ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.80.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 80/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 224/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. června 2005, č. j. 11 Co 363/2003-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 2. 3. 2000, č. j. 7 C 224/99-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s příslušenstvím, řízení ohledně částky 23.500,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 21. 8. 1998, č. j. 25562/92-120, bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu T., referátu dopravy a silničního hospodářství, ze dne 24. 6. 1998, č. j. RDSH/301-1/98-280, jímž bylo žalobci uloženo, aby odstranil zdroj ohrožení sousední stavby, představovaný uvolněnou částí skalního masivu na pozemku č. 2475 v k. ú. K. Věc byla následně postoupena Městskému úřadu P., jehož odbor výstavby a ÚP (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 7. 10. 1998, č. j. VÚP 1068/98/OST 185, žalobci nařídil, aby na své náklady provedl terénní úpravy podle §87 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, spočívající v odstranění zvětralého skalního masivu. Toto rozhodnutí zrušil Okresní úřad T., referát regionálního rozvoje, rozhodnutím ze dne 11. 1. 1999, č. j. 931/98/54/99-RRR-OOŘ-3, s tím, že provedení nezbytných úprav a zabezpečovacích prací podle §87 a §94 stavebního zákona nemůže stavební úřad nařídit na daném lesním pozemku, a že věc měla být řešena příslušnými správními orgány podle zákona o pozemních komunikacích nebo podle zákona o lesích. Žalobce ovšem povinnost uloženou mu rozhodnutím stavebního úřadu splnil a v souvislosti s likvidací skalního masivu vynaložil částku 493.500,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vynaložením nákladů na odstranění zdroje ohrožení na základě zrušeného správního rozhodnutí vznikla škoda, za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 6. 2000, č. j. 10 Co 576/2000-67, toto rozhodnutí s výjimkou výroku o zastavení řízení zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající v tom, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou žalované, že žalobci škoda nevznikla, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. 7 C 224/99-86, žalobu na zaplacení částky 470.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že ačkoli vydaná správní rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, nebyla v posuzovaném případě splněna další podmínka vyžadovaná zákonem č. 82/1998 Sb., kterou je vznik škody. Žalobce, který měl k pozemkové parcele č. 2475 v k. ú. K. právo hospodaření, byl bez ohledu na to, že rozhodnutí byla zrušena, povinen odstranit skalní masiv ze zákona - tuto povinnost mu ukládalo jednak ustanovení §35 zákona o pozemních komunikacích a zejména ustanovení §22 zákona o lesích, podle nichž vlastník lesa má povinnost předcházet a zamezovat škodám; v daném případě měl tedy po zjištění nebezpečného stavu učinit taková opatření, aby došlo k zamezení pádu kamení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 6. 2001, č. j. 10 Co 1173/2000-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnými subjekty k odstranění skalního masivu ve vlastnictví státu, jehož nestabilita byla způsobena přírodními vlivy a zřejmě i silniční dopravou, jsou podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vlastníci nemovitostí ohrožených škodami; vlastník lesa tedy neodpovídá jinému za škody, které vzniknou v důsledku prosté existence lesa. Žalobce tak neměl povinnost odstranit předmětný skalní masiv, a pokud tak učinil, vznikla mu odtěžením skály škoda, za níž odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2003, č. j. 25 Cdo 2183/2001-126, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud označil za správný právní názor odvolacího soudu, že z ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, povinnost žalobce odstranit předmětný skalní masiv nevyplývá, neboť podle tohoto ustanovení lze rozhodnutím správního orgánu uložit povinnost zabezpečit nemovitosti před škodlivými vlivy z lesních pozemků vlastníkům ohrožených nemovitostí, nikoliv vlastníkům lesních pozemků. Pokud však daná povinnost uložena nebyla, je třeba zkoumat, zda žalobci neukládal povinnost odstranit skalní masiv ohrožující sousední nemovitosti jiný právní předpis, neboť povinností plynoucí z obecného právního předpisu, tj. i z občanského zákoníku nemůže být zbaven. Poukázal na ustanovení §415 obč. zák. ukládající prevenční povinnost vlastníku pozemku ve vztahu k vlastníkům sousedních nemovitostí s tím, že je třeba zvažovat, zda žalobce nebyl povinen náklad na odstranění skalního převisu vynaložit v souvislosti s plněním povinnosti generální prevence podle tohoto ustanovení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, č. j. 11 Co 363/2003-141, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že účastníci v rámci odvolacího řízení žádná nová skutková tvrzení neuplatnili ani nenavrhli provedení dalších důkazů, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byla mezi účastníky řízení nesporná. S odkazem na vázanost právním názorem dovolacího soudu vyslovil, že odstraněním předmětného zvětralého skalního masivu žalobce splnil zákonnou povinnost vlastníka pozemku podle ustanovení §415 obč. zák., tedy povinnost dbát o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody. Protože v daném případě škoda skutečně bezprostředně hrozila, vynaložil žalobce své prostředky ke splnění povinnosti učinit opatření k odvrácení škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Neztotožňuje se především s právním názorem dovolacího soudu a uvádí, že současná právní úprava (zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) ukládá prevenční povinnost chránit ohrožené nemovitosti před sesuvy půdy či padáním kamenů z pozemků určených k plnění funkcí lesa jejich vlastníkům a nemůže tak, pokud daná povinnost není splněna, nastupovat odpovědnost vlastníka pozemku určeného k plnění funkce lesa z toho důvodu, že nesplnil obecnou prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že pouze konstatoval vázanost právním názorem dovolacího soudu, aniž jako předběžnou otázku zvažoval, zda žalobce vůbec byl povinen takový náklad vynaložit při plnění povinnosti generální prevence. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen před tímto datem, tj. dne 27. 9. 2000), postupoval podle tohoto předpisu i Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci podal žalobce dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (měnící rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2001 byl zrušen rozhodnutím dovolacího soudu a pro posouzení přípustnosti dovolání je bez významu), přičemž po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně odlišně od svého předchozího rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však není dána, neboť soud prvního stupně při svém novém rozhodnutí nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde přípustnost dovolání spojuje se situací, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci, a kdy soud prvního stupně nemohl uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé (princip tzv. skryté diformity). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2000, č. j. 7 C 224/99-57, ve výroku ve věci samé byl totiž zrušen usnesením odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost s odůvodněním, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou žalované, že žalobci nevznikla škoda, a že nevyřešil otázku vzniku škody jako jednoho ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu. Odvolací soud přitom žádný závazný právní názor pro řešení této otázky nevyslovil. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze proto dovodit.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku tohoto rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.) nevyslovil a z obsahu spisu ani z protokolů vyhotovených v rámci odvolacího řízení nevyplývá, že by dovolatel vůbec návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. podal, a proto bez ohledu na to, jaké důvody ho následně k podání dovolání vedly, je nedostatek návrhu na připuštění dovolání překážkou přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť vady řízení vyjmenované v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu odvolacího, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu