ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.634.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 634/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové, v právní věci žalobkyně Z. s. D., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. s. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 206.550,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 18/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č.j. 27 Co 326/2004-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.795,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. dubna 2004, č. j. 16 C 18/2003–265, kterým bylo žalovanému mysliveckému sdružení uloženo zaplatit žalující zemědělské společnosti částku 87.186,50,- Kč s příslušenstvím, žaloba byla co do stejné částky zamítnuta a řízení bylo zastaveno ohledně částky 32.177,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně v letech 2002 až 2003 zemědělsky hospodařila na pozemcích v honitbě Z. P. a K. (osela tyto pozemky kukuřicí), přičemž v období od 16. 7. 2002 do 30. 10. 2002 byly porosty kukuřice poškozeny černou zvěří. Žalované myslivecké sdružení je uživatelem honitby a odpovídá proto žalobkyni za vzniklou škodu podle §52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb. Žalobkyně ovšem neučinila dostatečná opatření k zabránění vzniku škody; míru jejího „spoluzavinění“ vyjádřily soudy jednou polovinou. Výši náhrady škody soudy obou stupňů určily v souladu se závěry znaleckého posudku znalce ing. Z.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byť větší část dovolání je z hlediska obsahového kritikou skutkových závěrů. Napadené rozhodnutí má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť právní úprava je nedůsledná a není zachováno právo rovnosti provozovatele honitby k poškozenému, který pozemky zemědělsky obhospodařuje. Protože neexistuje judikatura, je nutné – uvádí se v dovolání - aby procedurální postup při uplatnění náhrady škody v zákonem stanovených lhůtách byl jasně ohraničen. V dané věci je podle žalovaného nesprávný závěr odvolacího soudu o počátku běhu prekluzivní lhůty podle §55 zákona č. 449/2001 Sb., neboť ve skutečnosti žalobkyně uplatnila škodu u žalovaného již dopisem ze dne 1. 8. 2002. Kromě toho dovolatel brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, jež se týkají jednak zachování lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody, jednak data skutečného ukončení sklizně a jednak stanovení rozsahu způsobené škody (včetně tzv. míry spoluúčasti žalobce na způsobené škodě). Z výpovědi svědků vyplynulo, že znalec ing. Zeman sám nemohl efektivně provádět prohlídky poškozených honů (do lánu kukuřice o rozloze 75 ha nemohl vstoupit tak, aby celý lán prohlédl), takže při stanovení rozsahu škod nebylo možno vycházet z jeho posudku a to i při zpracování znaleckého posudku znalcem ing. J. Odvolací soud také podle dovolatele nedostatečně přihlédl ke snaze žalovaného provádět efektivní opatření k zabránění škodám a že tomu nejefektivnější opatření – vytváření tzv. průseků v kukuřici – žalující zemědělská společnost bránila. Podle dovolatele měl odvolací soud vyložit ustanovení §441 obč. zák., v dané věci tak, že spoluúčast poškozeného měla být stanovena vyšší měrou, než jednou polovinou. Zásadním proptiprávním jednáním poškozeného, které odvolací soud podle dovolatele pominul, je pak prušení preventivní povinnosti ve smyslu §415 obč. zák.
Žalobkyně navrhnula odmítnutí dovolání jako nepřípustného, neboť žalovaný vznáší jen námitky proti skutkovým závěrům a vadnému hodnocení důkazů a nemůže proto jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); proto platí, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen ze skutečností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být přihlédnuto při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který – posuzováno dle obsahu - dovolatel uplatnil poukazem na výše uvedené nesprávné skutkové závěry, míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry, které byly podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ovšem není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V dané věci to znamená, že pro závěr o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu jsou zcela bez významu všechny výhrady dovolatele ke správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů týkající se rozsahu škod (výše škody) a ovšem také výhrady k závěru odvolacího soudu o tzv. spoluzavinění žalobkyně. Právní závěr odvolacího soudu o rozsahu spoluzavinění má svůj základ převážně v rovině skutkové a výhrady dovolatele jsou založeny jen na zpochybňování správnosti skutkových závěrů.
Jinak řečeno, při zkoumání významu právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm.b) o. s. ř. je Nejvyšší soud povinen vycházet z těch skutkových zjištění a skutkových závěrů na nichž své právní posouzení založil odvolací soud.
Odtud také plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní po právní stránce zásadně významným ani závěry o posouzení včasnosti uplatnění nároku na náhradu škody. Dovolatel totiž nevytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci hmotného práva, nýbrž ve skutečnosti zpochybňuje závěr odvolacího toliko výhradami proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy obou stupňů učinily zejména ze žalobcova dopisu ze dne 21. 11. 2002, neboť dovozuje, že z dokazování správně vyplynul závěr jiný, totiž že škoda byla žalobcem uplatněna již dopisem ze dne 1. 8. 2002. Jinak řečeno také toto právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatel zpochybňuje užitím nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani to, že podle dovolatele odvolací soud nevyvodil závěry z povinnosti žalobce ve smyslu §415 obč. zák. předcházet škodám. Na tomto právním posouzení věci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo; skutečnosti, které tvrdil žalovaný, totiž, že žalobce sám neučinil dostatečná opatření k zabránění vzniku škody, odvolací soud posoudil – jak výše uvedeno – z hlediska ustanovení §441 obč. zák. Tomuto právnímu posouzení, na němž skutečně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dovolatel ničeho nevytýká, jen požaduje, aby „vyvinění či spoluúčast poškozeného byla zohledněna vyšší mírou“. Při poměrném rozdělení škody (to je principem §441 obč. zák.) jde vždy o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, tak jako je tomu v dané věci, které je zcela odvislé od posouzení skutkových okolností a nemá obecný judikatorní přesah.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; dovolání, které není přípustné Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady v souvislosti se zastoupením advokátem; tyto náklady spočívají v paušální odměně ve výši 13.720,- Kč (§3 odst. 1 b. 5 vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy celkem 13.795,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí uložil podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., aby tyto náklady žalobkyni nahradila k rukám advokáta, který ji v řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu