ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.515.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 515/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce D. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. J., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 345/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2005, č. j. 44 Co 34/2005-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě škody na zdraví celkovou částku 100.038,- Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady bolestného, zvýšené o jedenáctinásobek základního bodového ohodnocení, ve výši 27.450,- Kč, z náhrady za ztížení společenského uplatnění rovněž zvýšené o jedenáctinásobek základního bodového ohodnocení ve výši 46.800,- Kč, z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 3.899,- Kč a z náhrady nákladů na protetické práce ve výši 21.889,- Kč.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 8. 2. 2000, č. j. 5 C 345/97-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 26.859,- Kč, žalobu ohledně částky 73.141,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky 100.038,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 22. 7. 1995 bezdůvodně fyzicky napadl žalobce a způsobil mu otřes mozku, zlomeninu dásňového výběžku v horní čelisti, nalomení nosních kůstek, pohmoždění obličeje a krční páteře a vyrazil mu tři přední zuby; za toto jednání byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 11. 1995, č. j. 1 T 314/95-48, k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč. Na základě znaleckého posudku MUDr. M. Š., znalce v oboru zdravotnictví, speciální stomatologie, soud prvního stupně určil výši škody na bolestném v rozsahu základního bodového ohodnocení (75 bodů po 30,- Kč), tj. 2.250,- Kč, za ztížení společenského uplatnění rovněž při základním bodovém ohodnocení (140 bodů po 30,- Kč), tj. 4.200,- Kč, a ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za protetické práce v částce 20.409,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 12. 2002, č. j. 44 Co 450/2000-69, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že základ nároku je v částce 67.141,- Kč dán, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil, spolu s částí výroku týkající se částky 6.000,- Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 6.000,- Kč (nadbytečně zaplacené částky za protetické práce) za nepřezkoumatelné a po doplnění dokazování vyjádřením znalce MUDr. Š. dospěl k závěru, že vzhledem k životnosti protetické náhrady jsou splněny podmínky pro zvýšení částky za ztížení společenského uplatnění, neboť přes sebelepší péči o tuto náhradu bude žalobce nucen docházet na stomatologii z důvodu nutných úprav a oprav protetické náhrady.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č. j. 5 C 345/97-109, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3.150,- Kč, v částce 69.991,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. V návaznosti na závěry odvolacího soudu byl zpracován doplňující znalecký posudek, jímž Doc. MUDr. J. P., DrSc., znalec z oboru zdravotnictví, stomatologie, čelistní a obličejové chirurgie, bolestné ohodnotil 95 body a ztížení společenského uplatnění 90 body, neboť v původním posudku MUDr. Š. byly opomenuty některé diagnózy, a dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, jsou splněny podmínky pro zvýšení základního bodového ohodnocení, a to za bolestné na 140 bodů a za ztížení společenského uplatnění na 180 bodů, tj. celkem 320 bodů po 30,- Kč, což představuje částku 9.600,- Kč; protože již byla pravomocně přiznána částka 6.450,- Kč (na bolestné 75 bodů a na ztížení společenského uplatnění 140 bodů), soud uložil povinnost žalovanému uhradit žalobci rozdíl ve výši 3.150,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2005, č. j. 44 Co 34/2005-122, odmítl odvolání žalobce do výroku o platební povinnosti žalovaného, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.575,- Kč, ve zbývající části zamítavý výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů vůči státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru o důvodnosti zvýšení bolestného o 50% základní sazby, tj. o částku 1.125,- Kč, a ztížení společenského uplatnění o 100% této sazby, tj. o 4.200,- Kč podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Navýšení náhrady bolestného ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a závěry znalce neshledal důvodným. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek, tj. 8.400,- Kč podle citovaného ustanovení odůvodnil odkazem na charakter způsobeného zranění, věk poškozeného a potíže, které mu v souvislosti s poškozením chrupu vznikly a vzniknou. Částku 6.500,- Kč pak odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady spojené s léčbou ve smyslu ustanovení §449 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Vytýká soudům obou stupňů, že při stanovení výše náhrady škody nedostatečně zohlednily všechny okolnosti případu, zejména to, že žalobce byl zraněn v mládí a po zbytek života si nese následky tohoto zranění, a že škoda vznikla úmyslným trestným činem žalovaného. Poukazuje také na disproporci mezi výší náhrady škody na základě vyhlášky č. 32/1965 Sb. (sazba 30,- Kč za jeden bod) oproti vyhlášce č. 440/2001 Sb., účinné od 1. 1. 2001 (120,- Kč za jeden bod). Dovolatel se proto domnívá, že výše náhrady stanovená podle předchozí vyhlášky by se měla zvyšovat s ohledem na vlivy inflace apod. Jiný postup soudu je tak dle názoru dovolatele v rozporu s principy rovnosti, případně přiměřenosti náhrady za způsobenou škodu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, se nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalobce do výroku rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného v částce 3.150,- Kč pro nedostatek subjektivní legitimace odmítnuto, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť tímto výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věci samé. V souladu s ustálenou judikaturou se za „věc samu“ považuje nárok uplatněný žalobcem v žalobě, o němž má soud v řízení věcně rozhodnout (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodnutí o odmítnutí odvolání není tedy rozhodnutím, jímž by odvolací soud posuzoval uplatněný nárok po věcné stránce, a nejde tedy o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a o.s.ř., protože napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou zde taxativně vyjmenovány, a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř., dovolací soud dovolání žalobce v tomto rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.].
K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 10.575,- Kč změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost tuto částku zaplatit, není žalobce subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud změnou zamítavého výroku vyhověl odvolání žalobce a tím, že požadovaná povinnost v tomto rozsahu byla žalovanému uložena, nevznikla žalobci újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí. I v této části tedy dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 59.416,- Kč lze posuzovat jen z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku.
Uvedená částka zahrnuje i náhradu nákladů léčení ve výši 6.500,- Kč. Protože dovolání týkající se tohoto dílčího nároku se samostatným skutkovým základem směřuje proti výroku rozsudku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo plnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [skutkový stav není dovolatelem zpochybňován, ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalobce utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku, vyražení obou horních stálých a malého stálého řezáku, zhmoždění tváře, nalomení nosních kostí a pohmoždění krční páteře, a to v důsledku fyzického napadení žalovaného ve věku osmnácti let. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v okolnosti, že odvolací soud s těmito následky nespojil výrazné (jedenáctinásobné) zvýšení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nad rámec základního bodového ohodnocení. Tak značné zvýšení náhrady je však podle ustálené soudní judikatury vyhrazeno zejména případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 31 pod C 3129); o takový případ se ovšem v dané věci zjevně nejedná. Jestliže tedy posouzení konkrétních zdravotních následků žalobce odpovídá předpisem stanoveným hlediskům a je v souladu i se soudní praxí, nelze rozhodnutí odvolacího soudu po stránce stanovení výše náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění přikládat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani na základě námitky, že výše náhrady škody stanovená podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. by se měla s ohledem na datum jejího vydání poměrně zvyšovat, aby ve srovnání se stejnou škodou vzniklou od 1. 1. 2001, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 440/2001 Sb., nebyla náhrada čtyřnásobně nižší. V první řadě je třeba zdůraznit, že vztah uvedených předpisů a jejich aplikaci z hlediska časového řeší přechodné ustanovení obsažené v ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., k němuž se dovolací námitky nevztahují. Soudu pak nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 31, pod C 2991).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu