ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.625.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 625/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 125.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 151/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2004, č. j. 40 Co 954/2004-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 5. 2004, č. j. 13 C 151/99-198, zamítl žalobu na zaplacení částky 125.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku, způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu státu, který vedl ke změně pracovní schopnosti a následně k přiznání plného invalidního důchodu. Ze závěrů znaleckých posudků Lékařské fakulty Palackého univerzity O. a První lékařské fakulty Univerzity Karlovy v P. vzal soud prvního stupně za prokázané, že ke ztrátě či omezení výdělečné způsobilosti žalobce nedošlo v příčinné souvislosti s vazbou, kterou vykonal v období od 1. 3. 1992 do 20. 8. 1992, neboť jeho zdravotní stav po skončení vazby se nezhoršil v důsledku tvrzeného zanedbání lékařské péče v průběhu vazby, nýbrž byl důsledkem řady chronických onemocnění, kterými žalobce trpěl již předtím, přičemž k jejich podstatnému zhoršení došlo až několik let po výkonu vazby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 40 Co 954/2004-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení
§241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel stručně rekapituluje svá skutková tvrzení obsažená v žalobním návrhu a nesouhlasí především se způsobem, jakým byly v této věci zpracovány oba znalecké posudky, neboť jejich závěry byly učiněny pouze na základě zdravotních záznamů uvedených v lékařské dokumentaci žalobce, aniž bylo provedeno jeho lékařské vyšetření. Namítá, že mu ve vazbě nebyly poskytnuty léky, které užíval již před vzetím do vazby, a že k prokázání jeho tvrzení nebyl proveden důkaz výslechem jeho manželky. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná označila dovolání za nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v této věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu, a to vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání příčinné souvislosti. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že dovolatel, aniž by formuloval otázku zásadního právního významu, zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů. Nesouhlasí především se způsobem, jakým byly zpracovány znalecké posudky Lékařskou fakultou Palackého univerzity O. a První lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v P., pokud při závěru o zdravotním stavu dovolatele vycházely pouze ze zdravotnické dokumentace, aniž by jej podrobily osobní lékařské prohlídce. Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění, která se na základě těchto posudků stala podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, nikoliv pro samotné právní posouzení věci; nejedná se tak o řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tj. o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
K výtce dovolatele, že v řízení nebyl proveden jím navržený důkaz výslechem manželky k prokázání jeho tvrzení, je třeba uvést, že z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu