/15, 569/17, 570/19, všech v P., a vily č. p. 1306/5, jejichž správu do 30. 4. 1993 a opět od 1. 7. 1994 do 31. 8. 1994 vykonával žalovaný (v období od 1. 5. 1993 do 30. 6. 1994 ji prováděl syn žalovaného Č. V.). Kontrolou daňového přiznání žalobkyně za rok 1993 byl zjištěn rozdíl v dani v částce 3.375,- Kč a předepsáno jí penále v částce 4.455,- Kč za opožděnou úhradu daňové povinnosti za rok 1993. Stalo se tak proto, že žalobkyně v daňovém přiznání za rok 1993 uvedla jako příjmy z domů a vily částky, které jí byly žalovaným oznámeny již jako čistý výnos připadající na jednu třetinu spoluvlastnického podílu (z domů 70.000,- Kč a vily 67.129,60 Kč), přičemž jako výdaje uvedla částky na základě vlastního uvážení, aniž vycházela (jak sama uvedla) z podkladů předaných jí žalovaným a jeho synem. Z toho soud dovodil, že finančním úřadem vyměřený doplatek na dani ani penále za pozdní platbu daně nejsou škodou, kterou by způsobil žalovaný. Ohledně „daňové ztráty“ ve výši 729.707,- Kč pak ze zprávy Finančního úřadu v P. ze dne 21. 1. 1998 o výsledku daňové kontroly u žalobkyně žádná taková újma nevyplývá; za situace, kdy žalobkyně do svého daňového přiznání nepřevzala údaje od žalovaného (zde se svým tvrzením před soudem dostala do rozporu s žalobním tvrzením), neprokázala vznik škody - „daňové ztráty“, kterou by jí způsobil žalovaný.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. 22 Co 187/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám zdůraznil, že žalobkyní požadovaná škoda ve výši 729.707,- Kč je postavena výlučně na jejím chybném výpočtu, vycházejícím ze součtu částek rozdílu mezi příjmy, které uvedla v daňovém přiznání, a příjmy, které vykázal žalovaný jako spoluvlastník; není tedy podkladem pro závěr, že by žalovaný skutečně škodu v této výši způsobil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, kolik finančních prostředků skutečně dovolatelka od žalovaného obdržela, a spokojil se s tvrzením žalovaného, že již nemá doklady k prokázání, v jaké výši posílal dovolatelce zisk z pronájmu nemovitostí; odvolací soud přitom nebyl oprávněn bez dostatečného dokazování sám vypočítávat, jak žalobkyně dospěla k uplatněné částce. Dále dovolatelka namítá, že řízení bylo zatíženo četnými vadami, zejména bylo záměrně protahováno, aby došlo k promlčení nároku „pro případ další žaloby“, že stránky spisu zůstaly v průběhu řízení neočíslovány, což umožnilo neoprávněnou manipulaci se spisem, že soudy neoprávněně zúžily – údajně pro složitost dokazování – předmět řízení pouze na rok 1993, a že žalovanému bylo nadržováno. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 737.537,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka skládá ze tří samostatných nároků majících odlišný skutkový základ (částka 3.375,- Kč představuje doplatek daně za rok 1993, částka 4.455,- Kč odpovídá vyměřenému daňovému penále a částku 729.707,- Kč považuje žalobkyně za daňovou ztrátu); rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Za situace, kdy u dvou z dovoláním dotčených nároků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (doplatek daně a penále), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
V případě dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 729.707,- Kč, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, lze přípustnost dovolání posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že dovolatelka, aniž by formulovala otázku zásadního právního významu, nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav, potřebný pro rozhodnutí v projednávané věci. Podle dovolatelky jsou skutková zjištění neúplná, neboť se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, jaká výše finančních prostředků jí byla ve skutečnosti žalovaným předána jako zisk za pronájem předmětných nemovitostí, přičemž dokazování mělo podle ní být vedeno k období delšímu než pouze k roku 1993. V tomto směru tedy dovolatelka vytýká neúplnost a nesprávnost skutkových závěrů, na nichž soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí, čemuž spíše odpovídá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Je-li rovněž namítána okolnost, že se soudy spokojily s tvrzením žalovaného, že již nemá doklady k prokázání výše předávaných částek žalobkyni za zisk z pronájmu nemovitostí, ani zde se nejedná o námitku nesprávného řešení otázky právní, neboť je zpochybňován způsob a rozsah dokazování provedený soudy obou stupňů; jde tedy rovněž o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tj. dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Námitky dovolatelky ohledně vad řízení rovněž nepředstavují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který je zde jediným způsobilým dovolacím důvodem, jenž by založil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a tudíž tvrzené vady nemohly být předmětem dovolacího přezkumu, není-li dovolání přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu